O prezidentském štulci a mírně rozverném ceremoniálu.

Dušica Zimová

Kdo by nesouhlasil s Viditelným Mackem, že výhrady prezidenta Klause vůči ministru Kubinyimu byly určeny senátorům za neschválení ústavního soudce. Diskutabilní je ovšem jejich označení za „typický Klausův štulec“ . Slovo „štulec“ totiž vyvolává představu přátelského dloubance na přivítání nebo maminčina pošťouchnutí dítka, šťourajícímu se před panem farářem v nose. Byť prezident Klaus v jiných případech, dobře naladěn, takovéto štulce opravdu s chutí a vtipně uštědřuje, domnívám se, že tentokrát není zmíněný eufemismus na místě.

Stejně tak můj oblíbený autor, Josef Havránek připomíná „poměrně sympatickou“ anarchii na Hradě z počátku vlády svatého Václava II. snad jen proto, aby po vylíčení „netradičního, možná až mírně familiérního“ vystoupení pana prezidenta, zhodnotil podobu ceremoniálu jmenování nového ministra jako „mírně rozvernou.“ Že odpověď nového ministra „také nebyla zcela v intencích ceremoniálu“ je pouze důkazem, že ač nový ministr bude nepochybně jen potěmkinovskou kulisou svého úřadu, není bačkora. O žádné přátelské kočkování zde pochopitelně nešlo; přitom pouze v takovém případě by se dalo hovořit o mírně rozverném ceremoniálu , vnímaném jako osvěžení oficiální nudy.

Právě proto, že tomu tak nebylo, musím konstatovat, že se mi „laškování“ pana prezidenta vůbec nelíbilo, protože mi bohužel až příliš připomnělo jeho hradního předchůdce. Čeho jsem si na Václavu Klausovi vždy cenila je, že se nikdy nesnížil k havlovsky klukovským, trucovitým výpadům.

Nic jiného první reakce Václava Klause na komunistickou minulost nového ministra nebyla. Situace, kdy prezident při oficiálním aktu pokračuje ve stejném duchu, přičemž ministr nemůže oplatit stejným neboť JE to oficiální akt a ne volná debata, pak už je dokonce poněkud nefér.

Nelze nevidět, že senát je tvrdě protiklausovský. Při jeho složení se nelze divit. Že válčí s prezidentem od jeho nástupu do funkce přesně v havlovském duchu vědí všichni. Fakt, že parlament nehodlal poslouchat vysvětlení senátu v cause ústavního soudce je jeho svaté právo, protože kdyby vysvětlení potřeboval, jistě by si je vyžádal. Vzhledem k výše popsanému folklóru naší Horní sněmovny ovšem nebylo nic takového zapotřebí. Tím spíše, že už samotný výběr senátního mluvčího byla ilustrace předpokládaného vystoupení jak od Cyrila Boudy.

V jakém duchu by se neslo páně Mejstříkovo vysvětlování by neodhadl jen nebožák, držený posledních pár let v bunkru na dně Orlické přehrady. Budiž tedy v tomto případě vzdána parlamentu chvála že neplýtval časem. Přišli jsme totiž pouze o nedůstojnou taškařici, ze které by mohl těžit pouze bulvár, ale této zemi by nepřinesla nic. Co by ovšem této zemi velmi prospělo, to by bylo referendum o nutnosti existence senátu.

Přes všechny naschvály politických i osobních oponentů by ovšem Václav Klaus , jako politik velkého formátu, neměl sestupovat na úroveň domovnických slovních přestřelek. Síla našeho současného prezidenta je v jeho úrovni, argumentech a už stokrát omílané názorové konzistenci. Nehledě na to, že s komunistickou minulostí si smočil on první, u EU komisaře Teličky. Z mnoha důvodů tak činit neměl.

4/18/2004

Dušica Zimová