Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Parodie na demokracii

Martin Stín

Politikon

Od voleb do Poslanecké sněmovny v r.2006 s jejich patovým výsledkem se postupně vzdalujeme od představy demokratického a právního státu, k potřebnosti jehož vybudování se přihlásila většina národa v listopadu 1989, byť možná to ne všichni mysleli vážně a upřímně. Povolební snaha Jiřího N.Paroubka vyvzdorovat si premiérské křeslo bez ohledu na prohrané volby neměla s demokracií nic společného. Vytváření mocenských bloků uvnitř parlamentu, stojících neústupně proti sobě, jejich neochota hledat kompromisní řešení cestou kultivované diskuse, vládnutí s pomocí přeběhlíků a sílící vliv lobbistů byly přirozeným výsledkem ďábelské směsky vyrovnanosti sil mezi vládní koalici a opozicí a nízké a stále se zhoršující politické kultury. Poznání, plynoucí ze vzájemného napadání politiků z poslední doby, že se na vládě nad námi významně podílejí také lidé nevalné intelektuální úrovně, opilci, sexuální nevázanci, pološílenci a nositelé diktátorských choutek, občany k důvěře v politickou reprezentaci nepovzbuzuje. Výrazem intelektuální a mravní ubohosti politických pletichářů se stalo „sestřelení“ Topolánkovy vlády v polovině českého předsednictví EU. Rozval demokratických pořádků a právního řádu nabral závratné tempo od chvíle, kdy poslanci naložili s ústavou jako s trhacím kalendářem a doslova „naběhli na vidle“ Ústavnímu soudu ČR nešikovným pokusem o novelizaci ústavy. Spor o osobu ministra vnitra připomíná předzvěst únorové krize v r.1948, kdy komunistickému puči předcházel marný pokus demokratických stran o usměrnění ministra Noska. Stejně tehdy jako dnes postavení velkých stran ve vztahu k silovým složkám státu nevyvažuje držení pozice v resortu spravedlnosti mandantkou ODS: její moc je ve srovnání s ministrem vnitra menší, protože státní zastupitelství má volnější řídící strukturu než policie a navíc je ovládají lidé levicového ražení, často s problematickou předlistopadovou minulostí.

V dané situaci bylo nejmenším z možných zel ustavení přechodné úřednické vlády jako mostu mezi resignací Topolánkovy vlády a jmenováním nové, vzešlé z předčasných voleb. Již při jejím ustavení se ale projevil deficit demokracie, spočívající v tom, že se na ustavení vlády nepodílelo celé spektrum parlamentních stran, jak by bylo v krizové situaci na místě. Uplatnil se znova model skrytého vládnutí velké koalice dvou velkých politických stran, zprofanovaný již v minulosti. Sociální a občanští demokraté poslali občanům jasný vzkaz, že stát je jejich pašalíkem, k jehož rozdělení nikoho dalšího nepotřebují, a pravidla si budou psát sami. Použitelnost tohoto řešení se vyčerpala odsunutím voleb na jarní termín. Fischerova vláda dostala důvěru poslanecké sněmovny jen do předpokládaného termínu předčasných voleb na podzim r.2009. Bez ohledu na to, jak se svého úkolu zhostila, bez dalšího pověření poslanci by její další působení bylo nelegitimní, zvláště též proto, že bude muset řešit různé úkoly dalekosáhlého dosahu, které již nelze déle odsouvat. Naléhavost obnovení důvěry je dána i tím, že od ustavení úřednické vlády se dále prohloubila hospodářská krize a vládnutí se stalo obtížnějším a rizikovějším, a chyby a omyly vlády ohrožují budoucnost státu více než kdykoli dříve.

Způsob, jakým se k obnově mandátu vlády staví vůdcové politických stran a sám premiér, prozrazuje pohrdání principy demokracie a nechuť domluvit se na společném díle. Je to zřetelné na přístupu vůdčích politiků k páteční schůzce, svolávané předsedou vlády, i k potřebnosti nové žádosti vlády o důvěru. Jsme svědky kolísání mezi dvěma extrémy: na jedné straně se požaduje, aby s premiérem jednali jen představitelé stran, které se podílely na ustavení vlády, tedy v podstatě velké koalice, opačným extrémem je přizvání představitelů Top 09 a Demokratické strany zelených na plánovanou páteční schůzku s premiérem při současném vyloučení komunistů ze všech jednání. Zcela nesmiřitelný je také protiklad mezi požadavkem ODS na nové vyslovení důvěry vládě a podceněním jeho významu ostatními, zvláště sociální demokracií. Osobně chovám velké sympatie k senátorovi Schwarzenbergovi a vidím přínos jeho přítomnosti u různých jednání z poslední doby v tom, že mezi houf neodpovědných politikářů přichází odpovědný a moudrý člověk s širokým rozhledem, smyslem pro humor a neposkvrněnou minulostí. Nicméně jeho účast na všech jednáních o dalším osudu vlády nechápu: strana Top 09 nepředložila svůj program a své představitele k prověření voliči, není parlamentní stranou, oficiálně nikoho nezastupuje, neměla by se tedy podílet na moci již před volbami. Ale budiž: snad se dá přimhouřit oko vzhledem k tomu, že průzkumy veřejného mínění jí dávají velkou šanci na vstup do příští sněmovny, takže její podíl na současných jednáních může být chápán jako přihlášení k budoucí odpovědnosti. Ale co říci na přítomnost Olgy Zubové, jejíž pidistrana nemá šance vůbec žádné a její osobní naděje je svázána pouze s volebním úspěchem ČSSD? Věřím, že nápad na její přizvání je motivován pouze snahou jeho původce upozornit na obecnou nesmyslnost účasti stran, jež nezískaly legitimaci k jednání účastí ve volbách. Ač jsem vždy zastával a stále zastávám názor, že po Listopadu 1989 neměla být připuštěna obnova komunistické strany, a když už vznikla, pak měla aspoň změnit název, zříci se veřejně minulosti své předchůdkyně a marx-leninské ideologie, v situaci, kdy k jednání o budoucím osudu vlády jsou připuštěny strany bez pověření od voličů, a kdy hloubka hospodářské krize vyžaduje sjednocení sil všech lidí dobré vůle a funkčních mozků, považuji neúčast komunistů s jejich stabilní voličskou podporou za protismyslné. Přiznávám v této souvislosti otevřeně, že jsem sice komunistický světový názor nikdy nesdílel ani nesdílím, ale přesto mi jsou sympatičtější představitelé KSČM, kteří se otevřeně hlásí k menšinovému neoblíbenému názoru, ač jim to žádný hmotný prospěch nepřinese, než „překabátěnci“, kteří zahodili rudé knížky ve chvíli, kdy se jim staly překážkou v kariéře. Pan premiér by měl seznam účastníků schůzky přehodnotit. Stojí patrně před úkolem postavit znova úřednickou vládu, která musí sloužit celému národu a má usilovat o důvěru všech, bez ohledu na stranickou příslušnost. Pokud jeho vláda dnešní šlamastyku přežije, účast všech parlamentních politických stran na rozhovorech o její další činnosti jí zajistí větší stabilitu a usnadní prosazování jejích záměrů. Příklad Vlády národního porozumění z let 1990-2 je v těžkých dobách hodný následování.

Ale i obnovení mandátu úřednické vlády na další období je jen nouzovým řešením. Zřejmá nezpůsobilost dvou „vedoucích stran“ najít společnou řeč bude značně ztěžovat její práci. Optimální by bylo rozpuštění sněmovny cestou spojení hlasování o důvěře vládě s jednáním o důležitém zákonu, např. o rozpočtu, umožňující uskutečnění předčasných voleb v co nejkratší době.



Martin Stín
 
  Přístupy: 3564 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA