3x Füle

Martin Stín

3x Füle
Politikon

Hemžení na politické scéně kolem obsazení místa eurokomisaře zvýraznilo některé nepříliš sympatické rysy našeho politického systému.

Tichou, leč urputnou mezistranickou rvačku o tučnou kost bruselské sinekury nepředcházelo zevrubné zhodnocení výkonu dosavadního eurokomisaře Vladimíra Špidly, z něhož by vyplynulo veřejnosti srozumitelné rozhodnutí o nutnosti nahradit jej někým dalším. Pětileté funkční období není přehnaně dlouhé: než se nový úředník rozhlédne, než pronikne do problematiky oboru a než stačí něco užitečného udělat, už aby balil kufry. Delší setrvání by umožnilo zúročení energie a času, věnovaných na pronikání do tajů resortu. Za těchto okolností by bylo stažení Vladimíra Špidly účelné v případě, že by jeho výkon byl tak slabý, že by se vyplatila investice do zapracování jeho nástupce. Nezaznamenal jsem, že by takové hodnocení proběhlo. Spíše se zdá, že nikoli, protože kdyby Špidlovo působení v Bruselu bylo ostudné, sociální demokraté by jej patrně znova do funkce nenavrhovali.

Ekonomika využití Vladimíra Špidly jako zapracované pracovní síly šla tedy stranou, poněvadž uspokojení mocenských choutek parlamentních stran se jevilo být přednější. Obě velké strany, které panovaly tahanicím o obsazení lukrativního místa, opět prokázaly, že jim jsou jejich stranické zájmy důležitější než prospěch státu.

Výběr kariérního diplomata, někdejšího příslušníka komunistické smetánky, absolventa moskevského učiliště, které má špatnou pověst líhně zpravodajců, ukazuje, do jaké míry se za dvacet let od „sametové revoluce“ ztratila ostrost hranice mezi předlistopadovým a novým režimem. Na první pohled se zdá, že usazení takového člověka v křesle eurokomisaře by administrativa Evropské unie měla odmítnout jako bezpečnostní riziko. Je málo pravděpodobné, že by se právě Štefanovi Fülemu vyhnuli verbíři sovětských zpravodajských služeb. Je známo, že kdo se jim jednou zavázal, sotva se mohl opět vyvázat. A kontinuita jejich činnosti jistě nebyla přerušena. Přesto se z Bruselu neozvaly žádné protesty. Je to přirozené: určujícím rozporem světa 20 let po pádu komunismu není soupeření U.S.A. a Sovětského svazu o nadvládu nad světem. U.S.A. a Evropská unie se s Ruskem jako nástupnickým státem SSSR docela dobře snášejí. Význam vzájemných zpravodajských aktivit se následkem toho podstatě snížil a jejich nositelé ztratili nebezpečnost. Podobné důsledky promítání oslabení americko-ruského antagonismu do našich vnitřních poměrů lze vystopovat i v jiných oblastech života společnosti. Doba, kdy vstoupí komunisté do vlády, se neúprosně blíží, a až se to stane, lidé kvůli tomu nevyjdou protestovat do ulic.

V souvislosti s jmenováním Štefana Füleho se ovšem v části společnosti probudilo rozhořčení nad jakousi dějinnou nespravedlností, spočívající v tom, že část privilegovaných vrstev předlistopadové společnosti si zachovala svůj standard a podržela si jistý podíl na moci. Úděl „recyklovaných“ dřívějších mocných se proti časům vlády jedné strany změnil hlavně v tom, že smetánka, kterou lížou dnes, je hustší, tučnější a sladší než ta dřívější a je jí mnohem, mnohem více. Druhou stranou téže mince je pokračující oslabování vlivu disidentů na politický vývoj. Můžeme nad tím vzdychat, ale to je asi tak vše: dějiny jsou slepé a neznají spravedlnost.