Zhodnocení úlohy druhého československého prezidenta Edvarda Beneše na současnou českou domácí i zahraniční politiku bylo cílem semináře, který v Praze uspořádalo družstvo pro ekonomická, sociální a ekonomická studia Fontes Rerum. Osobnost E. Beneše ve svých vystoupeních hodnotili poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon, předseda ČSSD Jiří Paroubek a historik Robert Kvaček.
Odkaz Benešovy politiky dnešek podle europoslance Fajmon ovlivňuje více než si lidé myslí. Vymezení hranic v Evropě, které přinesl versailský systém platí v zásadě dodnes. Rozpad Rakouska – Uherska bylo podle něj klíčové. Pro Rakušany a Maďary zůstává tato dějinná událost katastrofou do dnešních dnů a Edvard Beneš je pro ně spolu s T.G. Masarykem zrádcem. Pro Němce a Maďary na území Československa to byla traumatizující událost, protože z dominantní národnosti se stali národnostní menšinou. To pak mělo mimo jiné své důsledky při rozpoutání druhé světové války a následném odsunu sudetských Němců. Podle europoslance Fajmona nese zahraniční politika České republiky Benešovy stopy do dneška. Mimo jiné dobré vztahy s Rumunskem a státy bývalé Jugoslávie jsou dědictvím malodohodové politiky dvacátých a třicátých let. Naopak napjaté vztahy s Vatikánem z dob první republiky zatěžují českou politiku i dnes.
Zatímco zásluhy E. Beneše na vzniku státu a jeho osvobození z nacistické okupace považuje Hynek Fajmon za nepopiratelné, jeho politika v letech 1945 až 1948 výrazně přispěla k uchvácení moci komunisty. Katastrofou bylo především znárodnění velkého a středně velkého průmyslu, čímž byl zlikvidován český podnikatelský stav. Symbolem této tragédie pro českou ekonomiku je podle něj osud rodiny Baťů.
Podle Jiřího Paroubka se mnichovské události nemohly neodrazit na reflexi zahraniční politiky Edvarda Beneše. Zrada západních mocností v září 1938 spolu s traumatem hospodářské krize vedli k radikalizaci obyvatel, čehož si Beneš byl dobře vědom. I jeho však přesvědčivé vítězství komunistů v parlamentních volbách v roce 1946 muselo překvapit. V samotné krizi v únoru 1948 pak politici demokratických stran „v tom Edvarda Beneše nechali“. Podle Jiřího Paroubka nebyla politická reprezentace na střet s komunisty vůbec připravena.
Historik Robert Kvaček ve svém vystoupení upozornil, že Edvard Beneš nenese odpovědnost za řadu rozhodnutí, o které se dnes vede diskuse sám. Mnichovskou dohodu nepřijal pouze on osobně, ale celá vláda za jeho předsednictví. Rovněž dekrety, které podepsal ještě v londýnském exilu byly ve skutečnosti vypracovány Šrámkovou exilovou vládou. Podobná situace panovala i při moskevských jednáních v prosinci 1943, která byla plně v režii zástupců politických stran. Benešovo postavení bylo podle Roberta Kvačka do velké míry spíše symbolické a platilo to jak v období války tak i v letech 1945 až 1948.
V diskusi, týkající se vztahu Beneše ke Stalinovi europoslanec Fajmon poznamenal, že E. Beneš si zřejmě jako racionálně uvažující člověk nedovedl představit míru diktátorova fundamentalismu. Profesor Kvaček v této souvislosti upozornil na neodeslaných dopis Winstona Churchilla, kterých napsal Stalinovi v roce 1944, v němž vyjadřoval své přesvědčení, že v poválečných letech dojde ke sbližování západních demokracií a komunistického systému. To podle něj dokládá rozšířenou naivní důvěru, která v té době panovala.
Robert Šalda Asistent poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona
