Bezkrevné Paničky, déšť a opršelý humor

Josef Mlejnek

Letní shakespearovské slavnosti zahájily v sobotu 27. června na scéně v prostorách Nejvyššího purkrabství Pražského hradu představením komedie Veselé paničky windsorské, kterou s vesměs pražskými herci nastudoval režisér Jiří Menzel. Program Slavností je velice různorodý a budou na něm participovat i mimopražští, a především slovenští divadelníci. Během divadelních prázdnin uvidí diváci v Praze, Brně a Bratislavě také Bouři, Komedii plnou omylů, Antonia a Kleopatru, Macbetha, Jak se vám líbí, a další, a v úplném závěru prázdnin bude na Hradě možné shlédnout v podání Pražské komorní filharmonie Sen noci svatojánské zhudebněný Felixem Mendelssohnem-Bartholdym.

Už dávno jsou pryč doby, kdy účast herců nebo režisérů na Letních slavnostech občas představovala jen jakési intermezzo odvedené na půl plynu, prázdninový přivýdělek, aby se nevyšlo ze cviku. Shakespearovy veselohry jsou sice jako stvořené právě pro letní vydechnutí, nicméně ani v nich nejde jen o kratochvilné povyražení, jež staří rutinéři odimprovizují „levou rukou“ obecenstvu vděčnému za každý peprný špílec. Hlavní, ale i některé vedlejší postavy mají svou nezaměnitelnou filozofii – a je tu také staletá tradice jejich výkladu a pojednání.

Protože se ve Veselých paničkách propírá především spodní prádlo, nechce nás scéna nechat příliš tápat: všude jsou rozvěšeny vesměs dámské spodničky, košile, kalhotky - v pozadí jsou závěsy, jimiž se vchází do nitra domu. Jde přece o zachráněnou čest ctnostných paní a zároveň o vytrestání starého záletníka, jenž je především obětí své imaginace – odtud i velký prádelní koš uprostřed, v němž má být potupně vynesen. Od prvního výstupu máme ovšem pocit, že režisér Jiří Menzel jako by uzavřel herce do škatulky „divadelní“ stylizace, od níž není daleko k šarži – prakticky jedinou neoblomenou výjimkou je Hynek Čermák, ale John Rugby je přece jen vedlejší role. Ale i kdyby se podobně nenechali oblomit všichni představitelé, ať ve vedlejších nebo méně vedlejších rolích, nebylo by to nic platné, neboť představení stojí a padá s hlavní postavou rytíře Falstaffa: Bolkovi Polívkovi sice navlékli umělý teřich, ale jde spíše o špatně přestrojeného rytíře smutné postavy. V Polívkově hlase cítíme pokus o napodobení sebeironie Jana Wericha - jenž svoji životní filozofii přece Falstaffem přímo zaštiťoval. Vedle toho troubí téměř jako skutečný jelen (přidělali mu i svítící parohy), a slyšíme i ohlasy toho lepšího z jeho manéžových estrád - ale co je to všechno platné, když jeho falstaffovskému hraní chybí neodmyslitelná pyknická jiskra. Aniž bych chtěl zpochybňovat překladatelské zásluhy profesora Hilského, myslím si, že jeho překlad Paniček působí příliš šroubovaně – a když pak herec tlačí moc na pilu, jak tomu je třeba v případě doktora Caia (Ctirad Götz), je jeho „francouzská“ čeština přímo nesnesitelná, a jeho souboje i pokus o souboj skutečný s farářem Evansem (Jaroslav Satoranský) vyznívají jako promarněná příležitost k slovnímu ohňostroji. Z manželských párů jsou výraznější představitelky manželek: Simona Stašová (Pažoutová) a Eva Režnarová (Brouzdalová). Závěrečný elfí „rej“, při kterém se všechno vysvětlí a napraví a Pažoutovic Anička se dostane „tomu pravému“, rovněž postrádá potřebný tah – připomíná neškodnou vánoční besídku.
Při představení Veselých paniček většinou pršelo, doufejme, že se při dalších představeních zlepší počasí a že – hlavně - Letní slavností přinesou zajímavější podívanou.

Josef MLEJNEK

Letní shakespearovské slavnosti, scéna Pražského purkrabství: William Shakespeare: Veselé paničky windsorské. Překlad: Martin Hilský. Režie: Jiří Menzel. Scéna: Karel Glogr. Kostýmy: Milan Čorba. Psáno z premiéry 27. června 2009.

(Psáno pro časopis Sanquis)

Josef Mlejnek