Cesty Špidlovy směrnice

Ondřej Krutílek

Reflex, 41/2008

Návrh nové antidiskriminační směrnice (tzv. Špidlova směrnice), jejž Evropská komise představila na začátku prázdnin, je součástí souboru návrhů označovaných v unijním newspeaku jako "sociální balík". Jeho smyslem je v době před blížícími se volbami do Evropského parlamentu ukázat, že EU má i svou "lidskou tvář".

Proto do něj komise zahrnula jak návrh inkriminované směrnice, tak i texty týkající se poskytování přeshraniční zdravotní péče, evropských rad zaměstnanců (odborů) či postavení námořní pracovní síly. Jednoduše návrhy mající vybraným, podle komise jistým způsobem znevýhodněným skupinám garantovat pozitivní (nároková) práva, popř. zajistit jejich efektivnější vymáhání.

Nová antidiskriminační norma by měla po svém začlenění do národních právních řádů jednotlivých členských států napomáhat provádění zásady rovného zacházení bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci, a to všude jinde než na trhu práce. Právě poslední ze zmíněných prvků by měl novou směrnici odlišovat od existující legislativy podobného ražení.

Nakolik může nová norma dostát svého cíle, je otázkou.

Největší suma problémů souvisí s navrhovaným textem jako takovým. Navzdory tomu, že má jít o směrnici (normu závaznou, jen pokud jde o cíl), je neobyčejně podrobný a rozhodně překračuje míru "minimální unijní ochrany". Komise sice tvrdí, že návrh staví na známých dokumentech, a připomíná, že před jeho předložením proběhla řada konzultací se zainteresovanými aktéry, v obou případech jde ale o standardizované postupy bez obsahu. To ostatně potvrzuje i pohled "dovnitř" návrhu.

Text - navzdory tvrzením důvodové zprávy, že představuje pouze "mírný pokrok v mezích zákona", a tudíž by nikomu neměl výrazně vadit (ani zaměstnavatelům, již se vždy stavěli proti) - přináší celou řadu revolučních novinek. A nejde o pouhé rozšíření existujícího antidiskriminačního "arzenálu" nad rámec pracovněprávních vztahů (byť již to samo o sobě by bylo z tohoto hlediska postačující; může být obtěžování považováno za diskriminaci?). Mnohem důležitější je fakt, že by mělo dojít k posílení procesních prvků, jak vágně formulovaná antidiskriminační opatření vymáhat. V tomto směru je třeba zmínit především požadavek na přenesení důkazního břemene na žalovaného (článek 8 návrhu) nebo potenciální možnost, aby obětem diskriminace mohly v soudních nebo správních postupech pomáhat "organizace, které mají legitimní zájem na boji proti diskriminaci" (článek 7 návrhu).

Samostatnou kapitolu představuje včlenění směrnice do národního právního řádu. Dosavadní zkušenost s projednáváním českého antidiskriminačního zákona (jenž by měl v Česku realizovat mj. již dříve přijaté směrnice č. 2000/43 a 2000/78) ukazuje, že relativně mírná opatření unijního textu byla v českém návrhu zákona výrazně zpřísněna. Návrh nové antidiskriminační směrnice riziko necitlivé implementace pouze zvyšuje.

Posledním sporným bodem je časové hledisko. Jde předně o skutečnost, že kadence, s jakou jsou antidiskriminační normy na úrovni EU přijímány, fakticky znemožňuje adekvátní zhodnocení jejich dopadu. (Nehledě na to, že naprostá většina z nich předpokládá ještě přijetí národního předpisu, což jejich praktickou realizaci dále zpožďuje.) V potaz je třeba vzít i fakt, že pokud by měla nová antidiskriminační směrnice spatřit světlo světa do evropských voleb v červnu příštího roku, zbývá na projednání jejího návrhu nějakých šest měsíců. Což znamená, že návrh "zdědí" nový Evropský parlament (lepší varianta), nebo bude norma přijata ve zkráceném řízení fakticky v podobě, jak ji předložila komise (horší varianta). Tak, či onak, bude záležet především na radě (reprezentantech členských států) a francouzském a českém předsednictví, jak se k návrhu postaví.