Politika bohatství přesouvá, ale nevytváří je

Jiří Schwarz jr.

MF Dnes 30.8.2007

Jedním z mýtů takzvané lidové ekonomie je tvrzení, že když podnikatel vydělá, někdo jiný musí zákonitě prodělat. Tedy že trh, což je slovo označující souhrn veškerých dobrovolných obchodů a směn ve společnosti, je hra s nulovým součtem. K tomuto mylnému závěru zřejmě svádí existence zisku. Pokud totiž dosáhne podnikatel zisku, pak to znamená, že jeho příjmy z nějaké činnosti přesahují její náklady. A pokud něco prodám dráž, než za kolik jsem to nakoupil, pak na tom přece zcela jasně musel někdo jiný prodělat. Dodavatelé a zákazníci, kterým jsem zaplatil málo, či zákazníci, jimž jsem naúčtoval hodně.

Takový argument má však jednu zásadní trhlinu. Na každé dobrovolné směně něčeho za něco jiného zúčastnění vždy vydělají. Lidé totiž nejen, že nikdy nevstoupí do směny, o níž vědí, že by vyvolala zhoršení jejich situace, ale dokonce si ani nesměňují věci, kterých si cení stejně. Pokud bych měl úplně, ale navlas stejně rád čokoládovou jako vanilkovou zmrzlinu, pak bych neměl sebemenší důvod s někým jednu za druhou směňovat.

Jinými slovy, pokud má existovat obchod, pak v rámci něj musí lidé vyměňovat méně chtěné věci za více chtěné. V dnešní společnosti nevyměňujeme zpravidla jednu věc za druhou, ale spíše používáme univerzální směnný prostředek - peníze. Koupím-li si jablko za pět korun, pak stále platí, že si cením pěti korun méně než jablka. Naopak obchodník si cení jednoho jablka méně než pěti korun. Směna je stále nutně oboustranně výhodná.

Samozřejmě nelze nikdy vyloučit omyl (koupím si jablko a přestanu na něj mít chuť) nebo podvod (obchodník mi prodá zkažené jablko), ale obecně platí výše uvedené. Kde se však ona „přidaná“ hodnota bere? Jak je možné, že obchodník nakoupí jablka od sadaře, následně je prodá zákazníkovi a všichni tři na tom vydělají? Tento malý zázrak vytváří právě obchodník neboli někdo, koho nazýváme podnikatelem. Ten si uvědomí, že existuje mezera na trhu, tedy neuspokojené přání spotřebitelů, přičemž najde způsob, jak je uspokojit. Náš obchodník s ovocem si například uvědomil, že lidé by rádi měli jablka ve svém oblíbeném supermarketu, zatímco sadař jich má plné stromy a neví, co s nimi. Často tedy podnikatel vytváří hodnotu tím, že dodá správné zboží na správné místo a v tom správném čase.

Nic z výše uvedeného však neplatí v politickém procesu přerozdělování. Když stát jednomu daněmi vezme a druhému složitým přerozdělovacím mechanismem dá, žádné hodnoty se nevytvářejí. To, co neplatí pro trh, platí do posledního písmene pro politiku: když si někdo prostřednictvím státu polepší, jiný si nutně pohorší. Politika je totiž opravdu, na rozdíl od trhu, hra s nulovým součtem. Mohli bychom říct, že dokonce se záporným - přerozdělování totiž dává vzniknout nejrůznějším zvráceným motivacím zúčastněných, a navíc je spousta prostředků vyplýtvána na neefektivní administraci celého procesu.

Existuje důležitá souvislost této skutečnosti se současnou diskusí o reformě veřejných financí. Její nevhodnost je nejčastěji zdůvodňována tím, že „na reformě nevydělají všichni“. Jak by mohli na jakémkoliv nedobrovolném přerozdělení „vydělat“ všichni? Při zvýšení daní a výdajů si polepší příjemci státních peněz a pohorší někteří daňoví poplatníci. Naopak při snížení daní a výdajů si polepší poplatníci a pohorší příjemci peněz. Hodnoty totiž nevznikají jen tak ze vzduchu, hodnoty je potřeba tvořit. A politika, tedy přesun peněz od jedněch k druhým, hodnoty netvoří. Ty tvoří pouze lidé.