Neslaná, nemastná rekonstrukce vlády

Dušan Šrámek

Trochu to zní jako zprávy z aprílu, a nebo z nějaké politické parodie. Jen si to zkuste říci takhle jednou větou. Premiér Topolánek poté, co domlouval za Evropskou unii přerušení dodávek zemního plynu a hasil konflikt mezi Izraelci a Palestinci v Gaze, vyměnil Čunka s Julínkem. Větší absurditu, která by odhalila propast mezi tím, co je skutečně důležité, a co jsou naše fiktivní žabomyší hrátky, nemohl minulý týden přinést. Než vraťme se zpět na zem. Co vlastně znamená obměna vlády, a bude vůbec k něčemu dobrá?

Předně je třeba říci, že čas v případě diskusí o vládní rekonstrukci hrál svůj největší význam. Kdyby přišel premiér s tímto opatřením hned po prohraných volbách do krajů a senátu, tak jak sliboval, mělo by to svou logiku, opodstatnění, a tím i připsání si patřičných politických bodů. Po Vánocích a Silvestrovské noci si marně běžný volič kladl otázku, a co že tak najednou? Vlastní dynamiku celému rekonstrukčnímu tažení ovšem nakonec nepřidal Topolánek, ale jeho menší koaliční partneři. Nejprve lidovci, kteří místo křesťanské lásky k bližnímu předvedli scénku jak vystřiženou z biblického příběhu o Kainovi a Abelovi. Na jedné straně se výpadu předsedy lidovců Jiřímu Čunkovi nelze divit. Tlak na vlastní odvolání trval po celou dobu jeho vládního angažmá, a podle známého filmu Vrtěti psem jej mohl přebít pouze vyšším trumfem – snahou po odvolání ministra financí Miroslava Kalouska. To se ale sakra přepočítal. Topolánkovo vyjádření, že „nejúspěšnějšího ministra KDU-ČSL“ rozhodně nepustí, se dalo očekávat. A tak Čunkův výpad nakonec znamenal jenom poslední zářez na větvi, kterou svým jednáním a vystupováním podřezával sám sobě, sám, přinejmenším od svého průšvihu s obviněním z úplatku a nesrovnalostmi v rodinných financích. To, že nakonec svůj boj vzdal, a to ještě po eskapádě, kdy se vedení lidovců semklo, že neodvolá žádného ze svých ministrů, jenom svědčí o narůstajících problémech, které druhou nejsilnější vládní stranou zmítají.

Na snahu odvolat Kalouska by se nemělo ale zapomenout ale i z toho důvodu, že na jeho místo měl být navržen Tomáš Sedláček z ČSOB. Vedle snahy dosadit na Pražský hrad Jana Švejnara, kde rovněž při prezidentské volbě došlo k rozkolu mezi lidoveckými voliteli, tak lze útok na současného ministra financí chápat i jako další z intrik nejsilnější české banky, jak ovlivnit spor mezi ní a českým státem. Tím, že Sedláčka neutralizoval Topolánek funkcí v ekonomické radě, tak vyrazil kverulující části KDU – ČSL z ruky největší trumf.

Nechce se přesto věřit, že takový bojovník, jakým Čunek bezesporu je, by skutečně zahodil flintu do žita. Pravděpodobnější variantou je, že si tímto krokem uvolnil ruce pro vnitrostranický boj, a co je možná důležitější, i pro obligátní otočku KDU-ČSL směrem doleva, kde věří budoucího koaličního partnera. I jako místopředseda vlády už byl Čunek jednou nohou na druhém politickém břehu. Otázkou je, jak dlouho budou voliči schopni a ochotni lidovcům tuto podrazáckou a bezpáteřní politiku tolerovat.

Vlastní impuls směrem k Topolánkovi, který po lidoveckých piruetách, a zřejmě i po konfrontaci se světem velké politiky odsunul vládní rekonstrukci někam mezi možné přídavky vládního spektáklu, přišel ale od Strany zelených, která premiérův slib vzala smrtelně vážně. Džamila Stehlíková byla jako první na ráně nejenom kvůli svým nesmyslným návrhům, které vláda pravidelně shazovala ze stolu, ale upřímně řečeno, člen vlády by neměl mít problémy se zvládnutím jazyka země, kterou zastupuje. Pokud by hlavním, či dokonce jediným měřítkem přínosu pro koaliční vládu mělo být zlepšení komunikace, od Michaela Kocába jako starého rockera a baviče se ostatně na tomto postu, kde nelze nic zkazit, ani víc očekávat nemusí. Snad jenom stojí za to dodat, jakým způsobem se předseda ČSSD durdil, že ministrem se má stát člověk, který skončil v loňských senátních volbách na Praze 6 až „třetí“. Přitom sám Jiří Paroubek skončil o šest let dříve na Praze 8 jako šestý.

Zajímavější spíše bylo Paroubkovo vyjádření na adresu odcházejícího ministra dopravy Aleše Řebíčka, kterého naopak pochválil jako „dobrého manažera“. Že by svým postesknutím Paroubek nechtě potvrdil šuškandu o tom, že odcházející ministr dopravy sponzoroval i opoziční ČSSD? V každém případě Řebíčkův odchod svědčí o charakterových vlastnostech premiéra, jenž jej ještě před půl rokem chtěl vytáhnout do užšího vedení strany. Ale nejenom to – nominací Petra Bendla navrch ukázal, že zrada a přeběhlictví mu nejsou proti srsti ani v případě vlastní strany. Z jeho osobní pozice je sice pochopitelné, že chce mít v kabinetu loajální spolustraníky, Bendlova nominace je ale vyslovenou ťafkou vlivné pražské organizaci ODS, což příliš nesvědčí o Topolánkově vstřícnosti k vnitrostranickým oponentům. Podobně se se dá chápat i výměna na postu ministerstva zdravotnictví.

Tomáš Julínek jistě nebyl nejoblíbenějším členem kabinetu, nicméně rozhodně patřil k jeho nejvýraznějším osobnostem. Senátorka Daniela Filipiová je sice z Prahy, ale stejně tak jako Bendl patří k Topolánkově křídlu. Opomenutí pražské ODS, v níž má i přes svou prohru o post stranického předsedy stále vlivné postavení pražský primátor, se tak může předsedovi vlády vrátit v další erozi vlastního poslaneckého klubu. Nová adeptka na post ministryně zdravotnictví sice prohlásila, že zdravotní poplatky rušit nehodlá, jedna z mála viditelných ikon celé vládní reformy však už dnes odvisí ne od její vůle, ale od případných politických kšeftů s ČSSD v rámci schvalovací procedury návrhu na jejich zrušení, které má projednávat Senát. Ohledně senátorčiny nominace se navíc nelze zbavit podezření, že dalším z důvodů, které Topolánka vedly k Filipiové, byl chladný kalkul počítající s tím, že jako žena, navíc tělesně postižená, bude nesnadnějším terčem opozičních a mediálních útoků, než byl Julínek. „Ženský prvek“ ve vládě ostatně posílí i ministryně obrany Vlasta Parkanová, která spíše shodou okolností, danou její vnitrostranickou funkcí v KDU – ČSL, bude historicky první místopředsedkyní české vlády.

Zřejmě největší spekulace týkající se rekonstrukce vlády se týkaly toho, zda bude jmenován nějaký místopředseda vlády, který bude zodpovědný za provádění ekonomické reformy. Nakonec z toho vznikla ekonomická rada, o níž se zatím koaliční strany přou, zda bude radou celé vlády, či pouze premiéra, jak avizují Zelení. Vládní odpovědnost za další ekonomické směřování země, o pokračování reforem se dá totiž hovořit těžko, se tak rozmělní. Spíše než vzor Martin Jahn, který měl alespoň jakous takous šanci za Paroubka něco ovlivnit, bude ekonomická rada představovat sbor poradců bývalého ministra financí Bohuslava Sobotky za Špidly. Tedy orgán, který byl rovněž plný zvučných jmen, jehož rady však neopustily šuplata úřednických škamen Suma sumárum lze říci, že žádné přehnané výsledky, které by vylepšily image současného kabinetu, nelze od provedené rekonstrukce vlády očekávat. Neuspokojení některých zájmových skupin, viz Čunkova část lidovců, či pražská ODS, mohou naopak přispět k další erozi koaličního fungování.