Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Revoluce z nedopatření ?

Martin Stín

Několikadenní oslavy listopadových událostí roku 1989 byly skutečně mohutné. Dostalo se nám při nich zážitků v dřívějších letech nevídaných a neslýchaných, jako vystoupení stoupenců Dělnické strany s nezbytnými doprovodnými výtržnostmi, či povykování odpůrců Václava Klause. Všude nadšeně vítaný Václav Havel, hlavní hrdina Sametové revoluce a poslední komunisty zvolený prezident, nás obdařil frázovitým, v podstatě prázdným prorockým projevem o stavu, k němuž máme dospět během dalších dvaceti let. Mimoděk nám ukázal, jak hluboce jsme ovlivněni životem v totalitě: na závěr sobotního projevu si vypůjčil heslo někdejší komunistické modly Julia Fučíka „lidé bděte!“ Václav Havel si pískání a znechucené výkřiky nikde nevyslechl, ač má také dostatek nesmlouvavých kritiků. Rozdíl mezi přijetím obou Václavů veřejností tak nevypovídá tolik o nich, jako o povaze jejich odpůrců: chátra křičí a píská, slušní lidé se otáčejí zády a mlčky si myslí své.

Média všechno dění pečlivě sledovala, ale nevšimla si statečnosti 350 členů patnácti sdružených středoškolských pěveckých sborů, kteří se nenechali odradit rámusením vrtulníku a křikem neonacistů a na prostranství mezi Laternou magikou a Národním divadlem pod vedením sbormistra Libora Sládka potěšili houf moknoucích vytrvalých posluchačů milým provedením rockového oratoria Eversmiling Liberty. Tato drobnost ale mimo jiné ukazuje na zvláštní rys našeho polistopadového vývoje: bez angličtiny neumíme ani oslavit svůj největší státní svátek.

Oslavy se staly příležitostí k zveřejňování spousty informací, jež jsou mladé generaci většinou neznámé a i mnohými dobovými současníky zčásti pozapomenuté. Obraz, který nám média v těchto dnech poskytují, není ale zcela objektivní. Přísně zachovává půdorys mýtu, který přiznává aktivní účast na dějinotvorném jednání jen vybraným jedincům a skupinám, převážně těm, jejichž další životní dráha je tak či onak spjata s působením Václava Havla.

Nemluví se o tom, že většina účastníků hromadných vystoupení, jež umožnila uchopení moci skupinou disidentů kolem Václava Havla a s nimi kolaborujícími komunisty (ať současnými či bývalými), neměla tušení o tom, kam půjde další vývoj, natož aby si jej uvědoměle přála. Dnešní komunisté nelžou, když žalují, že jen menšina věděla, že máme nastoupit cestu demontáže státněkapitalistických a družstevních ekonomických struktur, privatizace, likvidace tradičních firem a celých průmyslových odvětví a odbourání malých, leč zatím spolehlivě zaručených sociálních jistot. A ti, kdo věděli, pro jistotu mlčeli, nebo dokonce – jako sám Václav Havel – vydávali zastírací nepravdivá prohlášení o svých záměrech.

Zastírá se úloha nekomunistických (pseudo)stran bývalé Národní fronty jak v listopadových dnech, tak také v období působení tzv. vlády národního porozumění exkomunistického premiéra Mariána Čalfy. Nemluví se o tom, že v listopadových dnech r.1989 se na organizaci některých významných akcí s disidenty podíleli zejména představitelé Čsl. strany socialistické, jejichž protest proti zmasakrování studentů, spojený s výzvou k nápravě politických poměrů, byl prvním takovým vystoupením v oficiálním denním tisku, Svobodném slově, tehdejším stranickém deníku. Nepřipomíná se, že organizačním středem velkých manifestací na Václavském náměstí byl balkon Melantrichu, vydavatelství Čsl. strany socialistické. Nebylo by spravedlivé namítat, že se nekomunistické strany pouze bezrizikově přidaly k vítězům. Stále ještě hrozil zásah armády a milicí, nebyla rozpuštěna StB a policie byla v rukou oddaných komunistických velitelských kádrů. Násilné potlačení demonstrací nebylo vyloučeno a víme, že někteří činitelé KSČ o něm uvažovali. Ještě 17.a 18. listopadu se zatýkalo a obvinění se posílali do Ruzyně.

Potlačení informací o úloze nekomunistických stran NF je zcela v linii postoje, který k nim zaujal Václav Havel a jeho souputníci. V té době by velká část veřejnosti podporovala zákaz komunistické strany, ale nedošlo k němu, protože ze známých důvodů k tomu vedení Občanského fóra chyběla „politická vůle“ a spoléhalo se na její totální volební porážku jako na samozřejmost. O to více se Václav Havel a jeho lidé snažili potlačit konkurenční schopnost obou nekomunistických stran v připravovaných volbách, a to bez ohledu na to, že byly významně zastoupeny ve vládě národního porozumění a dalších orgánech. Nástrojem bylo jak vypuzení jejich významných představitelů, Josefa Bartončíka a Oldřicha Burského, z politického života pod hrozbou skandalizace kvůli jejich stykům s StB, tak nevlídné vyjadřování o obou stranách v projevech Václava Havla těsně před volbami. Čsl. strana lidová byla tímto tlakem značně oslabena a již nikdy se nedomohla postavení, které tradičně zaujímala v politickém systému Československa od jeho vzniku až do komunistického puče v r.1948. A z kdysi vlivné Čsl. strany socialistické zůstaly jen bezmocné trosky.

Úplně mimo rámec mýtu je pružné uchycování komunistů v politických, správních i ekonomických strukturách nového režimu, zahájené již v prvních dnech po převratu. Jeho kuriózním projevem bylo zakládání místních a podnikových občanských fór komunisty, kteří se tak vraceli oknem tam, odkud byli dveřmi vyhozeni.

A zřejmě se do něj nehodí ani pravdivý obraz průběhu pražských událostí 17.listopadu 1989. Většině veřejnosti není známo, že povolená studentská manifestace by možná vyšuměla v romantické pálení svíček a zpívání hymny na Vyšehradě, nebýt radikální skupiny členů Hnutí za občanskou svobodu, kteří se z Vyšehradu vydali na pochod do středu Prahy. Studenty strhl křikem k následování John Bok, který se pro váhající dav vrátil. Jeho čin připomněli pořadatelé úterního vzpomínkového pochodu živou sochou, u které hlasatel na chůdách vysvětloval megafonem její smysl. Průvod ale nešel na Národní třídu, nýbrž se vydal Vyšehradskou ulicí směrem na Karlovo náměstí, se záměrem dostat se na Václavské náměstí. Na křižovatce pod Botanickou zahradou se mu postavila do cesty jednotka řadových příslušníků SNB. Došlo k prvnímu zmasakrování demonstrantů ještě před hrůzou, která pak vypukla na Národní třídě. John Bok s přáteli zde zachránil před brutálním zacházením jemu tehdy zcela neznámou dívku, Olgu Čechurovou. Byl kvůli tomu zmlácen, zatčen, zavlečen na policejní služebnu ve Vyšehradské ulici, kde mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin útoku na veřejného činitele a putoval do Ruzyně s návrhem na uvalení vazby. Setkal se tam s dalšími zadrženými, z nichž některé policie zadržela náhodně, aniž by se zúčastnili demonstrace. Propuštěn byl až 20.listopadu. 18. listopadu pak byl za rozšíření zprávy o mrtvém studentovi zatčen Petr Uhl. Toto stojí za pozornost: přestože se režim nacházel v předsmrtné křeči, jeho represní mechanismy dosud fungovaly.

Protikladem k péči o udržování oficiálního mýtu o průběhu listopadových událostí jsou podstatné mezery v informacích o příčinách, které způsobily, že k nim došlo právě v té době a způsobem, jenž známe. Až to působí dojmem, že pád režimu byl sice nevyhnutelný, ale konkrétní děj 17.listopadu 1989 je pouze sledem náhodných episod, mezi nimiž neexistuje příčinná návaznost, nepřipustíme-li předem dobře promyšlenou, s mnoha možnými variantami vývoje počítající režii a existenci paralelních řídících struktur, jež řídily policejní akce bez ohledu na stranické směrnice.

Zdá se, že nepovolený pochod z Vyšehradu do centra Prahy by nevyrazil, nebýt náhodné přítomnosti impulzivního, neřiditelného Johna Boka. Ostatní významní disidenti se povolené studentské manifestace záměrně nezúčastnili, mnozí dokonce odjeli z Prahy. K masakru na Perštýně by nedošlo, kdyby po zastavení čela průvodu ve Vyšehradské ulici a jeho rozříznutí na dvě části se jeho volná část nevydala dále po nábřeží, ačkoli pod dojmem brutálního divadla před ministerstvem spravedlnosti se mladí lidé mohli rozprchnout. Když se rozhodli pokračovat, policie jim již nedala jinou možnost, než zahnout na Národní třídu vstříc krutému zacházení. Stejně tak dobře mohli policisté přinutit průvod k odbočení po Vyšehradské ke Karlovu náměstí a napadnout jej tam. Místo toho jej hnali na Národní třídu, kde již čekaly zahraniční televizní štáby, mezi nimi španělská skupina, která byla vyslána do Prahy narychlo s tím, že zde dojde k významným událostem. A byla náhoda, že v čele průvodu se pohyboval poručík StB Ludvík Zifčák, jenž ovšem směr pohybu průvodu nemohl ovlivnit ?

K odpovědnosti za zmasakrování studentů na Národní třídě se nikdo nehlásí. Zjevně k němu došlo v rozporu s oficiálními pokyny, vydanými nejvyššími orgány KSČ i přímými směrnicemi, které dostal velitel zásahu Michal Danišovič. Ten v úterním televizním vystoupení sice upozornil na protismyslnost obdrženého příkazu, jenž mu ukládal zabránit průvodu v proniknutí do centra Prahy, ale současně zakazoval použití násilí, nicméně vyloučil svou iniciativu jako příčinu zákroku, neboť údajně právě v kritickou chvíli jej manželka „odvelela“ k hrnci ohřátých klobás: nemohl nic způsobit, ani ničemu zabránit, protože právě večeřel. Jeho tvrzení je v souladu s výpovědí Karla Urbánka, bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ, jenž uvedl, že stranické orgány opakovaně zakazovaly používání násilí, k němuž přesto z neznámých důvodů vždy znova docházelo. A kdyby byl v Praze, zasáhl by, jenže náhoda ho zavála jinam…Pokud uvěříme v pravdivost těchto sdělení, musíme připustit, že masakr byl možná náhodným důsledkem bezradnosti nižších velitelů, špatné koordinace mezi nimi a uvolnění nízkých pudů zasahujících policistů v napjaté atmosféře (vzpomeňme na Czechtek!). Světlo do obrazu děje v žádném případě nevnesla podivná televizní výpověď stínové Drahomíry Dražské za plentou. Fámu o mrtvém studentovi na Národní třídě si prý vymyslela bez cizího přičinění a jméno vybrala zcela náhodně. Popírá, že by znala poručíka StB Ludvíka Zifčáka, natož že by jím byla řízena. K vystupňování odporu proti režimu tak přispěl náhodný výplod její lhavosti, jenž se - opět jak jinak než náhodně – dostal k novináři Petrovi Uhlovi, který tentokrát náhodou nedbal svých běžných pracovních zvyklostí a zprávu vyslal bez ověření do světa.

Těch zčásti neuvěřitelných náhod je na jednu historickou událost příliš mnoho, což vede k trvalému udržování spikleneckých teorií při životě. Vypadá to, jako by k událostem 17.listopadu došlo souhrou náhod, nedopatřením, s nímž nikdo předem nepočítal. S plynoucím časem klesá naděje, že někdy získáme jistotu, jak to vlastně bylo, a ostatně se nezdá, že by pravda někoho příliš zajímala. Honba za penězi u jedněch, obavy o holou existenci u druhých a spokojenost s dosaženým postavením těch, jimž Listopad přihrál moc, odvádí pozornost od minulosti k problematické přítomnosti a nejisté budoucnosti. Za padesát let života v diktatuře jsme se odnaučili ohlížet se, odkud přicházíme, a vážit si kořenů, na nichž rosteme. Dvacet let podivné nezralé demokracie nás v tomto směru nic nenaučilo.



Martin Stín
 
  Přístupy: 38280 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA