Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jacques Maritain a Pius XII.

přeložil Josef Mlejnek


Bruno Charmet


Jacques Maritain žádá Pia XII., aby veřejně projevil soucítění a účast se Židy a oficiálně a závazně odsoudil antisemitismus
1)

Číslo revue Sens věnované tématu „Jacques Maritain a Charles Journet proti antisemitismu“ (1999, č. 10) se soustředilo především na třetí díl obsáhlé korespondence Maritain - Journet (1940-1949)2). V příloze této korespondence se nacházejí velice důležité, většinou dosud nepublikované dokumenty. Jeden z nich, pro nás obzvláště důležitý, komentoval Menachem R. Macina.3)

Dlouhý dopis Jacquesa Maritaina z 12. července 1946 má formu písemné prosby, „supliky“, adresované Mons. Montinimu (pozdější Pavel VI.), který byl tehdy státním podsekretářem Vatikánu. Filozof v něm žádal Pia XII., aby vydal oficiální dokument, ve kterém by projevil „své soucítění a účast s lidem Izraele (a) znovu zopakoval odsouzení církve namířená proti antisemitismu.“ Tento dopis byl poprvé uveřejněn v Sešitech Jacquesa Maritaina v říjnu 1991 (č. 23). Vzhledem k jeho důležitosti a významu považujeme za užitečné ho tu přetisknout.
Dopis obsahuje vedle velice silných argumentů předbíhajících tehdejší dobu také místa, která jí jsou naopak poznamenaná a která může čtenáře některými svými aspekty šokovat.

Text listu Jacquesa Maritaina Mons. Montinimu

Řím 12. července 1946

Monsignore,

obracím se na Vaši Excelenci nikoli jako velvyslanec Francie, ale píšu Vám v naprosté přátelské důvěře a otevřenosti, neboť s Vámi chci hovořit o žádosti, kterou je mé srdce katolíka vnitřně puzeno složit s pocity hluboké synovské oddanosti k nohám Svatého Otce.

Již celou řadu let mne hluboce znepokojuje výjimečně závažné a svým způsobem nadpřirozené antisemitské záští vůči Izraeli, jemuž dali Hitler a Rosenberg průchod v té nejzběsilejší podobě. V průběhu této války bylo zlikvidováno šest milionů Židů, tisíce židovských dětí byly povražděny, tisíce dalších, bezejmenných sirotků, byly odtrženy od rodin a zbaveny své základní identity. Nacismus vyhlásil nutnost vyhladit Židy se zemského povrchu (jde o jediný národ, který měl být takto vyhuben jako národ). Bezprecedentní zběsilé ponižování a krutost dopadly na lid Izraele, který jako by tím byl proti své vůli uvržen na cestu Kalvárie a připodobněn k obrazu svého trpícího Mesiáše. Nešlo jenom o zločin proti spravedlnosti a proti přirozenému právu v celé řadě dalších zločinů, které pustošily a ponižovaly lidství. Šlo také o tragédii, jež tajemně souvisí s oněmi Božími záměry, před kterým pokleká svatý Pavel, o tragédii, v níž nenávist proti Kristu, namířená zároveň proti křesťanům a olivovému kmeni, mezi jehož větve byli naroubováni pohané, nejprve udeřila na lid, který dal světu Mojžíše a proroky a z něhož vzešel podle těla Kristus.

Nezdolná milosrdná láska a starostlivost, s nimiž se Svatý Otec snažil všemi prostředky zachraňovat a chránit pronásledované, i odsudky namířené proti rasismu mu zajistily oprávněnou vděčnost Židů a všech, v nichž dosud žije
caritas humani generis. Obdivuhodná oddanost a vytrvalost mnoha katolických kněží, řeholníků a laiků, kteří činili vše potřebné pro ukrytí a záchranu oběti nespravedlivých zákonů, vydali svědectví o svém vnitřním spojení se Svatým Otcem a o živých a vnímavých srdcích křesťanů. Nicméně tím, co židé a křesťané dnes rovněž a především potřebují, to jsem si také naléhavě uvědomoval všude, kudy jsem procházel, je jeden hlas - otcovský hlas, zásadní hlas náměstka Ježíše Krista -, který by řekl světu Pravdu a vnesl do této tragédie světlo. A současný svět, dovolte mi Vám to říci, podobný hlas právě v této věci naléhavě potřebuje. Velice dobře chápu, že se Svatý otec během války zdržoval přímého mluvení o Židech a neobracel přímo a výslovně pozornost světa na probíhající drama skličující nespravedlnosti s ohledem na vyšší moudrost a dobro, a také proto, aby se nevyvolávalo riziko ještě tvrdšího pronásledování a nestavěly se tím nepřekonatelné překážky do cesty záchranným akcím, které sledoval. Není však nyní, kdy nacismus byl poražen a podmínky se změnily, možné, což je také předmětem mého dopisu, předat Jeho Svatosti výzvu tolika stísněných lidských duší a poprosit Ji, aby nechala slyšet své slovo?

Nechť Vaše Excelence nespatřuje žádnou domýšlivost v tom, co Vám ve vší pokoře píši. Mám však za to, že nyní je pro takové svrchované prohlášení nejpříhodnější okamžik. Na jedné straně je vědomí Izraele hluboce zneklidněno, mnoho Židů cítí vnitřně přitažlivost Kristovy milosti a slovo papeže by v nich vyvolalo mimořádný ohlas. Na druhé straně antisemitská psychóza dosud nevymizela, naopak se všude v Americe i v Evropě můžeme snadno přesvědčit, jak se v mnoha vrstvách populace síří i dnes antisemitismus, jako kdyby jed vzešlý z nacistického rasismu pokračoval ve svém destruktivním působení na lidské duše a vede ještě tu i tam, zejména ve střední Evropě, k nejhrůznějším násilnostem. V rovině, jež není vlastní církvi, ale tomuto nešťastnému světu, obtíže politického řádu týkající se „otázky Izraele“, které hitlerovské pronásledování zůstavilo národům, přinášejí riziko, že vznikne situace příznivá psychologickému rozkladu a morální deviaci, a vyžadují, aby se v oblasti zcela odlišné od náboženského vědomí a nadpřirozené pravdy co nejrychleji dalo do pohybu dílo osvěcování duchů. A konečně také, když si připomínám tu skutečnost, že mnoho katolíků se podílelo na rozvoji antisemitismu, buď v minulosti, nebo nedávno ve Francii a v Evropě v období nacistické okupace, či dokonce v současnosti, jako například v Argentině, nemohu se ubránit myšlence, že by podobné jasné veřejné vyjádření pravého smýšlení církve bylo osvěcujícím aktem, který by tvrdě zasáhl neblahý a krutý omyl, a že by zároveň šlo o dílo spravedlnosti a nápravy.

Právě z těchto důvodů jsem se jako katolík i jako syn pokorně oddaný Její Svatosti a jako křesťanský filozof rozhodl napsat Vaší Excelenci tento list. Myslím si, že pokud se Svatý otec rozhodne zaměřit světlo svého ducha a sílu svého slova přímo na tragedii, o níž jsem zde hovořil, jestliže se rozhodne vydat svědectví o svém soucítění s lidem Izraele, zopakovat odsouzení antisemitismu církví a připomenout světu ve věci tajemství Izraele pojetí svatého Pavla a naučení víry, bude mít podobný akt zcela mimořádný význam. Jednak tím ochrání duše lidí a křesťanské vědomí před jedním stále hrozícím duchovním nebezpečím, jednak osloví srdce mnohých Izraelitů a v hlubinách dějin se bude podílet na přípravě onoho velkého smíření, které oznamuje apoštol Pavel a o něž církev nikdy nepřestala usilovat.
Monsignore, přijměte laskavě výrazy mého hlubokého obdivu a mé osobní city vděčnosti a přátelské oddanosti
.“5)


Jacques Maritain byl v té době francouzským velvyslancem u Svatého stolce. Je velmi důležité a symptomatické zaznamenat rovněž odpověď, jíž se Maritainovi dostalo od Pia XII. a jež nebyla v tomto čísle revue „Sens“ dostatečně vysvětlena. Ve skutečnosti Maritain u papeže ničeho dalšího nedosáhl; Svatý otec mu nicméně odpověděl, že o tomto tématu „už hovořil, když přijal židovskou delegaci“. 6) Je pro nás zásadně důležité, abychom při všech myslitelných nedostatečnostech správně porozuměli tomu, co měl papež přesně na mysli, když tvrdil, že o věci „už hovořil, když přijal židovskou delegaci“.


Pokusme se o přesnou rekonstrukci kontextu. Jacques Maritain zasílá 12. července 1946 dopis podtajemníkovi Mgr. Montinimu. O čtyři dny později je Maritain jako francouzský velvyslanec u Svatého stolce přijat papežem Piem XII (audience 16. července). A při této příležitosti mu papež říká, že o tom „už hovořil, když přijal židovskou delegaci“. Nezbytná upřesnění podal Philippe Cheneaux ve své knize Pavel VI. a Maritain. Vztahy mezi „montiniansmem“ a „maritainismem“. 7) Kdy přesně k tomuto přijetí došlo a jaký měla charakter ona židovská delegace? Bylo to ve čtvrtek, «29. listopadu 1945, kdy Svatý otec přijal při zvláštní audienci skupinu sedmdesáti osob představujících židovské bývalé vězně z německých koncentračních táborů, kteří žádali o „velikou čest osobně poděkovat Svatému otci za velkorysost, jakou jim osvědčil v hrůzné době, kdy byli pronásledováni za vlády nacismu a fašismu“.»8)


Je namístě rovněž znovu zveřejnit odpověď Pia XII., neboť tento text byl, pokud mi je známo, velice málo uváděn ve známost a je zmiňován jen v několika publikacích.9) Zde je tedy text otištěný v La Documentation Catholique více než dva roky po události, který byl posléze zařazen do svazku s názvem „Otázka Izraele před světem“. Poznamenejme, že papežova řeč se den poté, co ji přednesl, objevila v Osservatore Romano.10)

Text promluvy Pia XII. k delegaci Židů, která mu přišla poděkovat


Odpověď papeže Pia XII. delegaci Židů „děkujících mu osobně za velkorysost, jakou jim osvědčil v hrůzné době, kdy byli pronásledováni za vlády nacismu a fašismu“.

„Pánové, vaši přítomnost vnímáme jako výmluvný odraz psychologických proměn a nových orientací, které uzrály ve světě vlivem válečného konfliktu.

Propasti nesváru, nenávisti a šíleného pronásledování pohltily vlivem bludných a nesnášenlivých doktrín, které jsou v rozporu s ušlechtilým lidským a vpravdě křesťanským duchem, nespočet nevinných obětí, a to dokonce mezi těmi, kdo neměli žádný aktivní podíl na válečných událostech.
Apoštolský stolec zůstává věren věčným zásadám vyzařujícím ze zákona, jenž Bůh vepsal do srdce každého člověka, které se rozzářily v Božím zjevení na Sinaji a které nalezly svou dokonalost v Kázání na hoře. Nikdy, a to ani v těch nejkritičtějších okamžicích, nezanechal nejmenší pochybu, že jeho maximy ani vnější konání nepřipouštějí, a ani nemohou připustit, žádnou z koncepcí, které v dějinách civilizace budou zařazeny mezi nejvíce politováníhodná poblouznění zahanbující v nejvyšší míře lidské myšlení a cítění.

Vaše přítomnost zde chce být vnitřním svědectvím vděčnosti mužů a žen, kteří v pro ně děsivých dobách a často v bezprostřední hrozbě smrti poznali, jak katolická církev a její skuteční a praví žáci se při praktickém konání milosrdné lásky dokázali povznést nad všechna úzká a svévolná omezení vytvořená lidským egoismem a rasovou nenávistí.
Je nepochybné, že církev ve světě, jenž se při jen velice pozvolném překonávání nespočetných překážek musí zabývat řadou problémů, které jsou bolestným dědictvím války, si je vědoma svého náboženského poslání a musí tváří v tvář různým otázkám čistě politické nebo teritoriální povahy zachovávat moudrý odstup. To jí však v žádném případě nebrání stanovit při hlásání velkých zásad pravého lidství a bratrství základy a vytvářet určité předpoklady pro řešení zmíněných otázek v duchu úměrnosti a spravedlnosti.

Zažili jste ve vlastní osobní zkušenosti bolestné újmy způsobené nenávistí, ale při všech vašich strázních jste rovněž pocítili dobrodiní a mírnost lásky, oné lásky, jež se vůbec neřídí pozemskými motivy, ale hlubokou vírou v nebeského Otce, jehož slunce osvěcuje všechny lidi bez ohledu na jejich jazyk a rasu, a jehož milost je otevřena pro všechny ty, kdož hledají Pána v duchu a pravdě.
Na vás, kteří jste nám chtěli projevit s takovou otevřeností své uznání a vděčnost, svoláváme světla a ochranu Nejvyššího, neboť on je Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, nejvyšší pramen spásy a posily, a to nejen pro jednotlivce, ale pro lid a pro národy.“
11)

Tragický skluz



Tento text vyžaduje několik vysvětlení. Především je třeba mít na paměti, že Pius XII. byl přesvědčen, že tato řeč je dostatečnou odpovědí na „supliku“ Jacquesa Maritaina. Ponecháváme především na čtenáři, aby si na základě obou textů učinil představu o hloubce tragického časového skluzu mezi žádostí filozofa a pontifikální odpovědí. Není možné v žádném případě přehlédnout, že se v oné odpovědi ani jednou neobjevují slova židovský nebo Izrael, antisemitismus nebo nacismus. Jistě jde o jednu z řady stop, které by bylo namístě podrobně zkoumat a které zde můžeme pouze nastínit. Četba podobného textu vytváří krom jiného dojem, že Svrchovaný velekněz reaguje v jistém smyslu jako prostý křesťan naplňující evangelium, konající za dramatických okolností dobro v okruhu své působnosti, a nikoli jako hlava státu a všeobecný Pastýř, jehož odpovědnost a působnost jsou zcela jiné povahy.

Ale soustředíme-li své uvažování a zkoumání výlučně na osobu Pia XII., nijak nám to neumožní pochopit a v hloubce a úplnosti uchopit základní postoje a přístupy katolické církve v průběhu onoho strašlivého období. „Hovořit o antisemitismu Pia XII. nemá vůbec smysl: nebyl o nic větším nebo menším antisemitou než kterýkoli z běžných církevníků jeho doby. Více než o osoby tu jde o systém: politika Svatého stolce je dědictvím určitého způsobu zacházení s pravomocemi, které brzdí slovo, kdy by bylo třeba říci jasné ne, a zavírá ústa v okamžiku, kdy by bylo třeba promluvit.“ 12) „Křesťané, kněží, biskupové - mezi nimi i papež - oné doby příslušeli ke generaci, která si stejně jako generace předešlé neosvojila náboženskou formaci schopnou překonat nejvíce umrtvující předsudky vůči judaismu.“13)


Tato upřesnění dokumentární povahy nemají jiný cíl než čtenářům revue Sens poskytnout texty, které se obtížně shánějí a které hovoří samy za sebe i po více než padesáti letech. Čtenář může docenit jejich význam a historický přínos.


Poznámky:


1) Mezititulky jsou dílem francouzského internetového správce webu.
2) Editions Saint-Augustin - Parole et Silence, Diffusion Editions du Cerf, Paris, 1998.
3) Srv. M.R. Macina, Maritain - Pie XII, ŕ propos du silence papal de l'aprčs-guerre , Sens, 1999, č. 10, s. 429-431.
4) Journet-Maritain. Correspondance
. Díl III, 1940-1949, cit. dílo, s. 920.
5) Journet-Maritain. Correspondance
. Díl III, 1940-1949, cit. dílo, s. 917-920.
6) Srv. Sens, 1999, č. 10, s. 430.
7) Istituto Paolo VI Edizioni Studium, Řím, 1994, s. 44-45.

8) La Documentation Catholique
, č. 1025, 12. září 1948, col. l183.
9) Srv. Prohlášení Komise Svatého stolce pro náboženské vztahy s judaismem, Nous nous souvenons : Réflexion sur la Shoah [Připomínáme si: Úvahy o Šoa] (16. března 1998), pozn. 16 [Sens, 1998, n° 8/9, s. 365]; John Cornwell, Le Pape et Hitler. L'histoire secrete de Pie XII [Papež a Hitler. Tajné dějiny Pia XII.], Ed. Albin Michel, 1999 , s. 396.
10) Pátek 30. listopadu 1945.
11)
La Documentation Catholique, č. 1025, 12. září 1948, col. 1183-1184.
12) Jean-Claude Eslin, Le Nouvel Observateur, 16.-22. září 1999.
13) Pierre Pierrard, Sens, 1999, č. 12, s. 570.


Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.


Poznámka:
Francouzský filozof Jacques Maritain (1882-1973), známý u nás například tituly Integrální humanismus a Člověk a stát, v nichž podává ucelený výklad politické filosofie, napsal už v roce 1937 jasnozřivý text s názvem Nemožný antisemitismus (česky vyšel v revue Proglas v roce 1996, nemám ho bohužel v elektronické podobě), v němž upozorňuje na to, že antisemitské běsnění může vyústit v pohromu, o jejímž rozsahu si nedovedeme učinit představu. Na výpady a urážky nepřátel odpověděl textem Tajemství Izraele (1939). Po válce se Maritain zasazoval o narovnání vztahů mezi židy a křesťany - napsal mino jiné studii Úděl, jaký Židům připravily křesťanské národy. Účastnil se 2. vatikánského koncilu, papež Pavel VI. mu chtěl - jako prvnímu laikovi po dlouhých staletích - udělit kardinálskou hodnost, což filozof s pokorou sobě vlastní odmítl. Článek Bruna Charmeta ukazuje, že chyba v případě Pia XII. byla někde jinde.

Představuji si, že kdyby šel do otevřené konfrontace s Hitlerem, možná by naši humanisté prolévali slzy nad bombardováním zničeným Věčným městem, které mohlo zůstat zachováno, kdyby Pius XII. Hitlera neprovokoval. Nezapomínejme také, jak byl Svatý stolec během války izolován. Když se na konferencí v Teheránu (nebo před ní?) hovořilo o účasti Vatikánu na podobných, Stalin měl prý prohlásit: Kolik divizí má papež. A spojenci (neprý?)ani nezadutali.
ps. Dávám tento překlad na Virtually poté, co jsem si přečetl článek Matyáše Zrna o neuvěřitelných oslovinách, které o současném papeži Benediktu XVI. a jeho předchůdci b.m. Piu XII. uveřejnila jakási redaktorka ČRo. Proč schovávat svíci pod kbelcem (Luk 11,33).

(jfm)




Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 854 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA