S kůží na trh

Jan Kubalčík

Smočit se za bolševika v nějaké partaji (nemuselo jít o KSČ) byl vždy námět na zpytování svědomí. Z toho nemusel bezezbytku každý a vždy vyjít coby nectný, většinou však ano.

Brblání a lamentování k sebereflexi příčinu nezavdávalo. Na jedné straně tu byla tendence k lamentacím jako taková a na straně druhé skutečnost, že objektivně bylo na co nadávat a za cokoli navíc hrozil kriminál. Z lamentujících je třeba vyzvednou odvážné, kteří kriminál riskli – a často jim byl odměnou. Ostatní nelze hodit do jednoho pytle. Mnohým, kteří svůj nesouhlas mysleli zcela vážně (a nikoli jako nadávání na jakékoli poměry), prostě chyběla odvaha. Nejsem ten, kdo by mohl její nedostatek zkoumat.

Zbývá početná skupina těch, kteří kritizovali a kritizují z pohodlnosti. Z pohodlnosti! Normálně se to nesmí zmínit, protože tím jako byste říkali, že brblal nemá pravdu – a on ji často má (naštěstí dříve častěji než dnes…). Postavit problém tak, že právo na kritiku má pouze ten, kdo je ochoten podílet se na nápravě, je pod takovým zorným úhlem považováno za přímo sprosté: do jedince přece nikdo nevidí a co je komu po tom, proč on hnípá doma, když se navíc ve své lamentaci nemýlí. Zajímá jej – když už dojde na věc – jediné: „Tak to vyvraťte!! Nebuďte osobní a k věci!“ Při konkrétní diskusi často netušíte, kdo je oponentem – i proto je v jednotlivém případě věcný přístup jediný možný a správný. Kdyby to však šlo, rozhodně bych se vyhýbal planým řečem s těmi, kteří mají jen požitek z plivání kolem, a snažil bych se diskutovat s lidmi, pro něž je kritika východiskem k pokusu o nápravu.

Pro působení profesionálních brblalů je totiž existence skupiny lidí, kteří se o něco snaží, nutná. A tak: upřednostňuji aktivitu před pasivitou; vážím si více lidí, kteří jsou ochotní přemýšlet a konat a dávám jim přednost před těmi, kteří jen přihlížejí a jejichž motta jsou „nedá se nic dělat“ a „já jsem to říkal“. Vím přitom, že často neumím rozlišit jedny od druhých. Když vynechám totalitáře a ty, kteří byli naverbováni coby masa k podpoře svého bosse v primárkách, patří mezi mnou váženější všichni členové politických stran. Rozhodli se převzít odpovědnost, nebo se o to alespoň pokusit. Mnozí jsou pomýlení, dělají chyby, část se nechala, nechá, či právě nechává zkorumpovat mocí. Ale nesou kůži na trh, jsou to oni, na koho je nadáváno. Oni bez brblalů mohou existovat, brblalové bez nich nikoli.

Většina aktivních lidí je mimo politické strany – jejich činnost v nejrůznějších společenstvích je obdivuhodná a nenahraditelná. Přesto však existují lidé přesahující svoji obec či primární smysl společenství v němž pracují. Stigma členství coby morálního poklesku však stále funguje. Vymezíme-li ovšem politickou stranu přirozeně, je to „jen“ společenství podobně smýšlejících, které sjednocují myšlenky a nikoli zájmy. Může to jistě odpuzovat svou nekonkrétností, ale výčet správných věcí není úplný, když zahrneme jen ty dobře sdělitelné s jednoduchým cílem. Smyslem takových stran je, aby se konflikty zájmů a sil ve společnosti přenášely na konflikty mezi stranami, na konflikty mezi principy. Příliš konkrétně to nezní, přesto je to velmi důležité. Já jsem konzervativec. Co Vy?

3/29/2004