Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Ošklivé „šalamounské příběhy“ I.

Zdeněk Jemelík

V posledních letech jsem se stal svědkem a podílníkem úsilí občanského sdružení Šalamoun - Spolek na podporu nezávislé justice v ČR předsedy Johna Boka, permanentního disidenta, o nápravu justičních přehmatů a o vyvozování důsledků ze svévolného jednání policistů, státních zástupců a soudců. Nahlédl jsem do osudů nespravedlivě stíhaných a jejich rodin daleko hlouběji než jejich pronásledovatelé, a uvědomuji si proto velmi silně tragičnost důsledků jejich svévole.

V několika málo případech se nám podařilo pomoci, ale většinou jsme ničeho nedosáhli. Příčinou byla někdy lhostejnost různých úředních činitelů, kteří si v pohodlí svých kanceláří neuvědomují, jak pomalu utíká čas za mřížemi, a myšlenka, že za nimi možná žije několik desítek neprávem odsouzených, je vůbec nenapadne, natož aby je znepokojovala. Strádání rodin odsouzených je nedojímá. Často jsme se přesvědčili, že adresáti našich podání se ani řádně neseznámili s jejich obsahem a nešli při zkoumání jejich pramenů dále než za zběžné seznámení s rozsudky. Jindy sehrálo roli arogantní lpění na neprolomitelnosti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, které se přece nikdy nemýlí a nějací laici si nesmí dovolit jejich verdikty zpochybňovat.

Při pokusech o vyvolání kárného nebo trestního řízení proti činitelům, kteří škodili stranám řízení svévolným jednáním, jsme téměř bez výjimky naráželi na hráz stavovské solidarity. S výjimkou jedné předsedkyně okresního soudu, která se raději vzdala úřadu, než by stanula před kárným soudem, byli všichni námi napadení v očích možných žalobců čistí jako lilie.

Nahromaděný smutek nad tragediemi nevinných lidí, jimž nelze pomoci, a hněv na svévolné neomylné, kteří způsobili jejich neštěstí nebo je v něm netečností udržují, mě přivádějí k rozhodnutí postupně seznámit veřejnost s některými případy, v nichž spolek Šalamoun utrpěl porážku a nemá již další prostředek, jímž by mohl zvrátit výsledky řízení.

Příběh I. : Případ, v němž je vše jinak

Původně jsem zamýšlel zahájit své vyprávění pojednáním o největším polistopadovém skandálu, vyvolaném ve prospěch politického zájmu bývalými prokurátory protiprávního režimu, dnes význačnými činiteli státního zastupitelství – kauzou Jiřího Čunka. Její pochopení a porozumění některým jejím následkům ale není možné bez návratu k historickému případu „katarského prince“.

Ten by mě nezajímal, pokud by se nestal dějištěm střetu mezi resortním ministrem a soudkyní nejnižšího stupně soustavy obecných soudů, podporované nejvyšší státní zástupkyní, o hranice pravomoci mezi mocí soudní a výkonnou a mezi vrcholovými a nejnižšími orgány státní moci.

V té souvislosti je proces důležitý, protože zkreslení informací o něm posloužilo jako jeden ze základních kamenů k vytvoření paranoidní legendy o „justiční mafii“, která z pozadí ovlivňuje soudní řízení. Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová nařkla z takového jednání sedm činitelů resortu spravedlnosti, kteří kvůli tomu podali proti ní žalobu na ochranu osobnosti u Krajského soudu v Praze. Mimo jiné jim kladla za vinu, že svou „mafiánskou“ činnost zahájili již zásahem do kauzy „katarského prince“, a soudce Vojtěch Cepl ml. toto nařčení bez důkazů převzal do rozsudku, dnes již neplatného. Skutečnost je taková, že ze všech účastníků řízení na ochranu osobnosti se případ „katarského prince“ týká pouze žalobce Pavla Němce a žalované Marie Benešové.

Pavel Němec rozhodnutím o předání věci do Kataru podle §448 trestního řádu v tehdy platném znění odebral případ moci soudní a Marie Benešová kvůli tomu zahájila proti němu nemilosrdnou štvanici, ačkoli věděla, že ministrův postup byl v souladu se zákonem.

Němcův motiv je víceméně jasný: vyhověl doporučení ministerstva zahraničí, na které naléhala katarská panovnická rodina.

Motiv zběsilé reakce Marie Benešové tak jasný není. Vystupovala sice jako obhájkyně nezávislosti moci soudní, ale podle některých indicií mohlo být vše jinak. Prazákladem jejího chování by mohla být osobní averze k mladému ministrovi, jenž patrně svou pouhou existencí dráždil její třídní instinkt prokurátorky protiprávního režimu, nicméně mohlo zde být ještě něco dalšího. Není bez zajímavosti, že po odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně se Marie Benešová stala společnicí advokátní kanceláře, zastupující v kritickou dobu zájmy Kataru, a posléze si otevřela pobočku v budově akciové společnosti, která je významným obchodníkem se zemním plynem a měla své zájmy v dané oblasti. Nakonec se patrně rekvalifikovala na odbornici přes zemní plyn, neboť se stala členkou představenstva zmíněné společnosti.

Její působení v této kauze napáchalo nesmírné škody. Nejen, že pod záminkou nutnosti prověření trestního oznámení Jana Šinágla poštvala prostřednictvím nižších státních zastupitelství na exministra Pavla Němce a jeho spolupracovníky policii, ale hlavně poskytla morální oporu soudkyni Monice Křikavové, která soudní řízení proti Hamadu al Thani zahájila a dovedla až do rozsudku, přestože jej podle zákona soudit nesměla.

Policie neprokázala domnělý korupční motiv rozhodnutí Pavla Němce. Pokud se týká jednání soudkyně Moniky Křikavové, její počínání později označil rozsudek Nejvyššího soudu ČR za nezákonné, stejně jako postup odvolacího senátu předsedy Petra Stutziga. „Katarský princ“ byl nakonec na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR propuštěn na svobodu a po třinácti měsících ve vazební věznici odcestoval do vlasti, kde po přezkoumání českého trestního spisu bylo jeho trestní stíhání zastaveno generálním prokurátorem bez podání obžaloby, čili obdobným způsobem, jaký u nás použil jihlavský státní zástupce Arif Salichov v kauze Jiřího Čunka.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá důsledek, jenž si veřejnost příliš neuvědomuje: Hamad al Thani byl držen ve vazbě čtyři a půl měsíce nezákonně. Zbavení osobní svobody z jiných než zákonných důvodů je ovšem trestným činem.

Nyní Hamad Al Thani žaluje stát o náhradu materiální a nemateriální škody, která mu vznikla nezákonnou vazbou.

Je také zjevné, že bulvárem stále omílané tvrzení, že „katarský princ“ unikl trestu, je pověra: kdo jí věří, nechť se nechá zavřít na 13 měsíců do vazební věznice. Ostatně Hamad al Thani by mohl být již o dva měsíce později propuštěn za dobré chování, takže případný únik před trestem není nijak významný.

Významné bylo v té době mediální vystupování Marie Benešové, která kauzy „katarského prince“ využila k soustavnému napadání exministra Pavla Němce a jeho spolupracovníků, v němž příležitostně stále pokračuje. Veřejný mediální útok nejvyššího státního zástupce na ministra spravedlnosti, který je jako hlava státní správy státních zastupitelství jeho nadřízeným, je věc v civilizovaném světě nebývalá a neslýchaná. Když už k ní došlo, bylo v pořádku, že vláda „ústnatou“ exprokurátorku odvolala z funkce. Před tím ale Marie Benešová stačila vyvolat atmosféru nedůvěry k ministrovi a přispěla k rozpoutání xenofobní mediální kampaně kolem procesu.

Díky laskavosti obhájce jsem byl ustanoven důvěrníkem „katarského prince“ pro uzavřené části soudního jednání, ač jsem s obžalovaným nikdy nepřišel do styku. Měl jsem tak výhodu proti oficiálním novinářům, kteří lapali zrníčka informací po chodbách soudu: měl jsem naprosto přesné bezprostřední informace o nejpodstatnější části řízení. Je příznačné, že zprávy, sepsané na základě drobtů z chodeb soudu, se dosti lišily od mých nezprostředkovaných poznatků. Ale zapadly do ducha nenávistného štvaní Marie Benešové a veřejnost je proto přijala jako pravdivé vylíčení událostí.

Podle mého soudu vlastní kauza „katarského prince“ nemá tak velký význam, jaký se jí díky bulváru přičítá. Není pochyb, že Hamad al Thani si krátil dlouhou chvíli způsobem, jenž by snad byl v jeho vlasti považován za obvyklý, ale u nás jím porušil trestní zákon. Společenskou nebezpečnost jeho jednání podle mého názoru snižuje okolnost, že nesváděl nevinná česká děvčata, jak se obvykle v bulváru píše, ale slečny, které pro toto „obchodování“ byly připraveny svým předešlým životem a přicházely k němu dobrovolně za vidinou snadného výdělku. Veřejnost patrně neví, že pouze jedna z nich byla mladší 15 let, jiné si takto příležitostně přivydělávaly i jinde a další se daným způsobem pravidelně živily. Dosud jsem nepochopil, proč státní zástupce nezahájil z moci úřední trestní stíhání rodičů dívek za to, že nechali své dcery zpustnout.

Na věci je zajímavé i její načasování. „Katarský princ“ se usadil v Praze za předlistopadového režimu a s mladými děvčaty se bavil i tehdy. Lze se domnívat téměř s jistotou, že ho sledovala StB. Policie se o něj zajímala i později a jistě nepřehlédla návštěvy nezletilých. Odpověď na otázku, zda zahájení trestního stíhání v dané době bylo náhodné, či mělo časovou souvislost s jinými ději, by možná posunula celé řízení do jiného světla.

Marie Benešová se křečovitě snaží zaplést do kauzy také místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru, a to proto, že v měsíčníku Trestní právo uveřejnil teoretickou úvahu o přípustnosti použití §448 tr.ř. v této věci. Výrobní lhůta měsíčníku je ale tak dlouhá, že článek musel být zadán dříve, než byl Pavel Němec okolnostmi přinucen podat stížnost pro porušení zákona, než tedy nastala situace, v které se věcí museli zabývat Kučerovi kolegové. Oba „hříšníci“ (v očích Marie Benešové) se tehdy ještě téměř neznali. Hovořit za těchto okolností o úmyslné pomoci Pavla Kučery exministru Němcovi je zřejmý nesmysl.

Ostatní „mafiáni“ měli s kauzou „katarského prince“ společné jen to, že o ní mohli číst v novinách.

Připomínám tuto kauzu také proto, že v měsíci únoru by mělo u Krajského soudu v Praze pokračovat řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti advokátce Marii Benešové, v němž může věc „katarského prince“ přijít znova na přetřes.

Považuji za neúspěch, že ve veřejnosti stále přežívá legenda o ministrovi, který nezákonným postupem umožnil únik před trestem zhýralému Arabovi, a o „mafiánském“ jednání soudců Nejvyššího soudu ČR, zatímco soudkyně Monika Křikavová hraje roli hrdinky, která se postavila ministrovi, a exprokurátorka Marie Benešová je považována za poslední spravedlivou.

Neúspěchem je také skutečnost, že dosud nebyli povoláni k odpovědnosti soudci, kteří soudili, ač nesměli, a způsobili škodu nezákonným vězněním obžalovaného s následným vymáháním odškodného po státu. Soudkyně Monika Křikavová se navíc dle mého soudu provinila i tím, že prostřednictvím médií hanobila soudce Nejvyššího soudu ČR.

Exministr Pavel Němec mávl nad jejím počínáním velkoryse rukou. Spolek Šalamoun se pokusil dosáhnout prověření jejího postupu orgány činnými v trestním řízení, ale narazil na neprostupnou obranu, kterou jí poskytují státní zástupci, a to dokonce i v rozporu s právním názorem nadřízeného orgánu.

Stát, v němž soudci nerespektují zákon a zákonná rozhodnutí nadřízených orgánů, a státní zástupci je chrání před následky protiprávního počínání, přestává být právním státem, inklinuje k anarchii. Takovému vývoji je třeba klást odpor všemi zákonnými prostředky.



Zdeněk Jemelík
člen spolku Šalamoun
 
  Přístupy: 33850 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA