Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Už tři roky nejsem prezidentem

Josef Mlejnek

Zamyšlení nad knihou Prosím stručně


Nemá smysl při posuzování i knihy Václava Havla Prosím stručně, polemizovat s notoricky známými fobiemi a idiosynkrasiemi, jež si světový dramatik a někdejší přední disident osvojil v průběhu dvacetiletí, které tyto rozhovory s týmž dotazovatelem Karlem Hvížďalou odděluje od knihy Dálkový výslech. To už učinili jiní, byť v nedostatečné míře, neboť u většiny recenzentů převládala devótnost hraničící se servilitou. Slovo „osvojil“ ovšem nevystihuje úplně přesně skutečnost, že v autorovi byly jeho fobie pevně usazeny již od počátku a v politické praxi devadesátých let stačily jen exemplárně vystoupit na povrch a zkostnatět. Po přečtení několika stránek současných rozhovorů také cítíme, jak silně jim chybí bezprostřednost mluveného odpovídání i napětí mluvení přes oponu zvanou železná. I když zlí jazykové tvrdí, že si Havel Dálkový výslech namluvil v podstatě sám a že Hvíždalovy vzdechy nad zapalovanými cigaretami a vůní kávy, které na tu dálku cítil, jsou prý jen špatná kamufláž. Nynější výslech je korespondenční: psané otázky, psané odpovědi. „Snažím se udržet lehce konverzační tón, ale jsou to odpovědi písemné. Připadá mi to daleko jednodušší než něco nahrávat, pak se trápit s přepisem a pak se trápit přepisem přepisu do nějaké podoby, kterou snese papír,“ poznamenal si Havel na Hrádečku 11. července 2005. Jenomže ono trápení je nezbytnou podmínkou živých rozhovorů. Boj s namluveným slovem, které zpísemnění vzdoruje, dává rozhovoru živý reliéf. (I když u idiotských dotazů typu: Jak vůbec chodí pan prezident na rande? je otázka mluvenosti či psanosti zcela nepodstatná.) Možná si i sám Václav Havel uvědomoval zploštělost a splasklost zvolené formy, ale rozhodnutí vyztužit rozhovory washingtonským a hrádečkovským deníčkem z roku 2005 a poznámkami z dob prezidentování za léta 1993-2002 působí kontraproduktivně.


S Václavem Havlem a Dálkovým výslechem před dvaceti lety se mi spojuje jeden ne tak úplně netypický příběh. Záviděli jsme v osmdesátých letech Polákům, že v samizdatové praxi jsou nepoměrně dále než my, neboť zakázané knihy šířili už dávno jinak, než u nás bylo zastaralou praxí deseti až dvanácti průklepů při jednom opisu. Dálkový výslech měl šanci vyjít na území republiky jako normální kniha. Riskantní podnik byl domluven v jedné tiskárně v Bratislavě. Dělníci se nebáli rizika, ale chtěli na ruku třicet tisíc Kčs, které měl jednoho pátečního odpoledne přivést kdosi z Prahy. Tím někým byl ovšem později odhalený spolupracovník StB s krycím jménem Paris, dlouhovlasý zběhlý student československého husitského bohosloví, který se odvolával na své bratislavské kontakty. V tiskárně čekali marně, neboť Paris mezitím kdesi na východě Čech zahájil své zhruba čtrnáctidenní ožírací turné. Vložit peníze na choulostivý projekt do rukou polorozpadlého individua bylo riskantní a ohrozilo řadu lidí. Daleko víc mne ovšem popudilo, že se Paris po propití svěřených peněz mohl zcela beztrestně zařadit zpět do pestré hrádečkovské suity. Je pravda, že Václav Havel velkoryse podporoval v době nesvobody darem i půjčkami na věčnou oplátku řadu lidí i projektů. Nevedl si žádnou agendu, kolik mu kdo má vracet. Nad to byl povznesen. Případ Paris však vrhl na jeho nezištné pomáhání lidem stín jakéhosi slabošského dobráctví. Přes veškerý obdiv k Havlovým neohroženým politickým textům a k jeho dramatickému i básnickému dílu ve mně začala snaha o případné sblížení s ním zadrhávat právě o tuto překážku. Když v novém výslechu přijde řeč na polistopadovou likvidaci dokumentů StB, působí Havlova odpověď přinejmenším podivně: „Spisy jsme samozřejmě nikomu nedovolili pálit, jen jsme asi nevěděli, kde jsou a kde se pálí. Pochybuji, že by se něco mimořádně zajímavého spálilo.“ (Podtrženo jm.) Asi týden před 17. listopadem jsem několikrát vyslechl a předal dále naléhavé vzkazy, že je po převratu, který v následujících dnech nebo týdnech nevyhnutelně nastane, a že je bezpodmínečně nutné zajistit archivy státní bezpečnosti a zabránit jejich zničení. Ty vzkazy nepřišly od žádného zapřisáhlého antikomunisty, ale od Eduarda Goldstückera, který byl pak po návratu z exilu na počátku devadesátých let ostrakizován jako levičácký zabedněnec. Nevím, je-li to „mimořádně zajímavé“, ale spálilo se například více než sedm set udání (což je za dobu zhruba patnácti let velice slušný výkon) od spolupracovníka StB Miroslava Klivara - Lidové noviny a já jsme prohráli soud s ním mimo jiné i proto, že věci dokumentující jeho nevábnou minulost nenávratně zmizely.¨


Klíčem k celé knize jsou po mém soudu slova vyřčená hned na první stránce: „Už dva roky nejsem prezidentem a začínám být trochu nervózní z toho, že jsem nic souvislejšího ještě nenapsal.“ Co by bylo zapotřebí k tomu, aby Václav Havel případně znovu promluvil jako dramatik? Tady není namístě cokoli doporučovat, jsou věci, které si pouze lze přát. Naposledy se mu, bezpříkrasně a bezohledně, něco podobného podařilo před více než dvaceti lety při Largu desolatu. Nemusel by měnit svůj názor na cokoli a kohokoli. Jen by se pro nezbytně nutnou dobu musel vymanit z chomoutu vděku a z vleku vlastních animozit. Přejme mu něco takového.

Václav Havel: Prosím stručně. Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty. Vydalo nakladatelství Gallery v roce 2006. Vazba, koláže a grafická úprava: Joska Skalník. 254 str.

Vyjde v červnovém čísle 51 PRO.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 8540 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA