Svatováclavská úvaha
Pavel Bém
blog.aktualne
Svatý Václav je legendou, prvním českým zemským světcem, patronem české země, mučedníkem, symbolem naděje pro celý národ... Podle pověsti právě on přijede na pomoc, až budou Češi v největší nouzi a zachrání je. Panovník, který na trůn usedl jako třináctileté dítě, známý svou vzdělaností, sečtělostí, statečností a zbožností. Na základech rotundy, kterou nechal postavit, dnes stojí nádherná, celým světem obdivovaná katedrála svatého Víta, v jejíž kapli jsou ostatky svatého Václava uloženy. Jiná legenda říká, že se kůň, který vezl Václavovo mrtvé tělo pražskou Malou Stranou, v jednom místě zastavil a odmítl jít dál, dokud nebudou propuštěni nespravedlivě věznění – právě tam jsou dodnes zbytky další rotundy. Takže světec nebo státník? Legenda nebo realita? A je vůbec taková syntéza možná?
V posledních dnech se o etice politiky opět vášnivě diskutuje. Plameně ji hodnotí politici samotní, věnují se jí komentáře v tisku, baví se o ní lidé v hospodě u piva. Nechci moralizovat a zůstat u tradiční české politické selanky. Vím, že moc je opojná, a proto by se na tenký, politický led měli pouštět jen ti, kteří už dospěli a umí si s vlivem, který získali poradit jako slušní lidé. Každý může selhat – pak by ale měl mít dost sil za své chyby zaplatit a vyvodit z nich odpovědnost. Někteří z nás zapomínají na to, co vlastně je úlohou politika – usnadňovat lidem život a dávat mu pravidla. To ovšem hovoříme jen o politice. Ale nezamýšlíme se o schopnosti státnictví. Politika by měla vždy mít ambici být státnickou. I vyčištěný chlév zůstane jen chlévem – na druhý den je opět plný. (A politik se pak mění na pacholka). Potřebujeme se spustit k základům politiky a znovu mluvit o nastolení jejích parametrů.
Vrátím se na začátek úvahy. Vzpomenu jméno nedávno zesnulého historika Dušana Třeštíka. Má totiž pro pochopení našich dějin, alespoň pro mě, klíčový význam. Za prvé, považoval legendu za faktor státnosti. Státnost vždy musí mít duchovní rozměr! Za druhé, dokázal neúprosně dešifrovat legendy. Od něho pochází moje přesvědčení, že českou státnost založili Václav s Boleslavem. Ano, česká státnost se zrodila z bratrovraždy. Jeden bratr nás přivedl v klub civilizovaných, druhý do klubu suverénních. Ve skutečnosti jeden fenomén, který vydržel tři čtvrtiny tisíciletí. Masarykovo Československo tři čtvrtiny století, zakončené nota bene příšernou polokoloniální epizodou. Jsme dnes opět na půdorysu české státnosti vytvořené Václavem a Boleslavem. A pokud se nebudeme zalykat jen politikou všedního dne českého bazénu, ale budeme rozhodovat a jednat na poli a podle kritérií státnosti, prodloužíme i my a naše děti i stávajících podivuhodných 1100 let zemí koruny české, možná také už 1101 let…
Politika bez ambice tvořit a rozvíjet státnost má sklony být malicherná. S přetrženou uzdou se stává špinavou.
Méně politiky, více státnosti!
