Mikromanifest za zbojníka Jánošíka

Pavel Kopecký

Loupežník Juraj Jánošík je nesporně slavná postava, která přesáhla i hranice někdejšího Československa. Zbíjal, nezabíjal, možná plnil zpravodajské úkoly, za žebro byl naboden na hák. Zkrátka za dobrotu na žebrotu. Zpívají se o něm písně, do pověsti o jeho pásu nezranitelnosti se promítají zkazky, které si sdělovali už staří Germáni o svých velmožích, podarovaných zdobenými předměty římské provenience.

Lidé z rozhraní Polska, někdejších Horních Uher a Moravy vyprávívají, že vesnickým dívkám skutečně rozdával prsteny, když mu pěly (ke šperkům od sexuálního symbolu přicházely tedy nezvykle lacino…). Takže v některých rodinách se klenoty takřka podnes předávají z matku na dceru, znovu vlastně ve smyslu podobném škapulíři či talismanu. Starší známý ze Slovácka zase vzpomíná, jak jej divoký „východňár“ honil na poválečné socialistické vojně se zaťatými pěstmi kolem jídelního stolu a řval smrt slibující kletby, neboť vzal vážně tvrzení, že „Jánošík byl Moravák, k babičce na Slovensko jezdil jako Masaryk o letní prázdniny a tam jej naučili krást!“

Skvělá písničkářka Andertová-Voňková o něm složila hrozivě krásnou baladu a nedávno o slovenském národním hrdinovi natočila film absolventka pražské FAMU, Polka Hollandová – s Čechem v hlavní roli. (Což vzdáleně připomíná americký film „Patriot“ ztvárňující válku za nezávislost, v němž exceloval Australan Mel Gibson.)

A i jinak je jméno Jánošík dosud živé v mezinárodním kontextu. Nebo víc: Juraj Jánošík žije, pohybuje mezi námi a jedná v přeshraničním režimu, uvnitř volně průchodného schengenského prostoru! Má však o mnohý (zlatý) křížek na šíji více, pročež není tak obratný v unikání žandárům, kterak býval za časů mladosti.

Chytili jej v metropoli Plzeňského kraje, u hypermarketu Globus, kde si možná právě pořizoval místním učitelem práva vřele doporučovaného medvídka mývala. Přesto, že želízka žandárů zaklapla, stojí při něm štěstí v neštěstí. Nestalo se za uherských magnátů, kteří napichovali lidi vlastně jako zvířata na řeznické háky, předtím na kuly, což Čechové zažili za války husitského krále Jiřího z Poděbrad proti jeho někdejšímu zeti z Uher, Matyáši Korvínovi. Nebylo to ani v katastru soudobé Olomouce, kde byl tentýž Korvín korunován zrádnou částí domácí šlechty; tam by jej dnes bez pardonu při krádeži vozů zastřelili.

Namísto imaginárního Langerova Krejčíře z JARu, kde ruka ruku myje, máme v okovech etnohrdinu z masa a krve. Stávající český ministr vnitra, robustní Pecina, který si mimo jiné ztěžuje na zhoršení možnosti boje s finanční kriminalitou po Novém roce, může si proto říci: zvládl jsem to, bez hrachové diety, bez zbojnického Jidáše!

Přesto třeba vyzvat v tom lepším případě frustrované úřady činné v trestním řízení, aby braly ohledy na sváteční dobu jeho arestování, biblický věk delikventa, „celostátně hledaného Juraje Jánošíka“, a za hlavní polehčující okolnost pojaly, že s takovým jménem je člověk ke kriminální činnosti předurčen.

V krácené verzi zveřejněno na vlnách ČRo – Rádia Česko