Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Co není čisté, nevydrží

REVUE POLITIKA

Fragmenty z rozhovoru s Rio Preisnerem, Praha 1992
Miloš Doležal

Byl jsem sekundán, když jsem odešel z Mukačeva. To bylo v roce, když se rozpadala republika a tuto oblast zabírali Maďaři. Otec mne ještě s nějakým sousedem poslal k dědečkovi na Moravu s tím, že za mnou přijede později, neboť musel ještě cosi v Mukačevu vyjednat. Tak jsem s tímto sousedem ve staré pragovce dojel na Moravu, kde jsem chodil do tercie a rodiče tam za mnou za rok přijeli. Celý rok jsem o nich vůbec nic nevěděl. To byl vlastně můj první exil, protože jsem se už nikdy do Mukačeva nemohl vrátit. To mně však došlo až později, v Americe.
* * *
Mé dětství se lišilo od dětství chlapce v Čechách či na Moravě, protože v Mukačevu tvořili Češi úzkou vládnoucí vrstvu. Já někdy žertem dodávám, že Češi tam byli asi jako Angličané v Indii, avšak s tím rozdílem, že Angličané dovedou vládnout, kdežto Češi zrovna na toto nejsou moc šikovní. Proti Čechům tam stála silná maďarská menšina. Mukačevo bylo zajímavé i tím, že tam bylo početné židovské obyvatelstvo, hlavně z Haliče, skoro bych řekl, že dvě třetiny z celkového počtu byli Židé. Dále tam byli Rusíni, Ukrajinci, kteří měli vlastní ukrajinskou obchodní akademii. Rusíni, huculové, jak jsme jim říkali, žili ještě v horách a byli dosti zaostalí.
** *
Ale ještě k těm Židům. V Mukačevu bylo hebrejské gymnázium, jediné v republice a snad i v Evropě. A protože vyučovacím jazykem byla hebrejština, mohl jste ji často slyšet na ulici, stejně i ten známý pozdrav „šalom“... Na tom gymnáziu už byla i sionistická organizace. Olbracht v Goletu v údolí líčí rozpor mezi generací židovských otců a synů. Starší generace byla silně ortodoxní, kdežto mladší generace spojovala se sionismem také sklon k pokrokovým a marxistickým ideologiím, které generace otců odmítala. Mukačevské Židy potkal hrozný osud. Slyšel jsem, že do Mukačeva se dostavil sám Himmler se svým štábem a osobně tam zabíjel židovské děti. Nemluvě o dospělých. Skoro všichni byli vyhlazeni... Tak to je dětství... O těch zážitcích jsem napsal knížku poezie, která se jmenuje Zvíře dětství...

* * *
Od kvarty jsem studoval v Praze na gymnáziu v Husově ulici. Měli jsme tam celou řadu profesorů, kteří přišli z Karlovy univerzity, když Němci zavřeli českou větev. K nám na školu přišli vynikající lidé, kteří měli na mne a mou budoucnost rozhodující vliv. Například docent Vojtěch Jirát – němčinář, naším třídním byl básník Josef Kostohryz, J. Š. Kvapil učil češtinu, Pekařův žák, profesor Klik, dějiny a tak bych mohl pokračovat. Měli jsme tam takovou malou univerzitu. Tam jsem získal hlavní impulzy pro svůj budoucí intelektuální vývoj. Docent Jirát mne vedl, a to právě v období okupace, k zájmu o německou kulturu a literaturu. Profesor Kostohryz shovívavě posuzoval mé básnické začátky a zavedl mne do redakce Řádu. Seznámil jsem se tam s Lazeckým a začal překládat z němčiny. Nejdříve to byl Hölderlin, Rilke, de Quincy...
** *
Po únoru čtyřicet osm jsem byl na dva a půl roku poslán k PTP. Bohužel, bylo to zrovna dva měsíce po svatbě. Už před tím, pod vlivem mé ženy a studia teologie, která mne začala zajímat, jsem konvertoval. Lépe řečeno: vřítil jsem se do církve. Jako dítě jsem byl pokřtěn, ale rodiče nikdy více v tomto směru nepřispěli k mému dalšímu vzdělání. Silně na to zapůsobil také tlak stalinismu; začal jsem to brát vážně a řekl si – tak buď a nebo. A to mně také pomáhalo přežít u PTP.
** *
Co mne překvapilo, když jsem přišel do USA, byl fakt, že mezi vzdělanci na univerzitách je spousta sympatizantů se Sovětským svazem, Leninem, revolucí a že to tam žije. S těmi lidmi nebylo možné se bavit. Když jsem hovořil s prostými Američany, tak říkali, že to snad není možné, a možná si mysleli, že mám předsudky, protože mi ublížili, a tím celý rozhovor skončil. Jistě, bylo tam také pár lidí, kteří to chápali, ale to byli většinou křesťané. Socialistické tendence jsou i dnes v USA, hlavně mezi intelektuály, velice silné. Levice tam ovládá tisk, televizi, film, téměř neslyšíte souvislý konzervativně politický komentář, a pokud ano, tak většinou znetvořený. To je nebezpečná věc. Ovšem na druhé straně pořád skýtá určitou záruku prostý americký lid, hlavně na středním západě. Ti mají instinkt pro občanskou svobodu. A pak je tu celá řada zbožných lidí různého vyznání. Oni odmítají, ať už vědomě, nebo nevědomě, gnostické hereze. V tom jsem s nimi zajedno. Odmítají gnózi, zničení světa ve jménu utopie. Myslím, že v tom je jistá síla a naděje Ameriky... Dnes je třeba být solí země, být slaný skrz naskrz, být jako křišťál. Ono to není jednoduché, ale co dnes není čisté, nevydrží...
** *
Když si někdo myslí, že život v exilu byl lehký, a když říká, že on tady doma nesl tu tíhu a my tam na tom Západě měli pohodu, tak takový člověk vůbec neví, o čem mluví. Exil je strašná věc, ztratit mateřský jazyk, přijít do úplně jiného prostředí. Už Ovidius o exilu říká, že je to peklo. No, není to peklo, ale je to bolest, ustavičná... I když tam najdeš přátele, jako jsem je já našel mezi některými duchovními, i někteří studenti byli znamenití...
** *
Nikdy u mne nebyla nějaká hlubší provázanost s krajinou dětství jako například u Čepa. Nemám vazbu k nějakému specifickému místu. Poslední má vazba na tomto světě je biologická, to znamená k rodině, dceři a vnoučatům. Ale že by se mi stýskalo po nějakých hájích, lesích, loukách, to už ne, v tom jsem úplně znecitlivěl. Čím blíž byl ale v exilu člověk k českým hranicím, tím to bylo asi bolestnější. Mukačevo bylo takové kosmopolitní a toho českého tom opravdu byla jen slupečka...
** *
Humanismus, původně zbožšťující člověka, ho dnes začíná negovat nikoliv ve jménu ducha, ale ve jménu nízkých organismů, ve jménu džungle, humusu. To je ale smrt, prastarý koloběh života a smrti. Existuje naprosto brilantní a fantastické umění, které slouží zlu, a vedle toho by člověk řekl, že umění sloužící dobru je pouhou Popelkou. To však není pravda. Když se podíváte na středověkou katedrálu, tak vidíte, že jsou tady vysoké a vypjaté možnosti, které slouží a slaví Boha. Ta brilance umění, která slouží zlu, se objevuje tak od konce osmnáctého století, kdy přišla Francouzská revoluce a všelijaké krásné rachejtle. Je to oslnivé, až se tají dech. Dnes jde především o to, aby se umělec rozhodl, jak chce vůbec dělat umění. Jestli chce sloužit třeba geniálním způsobem negaci nejen Boha, ale i člověka, anebo se rozhodne pro to druhé. To ale moc nevynáší a nemá velké publikum...
** *
Umělec je člověk jako každý jiný, podléhá pokušení, svodům; má ale svobodnou vůli, která je v tvorbě jistě víc angažovaná. Doslova každou větu si musí rozmyslet, jak ji napsat. Jestli touto větou bude slavit Boha, nebo něco jiného. Nejenom tedy román jako celek, ale věta za větou, slovo za slovem. Bůh je slovo, na počátku bylo Slovo a když toto zpervertujete, potom zpervertujete celou stavbu, stavíte babylónskou věž se zmatením jazyků. Ta volba je na každém člověku...



REVUE POLITIKA
 
  Přístupy: 1978 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA