26.11.2009, E15
publikováno: 26.11.2009


Po víkendovém kongresu jste řekl, že zvítězil rozum. Nebyl to spíš pud sebezáchovy?
Přesná interpretace je, že ODS je zatím nesjednocena. A mě nesmírně těší, a pokládám to za vítězství, že ODS je zatím jenom rozdělena. Ten kongres, přestože se všichni obávali vyslovit tu paralelu, byl fakticky pokus o puč. A skončil vítězně pro ty, co si puč nepřáli. V tomto smyslu to nebyla žádná remíza. A přestože tam nebylo slyšet vítězný ryk a nebyly tam třepetalky, fakt, že jsme zamezili útoku, že jsme jasně nastavili jak exekutivní, tak systémové parametry řešení - exekutivní: odebrání licence děčínské ODS, systémové: otázka nominací a tak dále - , je obrovské vítězství. Fakticky jsme si uvědomili, že začíná další kampaň, a je potřeba se na ni koncentrovat.

Z delegátů kongresu ale spíš byla cítit rezignace či únava. Netýká se onen pocit vítězství jen lidí ze širšího vedení ODS?

Že je členská základna frustrovaná, není divu. Frustrovaní jsou lidé v celé republice. Letošní rok byl děsivý. Politická situace je děsivá, ekonomická situace celé řady rodin je děsivá. Ta frustrace je všeobjímající, a promítala se i do myšlení jednotlivých členů ODS. Pak se to samozřejmě soustředilo, a do značné míry uměle, do osoby Mirka Topolánka: Mirek Topolánek štve členskou základnu. Teď ale podle mě lidé pochopili, že nejde o Topolánka, že nejde o jednu personu, ale o víc - o charakter strany, o její budoucnost, o její přežití. Deziluze, frustrace, se kterou delegáti na kongres přijeli, nebyla při odjezdu už tak zřetelná jako při jejich příjezdu. Takže deziluze, frustrace, pocit zmaru z letošního roku, je snad pryč. Ten rok se dá černobíle označit jako Losna, nebo Mažňák. V takových případech lidé volají po jednoduchých řešeních, jenže ta situace jednoduché řešení neměla. Nebylo to - odstřelíme trenéra. Problém už ani tak nebyl v trenérovi nebo v samotných hráčích, ale v pravidlech hry. Prostě jsme museli přelajnovat hřiště, napsat znovu pravidla anebo si říct, tato pravidla stále platí. Sudí nepískal úplně rovinu, začali jsme nudit diváky. Hra samotná přestala bavit diváky. Už se jí nechtěli účastnit. Nechodí na stadiony.


Hráli jste vůbec, když po vašem odchodu ze sněmovny ODS skoro přestala být viditelná?
Je smutné, že politická strana má podle mínění lidí ve dvoukomorovém parlamentu pouze jednoho reprezentanta, který ji může zastoupit.

Že vás nikdo nezastoupil, je holý fakt.
Jistě, ale ve sněmovně jsou nejrůznější funkcionáři z ODS, třeba i s přednostním právem vystoupit. Ale chci říct jinou věc. Můj odchod ze sněmovny, to byl přeci pokus - nezdařil se, to přiznávám - , abych řekl: Toto je hra, kterou nehraju. Já reprezentuji politický subjekt, který není spokojen s pravidly hry. Toto už není fotbal, toto je k nekoukání. Pro příští ligový ročník, to znamená pro příští volby, představím jiná pravidla, jinou hru. Možná s jinými hráči. Ale každopádně nebudu hrát hru Jiřího Paroubka. To byl pokus, který se nezdařil. Protože ho se mnou nehráli novináři.

Ale oni s vámi nehráli ani spolustraníci.

Ti se mnou nehráli proto, že někteří to nepochopili, protože jsem jim to nevysvětlil. Někteří zase proto, že si myslí, že to byla chyba. A někteří úmyslně.

A nebyla to chyba?

Já jako člověk, který měl jako premiér více informací, jsem se musel daleko víc zamýšlet o zahraničněpolitických a geopolitických souvislostech toho či onoho kroku v České republice. A opravdu jsem odmítl hrát Paroubkovu hru. Vystoupil jsem z ní. A ukázalo se to jako chyba, minimálně vnitrostranicky. Ale snad jsme si to už vysvětlili. I díky kongresu snad lidé pochopili, že ODS musí přijít s novými pravidly hry. Řekl to vlastně Petr Nečas - pokud ODS nebude důvěryhodnou bojovnicí proti korupci, tak nedostane od voličů důvěru. Lidi už nebude zajímat, jak vysoké mají daně, nebo co uděláme s penzijním systémem a tak dál. Jestliže lidé dnes ve svých preferencích upřednostňují stranu, která neexistuje, a vládu, která nevládne, tak to destruuje celý politický systém. A pokud se nad tím politické strany a politici nezamyslí, tak půjdou od válu všichni. Fakt. Tady někdo zavrtěl psem, vymyslel stranu, která ještě nemá členskou základnu a má virtuální program a nějaké tváře a lidé jí dávají důvěru. Tady je premiér Fischer, který vůbec nemůže vládnout, protože nemá žádný mandát, může pouze administrovat zemi, a čím déle ji bude administrovat, tím déle budou neřešené problémy. A má největší důvěru veřejnosti v historii, snad od c. k. Rakouska. To by mělo vést všechny k zamyšlení, jestli někde není chyba. A kongres ODS byl tímto zamyšlením.


Jen jestli příklad vlády, která nevládne, nebude mít na ODS jiný efekt: Raději nebuďme konkrétní, nepišme detailní volební program

ODS nepochybně přijde do nového ligového ročníku s jasnými pravidly a s velmi sofistikovaným programem. O tom nepochybuji. To, že to bude pouze subsystém Vize 2020, tedy dlouhodobé vize, je důvod, proč jsme začali diskutovat základy. S takovýmto sofistikovaným programem jsme vyhráli historickým způsobem volby 2006. Z toho bychom tedy neměli mít strach. To, že na otázky typu zavedete školné, nehodlám v této chvíli odpovídat, je přeci marginální věc. Důležitý je duch programu, kam to chceme vést. Co ale je podstatné - pokud se v této zemi nezmění volební systém, pokud nebudou politické strany přebírat plnou odpovědnost za svůj program, pak výtky, že jsme něco nesplnili, neberu. Pokládám je za podpásové, nekorektní, skoro sprosté. Nešvar českého volebního systému je, že na jedné straně diskvalifikuje některé subjekty podle počtu hlasů na mandát a na druhé straně neumožňuje garantovat vítězi voleb realizaci programu. Dobře, tak udělejme ten systém více poměrný, spravedlivější a na druhé straně dejme vítězi bonus, aby mohl vládnout. Jestliže nemůžete garantovat realizaci programu, tak to znamená frustraci. Členů té politické strany, veřejnosti, která tu stranu volila a nakonec i frustraci těch, kteří ji nevolili. Tedy obecnou frustraci.


Ještě k předchozí otázce. Například poslanec Boris Šťastný tvrdí, že ODS musí zapomenout na zdravotnickou reformu v podobě, v jaké ji prosazovala, protože pro stranu znamenala debakl v krajských volbách. Nejste bojovně naladěn jenom vy?

Ale to je právě ten vnitrostranický kvas. Právě proto jsem kongresovou diskuzi komentoval takto: Je velice potěšitelné poslouchat potenciální ministry do vlády, která se sestaví, když bude mít ODS jednapadesát procent. V závorce řečeno, nereálné. Velmi dobré a lepší je ale poslouchat potenciální ministry, kteří sdělují svoji vizi pro středopravicovou vládu, po které více méně toužíme. A kterou není nereálné sestavit, když vyhrajeme. A slyšel jsem i několik hlasů potenciálních ministrů do velké koalice. To byl hlas Borise Šťastného. Rozptyl mezi názory Davida Ratha a Borise Šťastného není velký. Ano, takový názorový rozptyl v ODS je, proto se o tom musíme bavit. Prohádat, a držet většinové stanovisko. Tady platí, že kdo nerespektuje prohádané většinové stanovisko, má pouze dvě možnosti. Buď říkat takhle je to správně, přestože má odlišný názor, nebo odejít. V politice je to takto nastaveno a musí být.

Nechybí ODS odvaha říkat věci na rovinu?
Mně nechybí. To přeci víte, že mně nechybí.


A ostatním?
Ale o tom přeci byl kongres. My dnes máme dva soupeře. Ne úplně čestně a sportovně bych řekl, že jeden nám dělá díru na pravoboku pod čarou ponoru. Přesto, že personální vybavení a celé založení TOP 09 nenasvědčuje tomu, že by byla pravicovější než ODS, tak její rétorika taková je. A znejistila hardcore ODS. Takže tady je první problém. Proto vznikla Vize 2020 - musíme uklidnit voliče, kteří věří ODS jako garantovi pravicové politiky. Pak máme soupeře nalevo, vedeme ideologický souboj se sociální demokracií. Je to legitimní souboj každé vyspělé demokracie a my musíme umět argumentovat proti sociální demokracii. Přitom chceme vyhrát volby. To je přeci dichotomie. Je tedy otázka principů, ale také strategie a taktiky. To jsou věci, které patří do každé války, a politický souboj je svým způsobem válka o voliče.

Mám to chápat tak, že pokud nebudete říkat nepříjemné pravdy, bude to změna taktiky?

Určitě to není ztráta odvahy. Nepochybně představíme vizi 2020. V ní budeme definovat svoje dlouhodobé postoje, které se nemění. Na druhé straně bude krátký, čtyřletý program, kdy budeme říkat: Jsme ještě pořád v krizi, oživení je mírné a musíme najít východisko z této situace. Musíme stabilizovat zdravotnictví, musíme stabilizovat veřejné rozpočty, abychom byli schopni obsluhovat dluh. Musíme řešit zvyšující se míru korupce. A tady je naše nabídka konkrétních řešení na čtyři roky. Garantujeme, že pokud vyhrajeme volby, toto budeme prosazovat.
Odvaha nám nechybí a nebude chybět. Musíme ale daleko víc pracovat s lidmi, kteří - jak už jsem řekl - jsou naštvaní, politici jsou pro ně idioti, a většinou právem. A specielně jsou naštvaní na ty, kteří chtějí dělat nějaké změny.

Mluvil jste o nabídce konkrétních řešení, ale Vize 2020 v podobě, kterou jste představili, moc konkrétní není.

Také jsme ten materiál nepřijali. Byl to podklad pro diskuzi, a diskuze ukázala, že ten dokument ještě není hotový. Ale co je to vyšší míra konkrétnosti? Obrana svobody přece není jenom to, že budeme bránit lidská práva nebo svobodu slova. To je také obrana lidí, individua proti silnému státu, proti nadmíře regulací, proti velkému bratrovi. Proti průlomu do soukromých práv jednotlivců z důvodů bezpečnosti. Je to široký problém, který jsme pojmenovali. My tím říkáme svoje hodnotové vymezení a také to, že takový průlom nepřipustíme. To je víc, než říkají naše sesterské strany v celé západní Evropě. Ano, z osmdesáti procent toho dokumentu zjistíme jediné - principy, na kterých byla ODS založená, na čem vznikla, fakt, že je to strana liberálně konzervativní a zdůrazňuji to konzervativní, je trvale platné. A nesmíme to opouštět ani v každodenní komunální, regionální a centrální politice. Musíme to brát jako etalon našeho chování.

V jaké kondici je ODS?

V lepší než před kongresem. Řekl bych, že je to strana, která ani nemusela být připojovaná na přístroje, a po poměrně vleklé chorobě, při níž vznikly i nádory, které se ale nemusely řešit invazivní metodou, se organismus zotavuje. Nicméně rekonvalescence možná bude delší. Celkově však organismus vykazuje významné známky zlepšení. A pokud bude dbát o svou kondici a preventivně změní své chování, mohl by se dlouhodobě těšit dobrému zdraví.

A v jaké kondici je Mirek Topolánek?
V lepší.

Není sedm let v čele strany dost?

Je. Obecně existuje polemika, jestli trenér nějakého mužstva nemá po třech letech sám odejít. Nevím, v tomto smyslu jsme možná Orientu blíž, než si myslíme. To není jenom můj problém. Václav Klaus byl v čele ODS jedenáct let. Prohrál volby v roce 1998, to bylo složité a nikdo mu to moc nevyčítá. Fatálně je ale prohrál v roce 2002, a přesto se mu nechtělo odejít. Kdyby opravdu existoval člověk, který by si přirozeně sáhl na vůdcovství v ODS a neměl tendenci starému náčelníkovi uřezat hlavu kvůli tomu, aby se stal náčelníkem, tak je docela možné, že bych odešel po prohraných krajských volbách. Přestože to nebyly celostátní volby, tak ta porážka byla natolik fatální, a natolik poznamenala a předznamenala situaci u nás, že by to možná přirozené bylo. V dané chvíli ale spíš cítím odpovědnost za vzniklý stav. Cítím, že nový vůdce není, a přestože by pro mě bylo hrozně pohodlné se na všechno vykašlat, tak to prostě nemůžu udělat. A možná ani ne úplně kvůli straně, ale kvůli situaci ve společnosti. Cítím ji jako zlomovou. V žádném případě se necítím jako mesiáš, ale pokud si myslím, že jsem schopen lídrovství, tak to prostě nemůžu složit. A musel jsem si tu otázku mnohokrát položit. Všichni si mohli všimnout, že už jsem jednou nohou byl nakročen směrem ven. Netušil jsem ale, jak dalece tato má vnitřní polemika může až tak ovlivnit náladu ve straně. Takže za to se všem omlouvám. Ale jak jsem řekl na kongresu - jsem zpátky. Nevím, jestli to bude něco platné. Pro mě je to ale další úsek života, který bude nesmírně složitý a náročný. Ale baví mě to. Platí ovšem, co jsem řekl. Další volby jasně řeknou, co bude dál. Tedy to, jak sněmovní volby dopadnou, předznamená můj další život. Cítím, že nový vůdce není, a přestože by pro mě bylo hrozně pohodlné se na všechno vykašlat, tak to prostě nemůžu udělat

(Autor: Jana Havligerová)