Odveta Erguena Uzunoglu

Zdeněk Jemelík

Slovo novináře, zlehčující veřejně činnou osobnost, někdy vyšumí do ztracena, jindy nabude sílu kamene, vrženého do výkladní skříně, a spustí nelítostnou mediální štvanici, v které většinou nejde o spravedlnost, ale o prosazení často velmi temného stranického nebo soukromého zájmu. Poučen nespravedlivou nátlakovou kampaní proti soudci, jenž soudil Erguena Uzunoglu, jsem zbystřil pozornost, když se objevily zprávy o postavení střetu zájmu, do kterého se měl dostat náměstek ministra spravedlnosti František Korbel právě ve vztahu k nárokům výše jmenovaného na náhradu škod, způsobených mu státem. Jejich trestí je článek Jana Urbana v Lidových novinách z 9.2.2009. Podle něho náměstek Korbel využil výhod svého postavení v době, kdy ministerstvo rozhodovalo o nároku pana Uzunoglu na odškodnění za neoprávněné vazební stíhání, a vnucoval se mu s nabídkou právního zastoupení v řízení proti státu o náhradu škod za zničený majetek a zmařené obchody ve výši 50 miliard Kč. Protože odměna advokáta měla činit 15% z vysouzené částky, jednalo by se patrně o největší obchod, který kdy česká advokátní kancelář udělala. Erguen Uzunoglu se postaral, aby se článek dostal k co největšímu počtu vlivových osob.Je to technika difamace podle stejného vzorce, který uplatňoval při nátlaku na soudce Rašíka.

Odpovědný novinář má ověřovat informace aspoň ze dvou zdrojů. Jan Urban se zjevně spokojil s tím, co mu sdělil Erguen Uzunoglu. Dopustil se poklesku proti novinářské etice, ale nelze se mu příliš divit. Jeho chráněnec je vysoce inteligentní a vzdělaný muž s mimořádným osobním kouzlem a přesvědčivý vypravěč. Sám jsem kdysi naletěl na jeho legendu, že odmítl rozhodnutí soudce Rašíka o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho neúnosné délky a vynutil si pokračování, protože chtěl za každou cenu dovést řízení až do zprošťujícího rozsudku. Nenapadlo mě, že by okouzlující společník mohl tak bezuzdně „prášit“ o věci, která se dá ověřit. Ač běžně píši na základě analýzy podkladů, v tomto případě jsem se nechal zavést sympatiemi a nepravdu jsem sám šířil v článcích a také v relaci pořadu Česká justice Českého rozhlasu 6. Později jsem z listinných důkazů zjistil, že ve skutečnosti splnění nejmoudřejšího a nejčistšího rozhodnutí, jež bylo v kalvárii Erguena Uzunoglu vydáno, zmařil odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Evy Burianové (známé též z posledního předlistopadového procesu proti Václavu Havlovi) na základě stížnosti žalobce. Obžalovaný se tehdy skutečně proti rozhodnutí soudce Rašíka také odvolal, ale dožadoval se nikoli dovedení řízení až do konce, nýbrž rozhodnutí bez dokazování, že se žalovaný skutek nestal. Tomu stížnostní soud přirozeně nemohl vyhovět. Od té doby jsem již všechna tvrzení obžalovaného přijímal opatrně, neboť jsem poznal, že není hrdina, ale…Nemění to ovšem nic na skutečnosti, že česká policie a státní zástupci sehráli s Erguenem Uzunoglu krutou hru. Skutečnost, že po dvaapůlletém vazebním vyšetřování soud musel odmítnout první obžalobu kvůli použití nezákonně získaných a zčásti zjevně podvržených důkazů, a že se pak přesto soudce Rašík musel doslova probrodit zbytkem procesně nepřípustných důkazů, jež doprovázely druhou obžalobu, mluví sama za sebe.

Znám osobně Erguena Uzunoglu, hlavního svědka obžaloby Gürkana Gönena i náměstka ministra Františka Korbela. Podle podkladů ze svého archivu a z otevřených zdrojů soudím, že obraz, který Jan Urban čtenářům předložil, je stejně „přesný“ jako výše uvedené vyprávění o hrdinném odmítnutí zastavení trestního stíhání. František Korbel je skutečně spolumajitelem advokátní kanceláře se sídlem v Táboře a pobočkami v Praze a Českých Budějovicích. Kromě něho v ní působí dalších šest právníků. Sám náměstek si po nástupu do úřadu nechal pozastavit advokátní licenci a na činnosti kanceláře se aktivně nepodílí. Dosti dlouho před zahájením řízení o náhradu za nezákonnou vazbu se Erguen Uzunoglu obrátil na jeho kancelář s požadavkem, aby ho zastupovala v řízení na ochranu osobnosti proti hlavnímu svědkovi obžaloby Gürkanu Gönenovi o 250 tis.Kč. Kancelář neměla žádný důvod jeho požadavek odmítnout. Došlo k uzavření obecné smlouvy o právní pomoci, do které na žádost zadavatele byla vložena podmínka, že odměna advokátní kanceláře bude 15% z vysouzených peněz. Mám listinné důkazy o tom, že Erguen Uzunoglu, zastoupený advokátem z kanceláře Korbel, Tuháček &partneři s.r.o. s touto žalobou uspěl, stejně tak v navazujícím exekučním řízení. Honorář ale dosud nezaplatil. Souběžně s řízením proti Gürkanu Gönenovi požádal Erguen Uzunoglu náměstka Korbela o přijetí a nakonec ho pozval i do své vily. Došlo mezi nimi také k debatě o vyhlídkách pana Uzunoglu na odškodnění od ministerstva spravedlnosti za nezákonnou vazbu. Náměstek Korbel poskytl několik obecných rad, jak postupovat při podání žádosti. Bylo patrně od něho neopatrné, že k setkání přivolil, ale na druhé straně: proč by neměl přijmout nositele novinářské ceny Františka Kriegla, slušného muže, když se sám osobně na žádném rozhodování v jeho věcech nepodílel a jehož v procesu mediálně a morálně podporovala řada významných osobností, mezi nimi i Václav Havel? Ostatně navazování společenských styků s významnými osobnostmi patří k dlouhodobě strategii Erguena Uzunoglu: zná se snad s každým, kdo má v této zemi vliv.

Kancelář Korbel, Tuháček &partneři s.r.o. v řízení o odškodnění za nezákonnou vazbu Erguena Uzunoglu nezastupovala. Když se náměstek Korbel dověděl o podané žádosti, oznámil ministerstvu, že se nemůže podílet na rozhodování v této věci, protože žadatel je zákazníkem jeho advokátní kanceláře. Ostatně by o jeho žádosti ani rozhodovat nemohl, protože při zvláštní řídící struktuře ministerstva je sice odbor odškodňování organizačně začleněn do jeho útvaru, ale rozhodování o odškodnění vyšším než 500 tis. Kč přísluší ekonomickému náměstkovi. Erguen Uzunoglu se svou žádostí uspěl jen částečně: dostal sice několik milionů, ale ne tolik, kolik požadoval. Nic nenasvědčuje ale tomu, že by mu styk s Františkem Korbelem přinesl prospěch. I to může být skrytým motivem Urbanova článku : kdyby dostal od náměstka Korbela službu, kterou možná očekával, sotva by se dopustil vůči němu indiskrece, umožňující útok na něj. Prostřednictvím Jana Urbana tak vlastně dal Františku Korbelovi dobré vysvědčení o jeho slušnosti.

Zde se projevuje další osobnostní rys Erguena Uzunoglu: je milý a srdečný společník, ale odlišnost názoru jeho protějšku od jeho představ snáší velmi špatně a dokáže se za ni mstít. Jeho vztah k Johnu Bokovi a částečně i ke mně v průběhu soudního řízení se vyvíjel směrem k přátelství až do chvíle, kdy jsme začali bořit legendu o důvodech odmítnutí rozhodnutí soudce Rašíka o zastavení trestního stíhání, a kdy jsme začali bránit soudce Rašíka proti mediální štvanici. Stal jsem se pak terčem nevybíravých mediálních útoků, jež možná jsou příčinou vyloučení spolku Šalamoun z účasti na pořadu Česká justice Českého rozhlasu 6, v němž jsme dříve bývali častými hosty. Ještě hůře dopadl John Bok, jehož Erguen Uzunoglu vyzval prostřednictvím svého advokáta k zaplacení odškodnění ve výši 1 mil. Kč za nemajetkovou újmu, kterou mu měl způsobit uveřejněním celkem neškodného článku. Nesplnil ale hrozbu, že v případě „neposlušnosti“ podá na Johna Boka žalobu na ochranu osobnosti. Celkem to je stejné schéma jednání, jaké nyní uplatňuje proti Františkovi Korbelovi.

V době, kdy Erguen Uzunoglu začal podávat pověstné žaloby na stát o 50 mlrd Kč, již zdvořilostní vztahy skončily a zastupování kanceláří Korbel, Tuháček &partneři s.r.o. v této věci nepřicházelo v úvahu. Který advokát by ostatně převzal zastupování klienta v tak náročné záležitosti, který nezaplatil hned první smluvní odměnu? Je-li článek Jana Urbana začátkem kampaně proti náměstkovi Korbelovi, vedené v režii Erguena Uzunoglu, přinesla svému strůjci hned na začátku aspoň malý prospěch: je nepravděpodobné, že by v této situaci kancelář Korbel, Tuháček &partneři s.r.o. žalovala klienta o nezaplacenou smluvní odměnu.

Je pochopitelné, že Erguen Uzunoglu se cítí ukřivděn orgány České republiky. Odsouzen k mírnému trestu soudem prvního stupně a zproštěn obvinění odvolacím soudem za podivných procesních okolností cítí se na koni a chce předložit účet za utrpěná příkoří. O tom, co bude následovat po zprošťujícím rozsudku, se ostatně vyjadřoval v soukromí a prostřednictvím svých lobbistů i veřejně naprosto jednoznačně již v době, kdy do závěru řízení bylo ještě dosti daleko. V té době podnikl první „odvetnou akci“: podal na hlavního svědka obžaloby Gürkana Gönena trestní oznámení pro trestný čin pohrdání soudem, kterého se měl dopustit opakovanou neúčastí na soudním jednání. Orgány činné v trestním řízení se běžně podobnými útoky obžalovaných na protistranu nezabývají. V tomto případě však bylo zahájeno trestní stíhání, „okořeněné“ eskortováním obviněného do Kladna a jeho držením v policejní cele. Policii a státní zástupce nezastavila ani okolnost, že svědek byl potrestán soudem za stejný čin pokutami v celkové výši 50 tis. Kč. V době, kdy Gürkan Gönen vypovídal před soudem, věděl, že je trestně stíhán na popud Erguena Uzunoglu. Mohlo to mít vliv na změnu jeho výpovědi proti přípravnému řízení: sdělil soudu, že obžalovaný nebyl přítomen jeho mučení a ostatně má příliš jemnou povahu na takové počínání. Odvolací soud ho pak hodnotil jako nevěrohodného svědka.

Po zproštění viny začal Erguen Uzunoglu s žalobami na ochranu osobnosti. Velká část z nich nebude projednána, protože Městský soud v Praze ho nezprostil povinnosti zaplatit poplatky a správnost jeho rozhodnutí potvrdil Ústavní soud ČR. Kupodivu Krajský soud v Praze mu prominul 180 tis.Kč (rozuměj:soudní úředník připravil beztrestně stát o 180 tis. Kč) za další žaloby na Gürkana Gönena, to v době, kdy pražské soudy nemilosrdně vymáhají poplatky po příjemcích sociálních dávek. Erguen Uzunoglu se v tomto směru projevil jako uvážlivý hospodář: dostal sice odškodné ve výši několika milionů Kč, ale ty přece nebude investovat do nejistého podniku vymáhání náhrad v řízení na ochranu osobnosti. Lze pochopit, že pronásleduje Gürkana Gönena, který proti němu svědčil v přípravném řízení. Pochybná je ale tvrdost postupu proti němu, protože právě změně jeho výpovědi ve svůj prospěch při výslechu před soudem nepochybně vděčí za zproštění. Je legitimní, že si nechal zaplatit odškodnění za vazbu a redakce, které o něm psaly jako o mafiánovi, by se mu měly bez nucení omluvit a nabídnout odškodnění. Útok na náměstka Korbela není ale na místě : s kauzou Uzunoglu neměl nic společného, jeho kolegové splnili zadání v řízení proti Gürkanu Gönönovi a ve věci odškodného se choval korektně. Destabilizace ministerstva případnou demisí jinak slušného člověka Františka Korbela by byla příliš vysokou cenou za staré hříchy policistů a státních zástupců. Být na místě Erguena Uzunoglu, spíše bych se zajímal, co dělají oba autoři „povedených“ obžalob a jak se jim daří.

K návštěvě náměstka Korbela ve vile Erguena Uzunoglu došlo na podzim r.2007. Od té doby se pánové dvakrát krátce setkali náhodně a jejich rozhovory měly jen společenský ráz. Je tedy otázka, proč se tato pseudoaféra objevuje až nyní, popř. právě nyní, a co je jejím cílem. Františku Korbelovi neuškodí: odstoupí-li kvůli ní, jako advokát bude žít lépe než jako „řadový“ náměstek ministra spravedlnosti. Uškodí ministerstvu a možná straně zelených, která Františka Korbela na ministerstvo vyslala. Zejména je ale vzkazem všem, kteří by se Erguenovi Uzunoglu chtěli stavět do cesty v nastávajících sporech o 50 miliard: mohou si spočítat, co by je očekávalo.