Krugman - mistr katastrofických scénářů

Marek Loužek

51 pro 11/2008

Letošní Nobelovu cenu za ekonomii dostal teoretik a publicista Paul Krugman. Zasloužil si ji?

Nobelova cena se v posledních letech výrazně zpolitizovala. Pokud v minulém roce dostal Nobelovu cenu míru politik Al Gore, letos dostal Nobelovu cenu za ekonomii další angažovaný myslitel: Paul Krugman. Širší veřejnosti je známý jako sloupkař v New York Times. Ačkoli napsal více než dvě stě vědeckých statí, do hledáčku Nobelova výboru se asi nedostal kvůli nim, nýbrž kvůli své propagandě.

Pestrý život

Paul Krugman se narodil v židovské rodině v New Yorku. Studoval na Yale University, doktorát získal na Massachusetts Institute of Technology v roce 1977. Přednášel na Yale University, Massachusetts Institute of Technology, University of California v Berkeley, London School of Economics a Stanfordské univerzitě. V roce 2000 přesídlil na Princeton University.

Oženil se s Robinou Walsovou, kolegyní profesorkou z Princeznu, která je jeho druhou ženou. V letech 1982-83 strávil rok v Bílém domě jako člen sboru ekonomických poradců Ronalda Reagana. V roce 1991 ho Americká ekonomická asociace ocenila medailí Johna Batese Clarka. Než zkrachoval Enron pod tíhou účetních skandálů, Krugman byl jedením z jeho poradců.

Když se k moci dostal v roce 1993 demokratický prezident Bill Clinton, uvažoval o Krugmanovi jako svém ministrovi. Krugmanova výmluvnost však vedla k tomu, že mu vysoký post nenabídl. Krugman tvrdí, že by o takové místo ani neměl zájem. "Necítil jsem se být vhodný pro působení v politice. Musil bych být často zticha, když lidé říkají hlouposti," prozradil časopisu Newsweek.

Od roku 2000 přispívá každý týden do New York Times. Své sloupky vydal i knižně, např. "Velké odhalení" (2003), nebo "Svědomí liberála" (2007). Krugman se proslavil jako vášnivý kritik George Bushe. Velké deficity vytvořené Bushovou administrativou spolu s nízkými daněmi, vysokými veřejnými výdaji a válkou v Iráku, jsou podle něj dlouhodobě neudržitelné a mohou vyústit do velké hospodářské krize.

Krugman navrhuje nový "New Deal", který by kladl více důrazu na sociální programy a zdravotnictví a méně na národní obranu. Jeho socialistický tah na branku je nepřehlédnutelný. Ačkoli neokeynesiánství už téměř vymřelo, on se k němu stále hrdě hlásí. Téměř vše, co jako publicista hlásá, podporuje intervencionistický stát. Otázkou je, nakolik jeho osobní politické názory ladí s jeho akademickými pracemi.

Mezinárodní obchod

Podle vysvětlení Nobelova výboru Krugmanovým hlavním přínosem je analýza výnosů v mezinárodním obchodě. Klasická teorie mezinárodního obchodu (např. u Davida Richarda) zkoumala obchod mezi odlišnými zeměmi, jako např. chudou zemi vyvážející zemědělské produkty do bohaté země výměnou za průmyslové zboží. Krugman si všímá, že v současnosti se stále větší objem obchodu odehrává mezi zeměmi na podobné úrovni rozvoje.

Krugman vysvětlil obchod mezi podobnými zeměmi v článku pro Journal of International Economics (1979). Spotřebitelé dávají přednost odlišným výrobkům a výroba vykazuje úspory z rozsahu. To, že spotřebitelé dávají přednost rozmanitosti, vysvětluje přežití různých verzí aut jako Volvo či BMW. Není efektivní vyrábět Volvo či BMW po celém světě. Místo toho se výroba soustřeďuje na několika místech či zemích.

Pokud existují úspory z rozsahu ve výrobě, je mezinárodní obchod prospěšný pro všechny strany, dokonce i když probíhá mezi zeměmi na podobné úrovni hospodářského rozvoje, protože šetří náklady a podporuje konkurenci mezi firmami. Krugman ve svých akademických pracích vesměs rozumně podporuje svobodný obchod a globalizaci a je kritický k průmyslové politice.

V článku v Journal of Money, Credit, and Banking (1979) Krugman ukázal, že pevné směnné kurzy obvykle neskončí hladce, nýbrž mohou podlehnout náhlému spekulativnímu útoku. Krugmanův článek je jedním z prvních příspěvků do teorie měnových krizí. Krugman rovněž obhajoval agresivní rozpočtovou politiku pro odvrácení japonské deprese z raných 90. let, když tvrdil, že Japonsko uvízlo v Keynesově pasti likvidity.

Svým charakterem a politickým vyzněním připomíná letošní volba Nobelovu cenu pro Josepha Stiglize z roku 2001. Krugman rád manipuluje s čísly a fakty. Až příliš jednostranně se vymezuje proti Georgi Bushovi. Jako varování před "strašlivou recesí" už leckoho vyděsily. Krugman je mistrem v pronášení katastrofických scénářů. Kdyby se Nobelova cena udělovala za publicistiku, asi by si ji zasloužil.