Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Nuda v Bílém domě

Jefim Fištejn


Euro 34/2008


Příští americký prezident by měl umět přesvědčit Američany o svých schopnostech

Jeden z pravidelných informačních pořadů televize CNN je uváděn sloganem: „Kdo řekl, že americké prezidentské volby musejí být nuda?“ Podívaná, která je s výběrem příštího amerického lídra spojená, věru může nudit jen toho, kdo nemá smysl pro soutěžení. Zvlášť v poslední fázi klání je na vizuální a dramaturgickou stránku kladen zvýšený důraz. A přesto, tak už to chodí, ze dvou kandidátů je vždy jeden zábavnější než ten druhý. Tentokrát nepochybně pozici zábavnějšího obsadil Barack Obama. V době nedávného Obamova zahraničního turné to bylo zvlášť nápadné: Zatímco strhával davy Berlíňanů k frenetickému potlesku, John McCain byl viděn tu při pojídání buřtů, tu při rodinném nákupu v Pensylvánii. Neustálé a záměrné promítání záběrů obou kandidátů vedle sebe nenechávalo nikoho na pochybách, kdo z těch dvou je pan Nudný.

Člověk nemusí otrocky sledovat všechny průzkumy veřejného mínění, aby poznal, že o výsledku klání zdaleka není rozhodnuto. Za prvé je tu McCainův skutečný příběh, jež si svým nevymyšleným dramatismem v nejmenším nezadá s nejlepšími filmovými kousky Toma Cruise. Za druhé jak Obama, tak McCain by určitě chtěli být vnímáni jako seriózní politici odborně připravení ke svému příštímu nesnadnému úkolu, a nikoli pouze jako baviči a roztleskávači davů. A za třetí - a tady jsme u podstaty věci - Spojené státy americké jsou zvláštní země, která na rozdíl od Evropy před charizmatickými vůdci a oslňujícími panovníky vždy dávala přednost spíše nenápadným, skromně oděným lidem, jejichž nárok na vůdčí postavení vyplýval z jejich morální integrity.

Jako první se do Bílého domu nastěhoval hřmotný John Adams, prezident, který proslul právě nedostatkem jakéhokoli charizmatu. Žádným táborovým řečníkem a energetickým nabíječem davů nebyl ani jeho předchůdce George Washington. Současníci ho popisují jako člověka koženého a značně neobratného. Srdce lidí si získával spíše morální autoritou a zemitostí svých názorů než slovíčkařením. Totéž platí o Thomasi Jeffersonovi, o němž není známo, že by někdy uchvátil přítomné jiskrností mluveného projevu. Patřil k těm, kteří umějí lépe psát než mluvit, což dokázal svým podílem při sepisování Deklarace nezávislosti. Nemotorný čahoun Abraham Lincoln byl pověstný svým neupraveným oblečením, trpěl nekontrolovatelnými záchvaty smíchu, vyprávěl fousaté vtipy a každý, kdo se s ním setkal, měl z něho trochu trapný dojem. V každém ohledu prohrával ve srovnání s Williamem Sewardem, svým soupeřem ve volbách z roku 1860, rafinovaným a charizmatickým mluvkou. Lincoln však vyhrál i bez charizmatu a stal se legendárním státníkem, protože se mohl evidentně prokázat železnou vůlí a osobní statečností. Když v listopadu roku 1863 pronášel Gettysburský projev, celé to trvalo sotva pět minut a posluchači se viditelně nudili. Teprve po přečtení psaného textu seznali, že autor vystihl samotnou duši amerického experimentu. Stojí za zmínku, že tři politici, pokládaní za největší rétory USA, se prezidenty nikdy nestali. John Calhoun to dotáhl na viceprezidenta, zatímco Daniel Webster a William Jennings Bryan se o prezidentství pokoušeli celkem šestkrát - vždy marně.

Američané mají vyvinutý smysl pro religiozitu a ctí Starý zákon. Bůh suď, možná, že ve své nechuti k charizmatickým vůdcům a tíhnutí ke skromným, nepříliš nápadným státníkům, jednajícím v souladu s vyšším principem mravním, se shlédli ve starozákonním Mojžíšovi. Jak známo, první prorok silně koktal a lidi strhával spíše svou vírou než táborovým řečněním.

Skutečnost, že vůdce je velký charizmatik, ještě nic nevypovídá o prospěšnosti jeho vládnutí. V charizmatu je skryto mnoho hrozeb: manipulační schopnosti jsou snadno zneužitelné, velké je pokušení přetavit je do kultu osobnosti, lidový tribun často inklinuje ke zneužití moci. Mezi zloduchy nejnovějších dějin najdeme samé charizmatiky - například Hitlera, Stalina, Maa či Castra.

V současné kultuře jsou za největší nositele charizmatického šarmu pokládány rockové a popové hvězdy. Nikoli náhodou v souvislosti s Obamovým vystoupením před zástupy Berlíňanů o něm německý týdeník Der Spiegel psal jako o „rockové hvězdě“. Obamovi takové přirovnání nemůže být příjemné, určitě by byl raději vnímán jako politik znalý a seriózní. Proto není náhoda, že se do této slabiny strefuje i volební štáb jeho soupeře, který v televizních spotech podkresluje Obamovy výroky zobrazením hvězdiček ze šoubyznysu.

To všechno zajisté neznamená, že krasomluva je uchazečům o Bílý dům jen na závadu. Chtěl jsem pouze naznačit, že účinnost vládnutí příštího amerického prezidenta, ať už se jmenuje Obama nebo McCain, nebude tolik souviset s jeho schopností nadchnout davy jako spíše se schopností mít silné názory, mravní pevnost a jasné vize a umět o nich přesvědčit americké spoluobčany.



Jefim Fištejn
 
  Přístupy: 34012 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA