Rozhodli milovníci sociálního státu

Bohumil Pečinka

MF Dnes 21.10.2008


Dva dny po sečtení výsledků voleb je jasnější, z čeho se zrodilo jedno z největších polistopadových volebních překvapení.

Sociální demokracie, stejně jako ostatní politické strany, má pevné jádro voličů, kteří pro ni hlasují ve všech typech voleb. Na rozdíl od jiných stran je „hard core“ relativně menší, čemuž odpovídaly výsledky voleb na místní, krajské a senátní úrovni, které jsou arénou těchto politicky více vyprofilovaných voličů.

Zvrat nastával během voleb do Poslanecké sněmovny, kdy se na tvrdé voličské jádro ČSSD pravidelně nabalovala další výrazná skupina voličů. S jistým zjednodušením je lze označit za klienty sociálního státu. Jde o různorodou koalici těch, kterým stát adresoval dotace v podobě desítek typů sociálních dávek, účelově vybírané nemocenské, nízkých regulovaných nájmů a souběhu daňově výhodné práce a částečného invalidního důchodu. Pro velkou část z nich nešlo o výpomoc v těžké životní situaci, ale o další pravidelnou součást příjmů. V posledním roce vlády Jiřího Paroubka došlo k tak neúměrnému zvýšení těchto dávek, doplněných o pevná valorizační schémata, že by to v rozpočtu na rok 2007 znamenalo deficit státního rozpočtu ve výši 180 miliard korun. To je zhruba pětinásobně vyšší částka, než s jakou počítá rozpočet na rok 2009.

Topolánkova vláda musela největší rozpočtové excesy seškrtat a do zdravotních a sociálních systémů vložit určité limity. Zatímco například za Vladimíra Špidly byla kvůli nadstandardnímu honorování třídenní nemocnost v Česku nejvyšší v Evropě, po zrušení jejího hrazení klesla o 45 procent. Podobně by se to dalo popsat i na distribuci jiných dávek, což se dotklo statisíců lidí.

Volební úspěch sociální demokracie byl v tom, že se klienty sociálního státu podařilo poprvé od roku 1998 přesvědčit, že i volby „druhého řádu“ mohou mít vliv na štědrost sociálního státu. Do té doby to byla věc, kterou si tito lidé správně identifikovali jen s volbami „prvního řádu“ do Poslanecké sněmovny. Symbolem voleb se tak stala malá část nemocnic ve správě krajů a třicetikorunové poplatky, které svého času vyvolaly masovou neurózu.

Byli to převážně klienti sociálního státu, kteří minulý pátek a sobotu povstali a oběťmi jejich hněvu vůči přerozdělovacím procesům státu se stali krajští hejtmani, v jejichž resortu je pouze zanedbatelná část prostředků, k nimž se klienti sociálního státu snaží opět dostat.

Mohla ODS jinými prostředky přivést k volebním urnám zase své voliče, kteří ji podporují výhradně ve volbách do Poslanecké sněmovny? To by ji zřejmě nesměl tížit rozpor mezi regiony a Topolánkovým centrem. Krajské elity se už předem bály silné celostátní kampaně v režii známé trojice (Topolánek, Dalík, Renč), která se pro ně stala symbolem velkopanského způsobu vidění světa. Stáhli se proto do krajů a chtěli voličům nabídnout svou dosavadní politickou práci. Ve chvíli, kdy se sociální demokracii podařilo přesvědčit klienty sociálního státu, že krajské volby rozhodnou o osudu vlády, najednou na centrální úrovni chyběl někdo, kdo by jiné části českého světa adresoval zase svou volební nabídku nebo ji alespoň vystrašil.

Vzhledem k nedostatku sebereflexe Topolánkova vedení by se to tak jako tak zřejmě nepodařilo. Maximem možného bylo vyhrotit kampaň na otázce dalšího pokračování Jiřího Paroubka, což mohlo pomoci získat slabou většinu ve třech krajích (Jihočeský, Liberecký, Středočeský), ale ani v tom případě není jasné, jestli by to ODS stačilo k získání hejtmanských křesel.

Sebelepší volební kampaň totiž nedokáže zakrýt rozpaky a nedostatek energie uvnitř vlastních řad. Tyto faktory v ODS tentokrát převažovaly.

Bohumil Pečinka