Jak jsem vyjednával na Východě o plynu
Martin Říman
29.01.2009, Reflex
K tomu, co se odehrálo mezi prvním a dvacátým lednem letošního roku, nelze najít žádnou paralelu. PLYN JE Z RUSKA dodáván do Evropy 40 let a nikdy za tu dobu nedošlo k tak fatálnímu výpadku jako nyní. Fatální, dramatický, bezprecedentní.
Ať to nazveme, jak chceme, nepopíše to hloubku rozdílu mezi dosavadními "mimořádnými" událostmi a tou nynější. Na omezení dodávek 20 - 25 procent po dobu čtyř pěti dní jsme byli zvyklí. Jenže se skutečností, že přes Ukrajinu nepoteče obvyklých skoro 300 miliónů kubíků denně, ale nula, a to dlouhých 14 dnů, nepočítal nikdo.
Měli jsme tu smůlu, že Rusko a Ukrajina si k plynové válce vybraly zrovna okamžik, kdy Česká republika přebírala předsednictví EU. Ten rozdíl může někomu připadat nepodstatný, ale nebýt předsednictví, seděli bychom doma a sledovali, jak do Kyjeva, Moskvy a Bruselu jezdí Dánové nebo Němci a nadávali, že se jim to nedaří řešit.
Mimochodem, myslím, že Evropa měla svým způsobem štěstí, že se to stalo za českého předsednictví a že komisařem pro energetiku je Lotyš. Kdyby touto dvojicí byli třeba Irové a Portugalci, měli by asi stejnou povědomost o mentalitě a metodách Rusů a Ukrajinců, jako kdybychom my chtěli řešit spor mezi Hutuy a Tutsii ve Rwandě.
Asi až dlouhý čas ukáže, pokud vůbec, co bylo hlavní příčinou tak ostrého sporu. Snaha Rusů podlomit pozice Ukrajiny v Evropě, snaha Ukrajiny zasáhnout Rusko na citlivém místě (Rusko přišlo o obrovské peníze a důvěru), válka o peníze, boj klanů o dělení zisků? Možná všechno dohromady. Každopádně se soupeři nešetřili. Při jednáních se tvářili jako synovci strýčka Skrblíka při otázce, kdo rozbil to okno. Já nic, to ten druhý. Překypovali asertivitou a dobrou vůlí. Nevím, jestli ještě někdy uvidím prezidenta státu, jak vlastnoručně řídí limuzínu vezoucí našeho premiéra z letiště do svého paláce! Nevím, jestli ještě někdy strávím pět a půl hodiny na zámečku premiéra největší země světa a v podzemních kancelářích bude naše výprava psát text dohody, dokonce i v ruštině! Určitě ovšem vím, že už nikdy nebudu sedět v Kremlu a říkat jeho vládci, že hovořím jménem pěti set miliónů zklamaných obyvatel EU (tedy aspoň doufám).
Možná největším úspěchem bylo to, že se podařilo udržet jednotnou linii zemí EU. Že nevstali ti velcí a nejeli si do Moskvy či Kyjeva pro svou slávu. Koneckonců, když prezident Medveděv zval do Kremlu vůdce všech postižených zemí na summit, určitě si nepředstavoval, že země EU tam bude reprezentovat nějaký Říman. Ale všechna čest, nedal na sobě nic znát a choval se jako dokonalý profesionál.
