Je vůbec v Česku možná demokracie ?

David Hanák

K demokracii patří jeden předpoklad, že totiž všichni účastníci budou alespoň v základních věcech věřit v „fair play“.

Co když však sami velcí účastníci určují „pravidla hry“? Řekněme stejně, jako kdyby Baroš mohl před zápasem upravit pravidla zápasu. Tento bolestný poznatek jsem si uvědomil znova po brněnském referendu ohledně přesunu nádraží. Předem bylo jasné, že přijde málo voličů a referendum bude neplatné, neboť předem brněnská magistrátní koalice (ODS - KDU) dělala vše proto, aby jich málo přišlo. Termín byl zvolen tak, aby se nekryl s krajskými volbami, volilo se jen jeden den oproti běžným volbám, které jsou dva dny. Samozřejmě, že vše bylo zahaleno do „administrativních“ důvodů proč to nešlo, dle hesla „Kdo chce psa být hůl si najde“.

Konkrétní výsledek (přesun nádraží) byl důležitější než „fair play“. Není to však poprvé, ani naposled. Stejně se zachovala vládní koalice (ČSSD,KDU,US) v případě referenda o vstupu do EU. Peníze dala jen těm co byli pro a tak kdo byl proti neměli předem šanci. Zdá se, že politické strany vždy upřednostňují konkrétní dobro o kterém jsou přesvědčeny, před „fair play“ hrou. Není to však výraz jejich síly, ale naopak slabosti a strachu. Čestný a sebevědomý člověk si „rovnou“ hru může dovolit, slaboch se uchýlí ze strachu k manipulaci.

A tu jsem u počátku mé úvahy, skutečné demokracie mají pravidla, které lze předpokládat. Pravidla tu z nějakého důvodu byli dříve než hráči. V USA je kotvou systému ústava, v Británii sám parlament, který existoval dříve než parlamentní strany, které v něm později vznikly. Jiné země (Japonsko, Německo) měly paradoxní „štěstí“ z anglosaské okupace po druhé světové válce, kdy jim byl systém prostě do jisté míry nadiktován.

A další měli štěstí na velké vůdce, kteří byli schopni systém reformovat k jisté stabilitě, zde mám na mysli např. Charlese de Gaulla či španělského krále.

Předpokladem je zde odvaha, čest, oběť či nesobeckost. Jsou to veskrze aristokratické vlastnosti, které formulují sílu a pevnost takových pravidel. A zde je opakující se problém pro který Němci kdysi říkali, že si Češi neumějí vládnout. Jaká pravidla vlastně platí ? A můžeme věřit v jejich nestrannost ? Nenacházíme se vlastně v pasti. I když politické strany projeví upřímnou snahu o přínosnou změnu pravidel nebude taková snaha vnímána jako jen další manipulace ze slabosti ?

Je truchlivou realitou dneška, že i když manipulace politických stran jim pomůže prosadit to které konkrétní „dobro“ o které se snaží, systém jako celek je nadále zpochybňován. Demokracie upadá a výsledkem je, že ti kteří usilují o její „reformu“ a tím vlastně o její zničení jsou schopni mobilizovat veřejnost na svoji stranu. Druhým důsledkem manipulace je pak dlouhodobá neochota angažovanosti a tím základního předpokladu, účasti voličů u voleb. Říká se tomu, že voliči volí „nohama“.

V tom, je naše realita nedemokratická, změny jsou příliš rychlé a „stranické“, brněnské referendum jen vyostřilo tento fakt. Česká demokracie je jaksi, upatlaná, malá, a bez aristokratických sklonů, které by jí zaručovaly jistou stabilitu bytí. Kde však ony aristokratické elity hledat, když poslední skutečný aristokrat ducha a politik zemřel před druhou světovou válkou a jmenoval se T.G. Masaryk ?

Vyšlo v HN 13.10.2004

14. října 2004

David Hanák
Politolog a publicista