Jan Schwippel: Růst HDP: ani tygr, ani šampión

Růst HDP: ani tygr, ani šampión

Jan Schwippel

Český statistický úřad nedávno zveřejnil údaje o meziročním růstu HDP za druhé čtvrtletí 2005. Ten prý dosáhl úrovně +5,1%. "Jsou to vynikající výsledky," pochvaloval si v pátek premiér Jiří Paroubek. „Ukazuje se, že v hospodářské politice jde ČR správnou cestou. Není místo na experimenty typu Modré šance nebo Modrého nebe nebo jak se to jmenuje," dodal.

Existuje skutečně k podobnému téměř bezbřehému optimismu důvod? Podle komentáře ČSÚ "vyšší meziroční růst byl naposledy zaznamenán ve 2. čtvrtletí 1996". V roce 1996 byl tedy růst ještě vyšší – a přesto už o rok později následoval pokles. Struktura současného růstu je však údajně příznivější – není tažen domácí poptávkou, ale exporty. Příklad z roku 1996 nicméně varuje: věštit budoucnost bývá ošidné.

Česko není evropským tygrem

"Naše ekonomika je tygr, který se dostal z klece," prohlásil po zveřejnění údajů ČSÚ sebevědomě ministr průmyslu a obchodu Milan Urban. Podle některých ekonomů (Patria Online) by ČR letos měla v hospodářské výkonnosti měřené v paritě kupní síly dokonce předstihnout Portugalsko a „přiblížit se na dohled“ Slovinsku a Řecku.

Mezinárodní srovnání bývá vskutku poučné. Ukazuje například, že ekonomiky s dlouhodobě funkční rovnou daní rostou zřetelně rychleji než ekonomika česká. Bylo tomu tak i ve druhém čtvrtletí letošního roku. Lotyšsko a Estonsko zaznamenaly oproti Česku hodnoty růstu více než dvojnásobné (+11,7 a +10,8%). Podobné konstatování platí ostatně téměř standardně od roku 1998.

Často zaznívá námitka, že jde o ekonomiky rostoucí z jiného (nižšího) základu. Tuto tezi ovšem zásadně nabourává právě Slovinsko, které - ačkoli začínalo ze s ČR srovnatelného základu - roste dlouhodobě rychleji. Platilo to i ve druhém čtvrtletí 2005, kdy Slovinsko opět zaznamenalo (byť nepatrně) vyšší růst než ČR +5,2% (viz www.stat.si).

Dlouhodobý trend našeho zaostávání za tímto státem se tedy zásadně nemění. Podle odhadu Eurostatu stoupne koncem roku 2005 výkonnost slovinského hospodářství z loňských 77.9 na 79.2% průměru pětadvacítky (u ČR podle stejného zdroje jen ze 70.0 na 71.2%). Slova o „přiblížení se na dohled“ nebo dokonce předhánění Slovinska tedy zůstávají v oblasti zbožných přání.

A už vůbec ani řeči nemůže být o našem přibližování se skutečnému „evropskému tygru“, jímž je Irsko, země s nízkými daněmi. To nejenže roste z vyššího základu, ale také podstatně rychleji. Zatímco HDP ČR rostl v období 1999-2003 průměrným tempem +2,5%, v případě Irska to bylo +5,6%, tedy tempem více než dvojnásobným.

Časovaná bomba veřejného dluhu

Je navíc skutečností, že růstu v ČR je dosahováno do značné míry za cenu astronomického zvyšování veřejného dluhu. Odhaduje se, že bez deficitu v řádu stamiliard korun, který je částečně čerpán na spotřebu domácností i průmyslu a nejrůznější vládní výdaje, by růst byl asi poloviční. Tento dluh budeme ale muset dříve nebo později nezbytně splatit. Proto není přehnané mluvit o "vypůjčeném růstu" - vypůjčeném na úkor nižších růstů v letech budoucích.

Srovnání vývoje celkového veřejného dluhu vyjádřeného jako procento hrubého domácího produktu mezi Irskem, Slovinskem a ČR ukazuje následující obrázek:

Vidíme, že Česká republika je dnes z těchto zemí relativně nejzadluženější, ačkoli ještě v roce 1999 tomu bylo právě naopak - ve vztahu k HDP mělo Slovinsko skoro dvakrát a Irsko téměř čtyřikrát větší veřejný dluh. Ani v Estonsku a Lotyšsku se – na rozdíl od ČR – nízké veřejné zadlužení (5, resp. 14%) v celém uvedeném období nijak dramaticky nezměnilo.

Není určitě náhodou, že země, kterou máme letos údajně dostihnout – totiž Portugalsko – je dlouhodobě kritizována Evropskou komisí právě pro výši veřejného dluhu a v současné době prochází vážnými strukturálními problémy. A není také náhodou, že naopak Slovinsko oznámilo svůj záměr přijmout společnou evropskou měnu již od 1. ledna 2007. O něčem takovém si může Česká republika v současnosti nechat leda zdát.

I přes údaje o solidním růstu HDP tedy ve skutečnosti žádný důvod k přehnanému optimismu není. Není proč se radovat z růstu veřejného dluhu, u něhož navíc – bez reformy penzí, zásadní proměny financování zdravotnictví a dramatického poklesu nezaměstnanosti – nelze ani v nejbližších letech očekávat zásadní obrat. Triumfalismus na tomto místě připomíná úsměv člověka, jenž si sám pod sebou vesele podřezává větev. A nic na tom nemění ani razance a hlasitost optimistických vládních prohlášení.