Od Ptákoviny k „Případu Respekt“

Aleš Knapp

Český rozhlas 3 – Vltava

Následující glosa je kromě jiného reakcí na rádoby recenzi Josefa Chuchmy v MfDnes, ve které se Chuchma po červnové předpremiéře pokoušel odradit diváky od návštěvy představení hry Milana Kundery Ptákovina a vytyčil i pro ostatní tuzemská média jakousi „generální linii“ pro hodnocení Kunderova kusu. Kromě nezbytného frázování se z vysílané verze příspěvku (19.12.2008), jakoby nedopatřením, vytratila zásadní výpověď, v níž polemizuji s Chuchmovým nepravdivým tvrzením, že hra „nepromlouvá k dnešku“. Na Virtually vychází glosa v původní, autorizované podobě:

I řadu týdnů po zářijové premiéře hry Milana Kundery Ptákovina v pražském Činoherním klubu mi paní z pokladny po telefonu sdělila, že je beznadějně vyprodáno. Na prosbu, aby mě tedy spojila s někým, kdo mi zajistí vstup jako novináři pracujícímu pro stanici Vltava, odpověděla, že hlediště je bohužel vždy přeplněné a na každé představení Ptákoviny prý chodí tak osm novinářů. Texty, které se dají nazvat recenzemi, však spočítáme na prstech jedné ruky. Proč tam ti takzvaní novináři chodí?

Ptákovina je hra o fízlech. Nechť to dojde každému, kdo si jako já alespoň koupil u pokladny za pouhých šestačtyřicet korun tištěný program, obsahující kompletní Kunderův text. Je to hra o špiclování, vyšetřování a vyšetřovačských komisích, které vyšetřují, co vyšetřovat nemají – tentokrát „pachatele“ kresby kosočtverce. Zato nevyšetřují a tím pádem kryjí to, co by naopak vyšetřovat měly. „Případ Respekt“, počatý 13.října, má s uvedením Ptákoviny souvislost. Těžko se nechám přesvědčit, že kampaň proti Milanu Kunderovi nebyla i reakcí na zesměšňující zrcadlo, které Ptákovina nastavuje špiclům i vyšetřovatelům. Ti měli času namáhat si mozky s Ptákovinou víc než dost: předpremiéra v červnu, premiéra v září. To nebývá za běžných okolností zvykem.

Už vůbec mě nepřesvědčil Josef Chuchma, který po předpremiéře v Kavárně Mladé fronty Dnes napsal, že hra nepromlouvá k dnešku. Promlouvá. Je to hra o armádě učitelů organizovaných jako vojsko. Není o učitelích a učitelkách, jimž jde o skutečné vzdělávání, ale je o vojensko-policejních edukátorech, provozujících systematickou debilizaci výchovou. Postava Předsedy zde prohlašuje, že pokud by žáci neuměli psát, aspoň by nikdo nepsal žádné sprosťárny. Na takovouto vychovatelskou rádoby moudrost reagoval F.X.Šalda v eseji o Rabelaisovi: nějvětší zvířeckost je porušit a ponížit mladé duchy výchovou. Výchovou, která ochromuje a mrzačí. V tom ohledu je Ptákovina rovněž hrou o současných školách, do nichž Respekt rozdával „protikunderovský“ výtisk. Je o školách, které houfně vlečou žactvo na muzikál, místo aby doporučily Ptákovinu v Činoherním klubu, neřkuli zorganizovaly společnou návštěvu představení, která by měla být povinnou součástí výuky.

Ptákovina je výpovědí o podstatě fízlování. Jeho podstatou je jednak zbabělost, jednak zvědavost. Fízl je fízlem, protože se bojí. Je zvědavý jak baba. Ženy, ani ty starší, nechť se v tuto chvíli neurazí. Říkám: zvědavý jak baba, nikoli jako žena. Zbabělost je právě rysem fízlů mužského pohlaví. Předseda, jeden z protagonistů Ptákoviny ve své zbabělosti závislý na matce, v největším strachu touží po jediném: vrátit se do dělohy své matky. Schovat se tam před celým světem. Ptákovina je tak rovněž hrou o kosočtverci, který v české kulturní oblasti označuje dámské přirození. Šéf kulturní rubriky časopisu Týden Jiří Peňás přiznává, že mu onen geometrický útvar vehnal v Činoherním klubu ruměnec do tváří. Kritik, který je skutečný profesionál, by se ale neměl červenat ani v případě, pokud by hra k červenání byla. A přitom dokonale filozoficky vyargumentovaná pasáž, kdy ředitel školy kreslí kosočtverec a uvažuje o něm nahlas, je ve hře jedna z nejlepších. To není jen Kunderův výsměch idiocii budovatelských hesel, o nichž se dá říct, že patří minulosti. Kresba Pavla Reisenauera doprovázející text v Respektu jen potvrzuje, že Ptákovina je prosycena usvědčující aktuálností. Reisenauerův kosočtverec uvnitř rudé hvězdy, doplněný navrch českou vlajkou, totiž není kosočtvercem českým. Náramně zapadá do kontextu ruského takzvaného „soc-artu“, s nímž jsme se mohli seznámit předloni na výstavě v Paříži. Ruský „soc-art“ se tváří jako kritika komunismu. Ve skutečnosti je však jeho popularizací.