Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Zavírat oči před vlastní historií nikomu neprospívá

Pavel Eybert

14.02.2006, Listy Písecka

V blízkosti bývalého tábora v Letech na Písecku, v němž zemřelo přes 300 lidí a mnoho dalších z něj bylo transportováno do táborů smrti, stojí vepřín, který chce současná vláda zlikvidovat. Hlavně chce předvést, jak umí věci řešit. Řešit jakýmkoliv způsobem. A tak je vlastníkům firmy vyhrožováno, že když se nepodřídí podmínkám, termínům, výši odškodnění, bude s nimi "zatočeno"! Kontrola za kontrolou a to by bylo, aby se něco nenašlo. I kdyby cena za vykoupení vepřína odpovídala skutečné časové ceně, bylo by pro firmu velkou ztrátou uzavření tohoto provozu, a to z mnoha důvodů.

Pro vepřín, který má roční produkci 35 000 kusů prasat, odchovávají 35 000 kusů selat ve svých provozech v Přeštěnicích, v Manětíně a ve Smečně, které pro tuto činnost provozují. Kam je dají v momentě, kdy výkrmnu v Letech zavřou? Řeknete, ať si postaví jinde nový provoz. Jenže to není vůbec jednoduchou záležitostí. Potřebujete koupit pozemek, asi 5 hektarů, pro vlastní areál, získat územní rozhodnutí, vodohospodářský souhlas nejen ke stavbě, ale i k plánu rozvozu kejdy na zhruba 4 000 ha pozemků, souhlasy vlastníků těchto pozemků, nebo je vykoupit, souhlas obce, na jejímž katastru by byl provoz umístěn, souhlas hygieniků atd. Je to všechno dohromady skoro nemožné. Ale budiž, snad by časem stavební povolení získali. Co ale se selaty v době, než se vše vyřídí a také postaví. Prodat někomu jinému. Těžko, trh je nasycen, není kam je udat. Tedy nevyrábět, neodchovávat selata. Ale to již vznikají následné škody. Tržby výkrmny v Letech jsou přes 110 milionů Kč, z nich jsou placeny nákupy obilí, krmných směsí, které produkují místní zemědělci. Kam umístí svoji produkci, když nevíme už dnes, co s obilím. 10 000 tun obilí, které výkrmna ročně spotřebuje, zbude zemědělcům. Nebo mají pěstovat o to méně? A co s prasnicemi po dobu, kdy od nich nebudou selata potřebovat? Krmit nebo vybít? A co náklady v případě krmení bez užitku, nebo s nákupem nových prasnic po dvou, třech letech, kdyby byl možná areál kdesi postaven?

Ze všeho nejhorší by však asi bylo zpřetrhání všech dodavatelsko odběratelských vztahů. Nedodáváš, najdeme si někoho jiného, kdo nám vepřové dodá. Dost možná, že by masokombináty, kterým dnes vepřín v Letech dodává svojí produkcí 3 800 tun vepřového ročně, dovezly toto množství ze zahraničí. Polsko, Německo, ale i další státy, mají v této komoditě přebytky. Vrátit se na trh a zaujmout pozice, které mezitím obsadil někdo jiný, by bylo velmi těžké. A tak, jestliže vláda trvá na tom, že v Letech vepřín nechce, má jen jednu šanci, jak hospodářský subjekt nepoškodit, nezlikvidovat. Postavit kapacitně shodný objekt se všemi povoleními, přípojkami, pozemky, jímkami na kejdu a co já vím, co ještě je zapotřebí tak, aby se firma mohla bez přerušení výroby přestěhovat. V jiném případě těžko můžeme hovořit o úctě k vlastnictví tak, jak o ní hovoří ústava a listina práv a svobod. Nevím, co by to stálo, jak dlouho by to trvalo, jsem však přesvědčen, že částku přesahující 800 milionů Kč, která může být hodnotou majetku výkrmny v Letech a cenou za vybudování památníku, je možné investovat smysluplněji, a to třeba i ve prospěch romské komunity v Čechách.

Za zmínku stojí i skutečnost, že podobných situací, kdy v blízkosti, nebo přímo v prostoru válečného, nebo komunistického tábora či věznice, stojí kravín, vepřín, slepičárna, rekreační zařízení, hospoda nebo cokoliv, co někoho pohoršuje, jsou stovky, neli tisíce. Vůbec nechci snižovat utrpení Romů, ale i ostatních občanů, kteří byli internováni za nelidských podmínek v táboře v Letech, ale likvidace vepřína, stojícího vedle místa, na kterém tento tábor stál, na jejich utrpení před lety nic nezmění. Památník, který je dnes umístěn v prostoru pohřebiště, kam byli ukládáni zemřelí z letského tábora, je zhruba 600 metrů od vepřína. Když jsem tam byl před osmi lety vyslán Senátem položit věnec k připomenutí utrpení těch, kteří zde za II. světové války zahynuli, byl vepřín dobře vidět. Naposledy jsem památník navštívil v loňském roce na podzim. Mezitím v prostoru od vepřína k památníku vyrostly křoviny a stromy. Vepřín od památníku už prakticky vidět není. Tedy alespoň v době vegetace. Nenajde-li se nikdo, kdo vykácí tuto vegetaci, do budoucna tak bude na vepřín vidět čím dál tím méně i mimo vegetační období.

Nakonec se zmíním o tom, co vedlo k založení tábora a jeho charakteru. V prosinci roku 1939 během dvoudenní sněhové kalamity bylo zničeno na 10 tisíc hektarů lesa v okolí Orlíka nad Vltavou, a tak majitel lesů požádal na 5. odboru ministerstva vnitra, zda by nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu. Takových táborů bylo v Čechách v té době už patnáct. Byli do nich svážení přestupci zákona, osoby vyhýbající se práci. České protektorátní úřady žádosti vyhověly, a tak v roce 1940 vznikl v Letech pracovní tábor, jehož jediným cílem bylo pomoci likvidovat lesní kalamitu. Na 200 Slováků, 640 českých vězňů, kteří sem byli přivezeni, nebyli z různých důvodů vhodní. Slováky bylo nutno platit, Češi nebyli v lesích použitelní pro věk, nechuť kriminálníků pracovat, zdravotní stav. A tak došlo na Židy. Na základě předchozí zkušenosti sem byli dodáváni, tedy zatýkáni policií, chlapci a muži od 16ti do 45ti let. V táboře měli být upracováni. Ostatní Židé z jejich rodin byli pozatýkáni později a transportováni rovnou do koncentračních táborů. Židé však také nebyli tou správnou pracovní silou. Lékaři, právníci, obchodníci, intelektuálové, to se do lesa moc nehodí. Byli proto rychle deportováni do koncentračních táborů. Došlo tedy na Cikány, jak se Romům říkalo. Do tábora určeného pro 380 lidí bylo umístěno na 2000 Romů, většinou celých rodin. Děti a starci v nelidských podmínkách přeplněného tábora rychle umírali, muži však byli kvalitní pracovní silou. Koho skosila nemoc a pracovat již nemohl, skončil v Osvětimi. Konce války se v Letech dožilo jen několik příslušníků tábora. Tuto smutnou část naší historie objevil v třeboňském archivu Paul Polansky a v roce 1999 mu vydalo nakladatelství Fedora Gala jeho knihu "Bouře", která celou historii vzniku a trvání tábora v Letech popisuje. Nikdo však o ni nestál a časem skoro celý náklad zničila voda z prasklého vodovodu. Zavírat oči před vlastní historií, byť nepříjemnou, nikomu neprospívá. Tvrdit však, že novou křivdou, zbouráním vepřína, zmenšíme křivdu spáchanou dříve, je čirý populismus, který ve skutečnosti nikomu neprospěje, ale jen ublíží.



Pavel Eybert
Mgr. Pavel Eybert, senátor PČR
 
  Přístupy: 3430 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA