Vzpomínky na časopis Tvář

Emanuel Mandler

Následující texty předkládají bývalí členové redakčního kruhu kulturního a politického časopisu Tvář Zbyněk Hejda, Emanuel Mandler, Jan Nedvěd a Karel Štindl. Tvář v 60. letech usilovala o publikování hodnotných literárních a publicistických textů. Byla dvakrát zastavena. Připomínáme její články po 40 letech.



Dietrich Bonhoeffer

Rezistence a odevzdanost

30.4.1944

...Co mne neustále zaměstnává, je otázka, co pro nás křesťanství nebo kdo pro nás Kristus dnes vlastně je. Čas, kdy se mohlo všechno lidem říci slovy, ať již teologickými či zbožnými, je pryč. Právě tak i čas niternosti a svědomí, a to znamená čas náboženství vůbec. Jdeme vstříc době plně nenáboženské. Lidé prostě tak, jak jsou, již nemohou být náboženští. Také ti, kdo se poctivě jako „náboženští“ označují, to nijak nepraktikují. Míní tedy asi slovem „náboženský“ něco zcela jiného. Naše celé, 1900 let trvající křesťanské zvěstování a teologie staví na „náboženském apriori“ člověka. „Křesťanství“ je vždycky forma, možná že pravá forma „náboženství“. Stane-li se však jednoho dne zřejmé, že toto apriori vůbec neexistuje, nýbž že to byla historicky podmíněná a přechodná výrazová forma člověka, a jestliže se tedy lidé stanou vskutku radikálně nenáboženskými – a já myslím, že už to tady víceméně skutečně je (co je například příčinou toho, že tato válka na rozdíl ode všech předchozích nevyvolává žádnou „náboženskou“ reakci?) -, co to pak pro křesťanství znamená? Celému našemu dosavadnímu „křesťanství“ se potom bere půda pod nohama a zbývá několik „posledních mohykánů“, u nichž můžeme „nábožensky“ zakotvit. Mělo by snad toto být těch několik vyvolených? Máme se tedy se vší horlivostí, pílí a rozhořčením vrhnout na tuto pochybnou skupinu lidí, abychom u nich odbyli své zboží? Máme přepadnout těchto několik nešťastníků v jejich slabé chvilce a tak říkajíc je nábožensky znásilnit? Jestliže to všechno nechceme, jestliže jsme konečně musili také západní podobu křesťanství posoudit jenom jako předstupeň plné beznáboženskosti, jaká vzniká potom situace pro nás, pro církev? Jak se může Kristus stát pánem také lidí nenáboženských? Existují nenáboženští křesťané? Je-li náboženství jenom jedním rouchem křesťanství – a také toto roucho vypadalo v různých dobách velice rozličně – co potom je nenáboženské křesťanství? Barth, který jediný počal myslit v tomto směru, tyto myšlenky potom přece jen nerozvedl a nepromyslil, došel však k pozitivizmu zjevení, který v podstatě konec konců zůstal restaurací. Pro nenáboženského dělníka nebo člověka vůbec se zde nezískalo nic rozhodujícího. Otázky, které měly být zodpovězeny, přece jsou: co znamená církev, sbor, kázání, liturgie, křesťanský život v nenáboženském světě? Jak mluvíme o Bohu – bez náboženství, tj. bez časově podmíněných předpokladů metafyziky, niternosti ard., atd.? Jak mluvíme (či se snad nemůže už ani „mluvit“ jako dosud) „světsky“ o „Bohu“, jak jsme „nenabožensko-světští“ křesťané, jak jsme ek-klésia, vyvolení, aniž bychom se chápali nábožensky jako ti, jimž byla dána přednost, nýbrž spíše jako ti, kdo zcela patří ke světu? Kristus pak už není předmět náboženství, ale něco zcela jiného, skutečně pán světa. Ale co to znamená? Co znamená v beznáboženskosti kult a modlitba? Nedostane zde „disciplina arcani“, zvláště rozlišování (které Ty už u mě znáš) předposledního a posledního, novou důležitost?
...Pavlovská otázka, zda je peritomé (obřízka) podmínkou ospravedlnění, znamená podle mne dnes, zda náboženství je podmínkou spásy. Svoboda od obřízky je také svobodou od náboženství. Často se ptám, proč mne „křesťanský instinkt“ často táhne víc k lidem nenáboženským než k náboženským, a to ne s úmyslem misionářským, ale spíš bych řekl „bratrsky“.Zatímco se před lidmi náboženskými často ostýchám vyslovit jméno boží – poněvadž se mi zdá, že tam zní falešně a připadám si sám poněkud nepoctivý (obzváště zlé to je, když ostatní začnou mluvit v náboženské terminologii, potom zmlknu skoro úplně a je mi jaksi dusno a nepříjemně) -, mohu před lidmi nenáboženskými příležitostně zcela klidně a jakoby samozřejmě říci Bůh. Lidé náboženští mluví o Bohu, když lidské poznání (často již z lenosti myslet) je u konce, nebo když už selhávají lidské síly – je to vlastně vždycky deus ex machina, který se pošle na scénu buď pro zdánlivé řešení neřešitelných probkémů, nebo jako síla při lidském selhání, vždy tedy při využití lidské slabosti, obzvláště na hranicích člověka. A to vydrží násilím vždy jen tak dlouho, dokud lidé neposunou vlastní silou hranice o něco dál a Bůh jako deus ex machina se nestane zbytečným. Řeči o lidských hranicích mám vůbec za pochybné (je dnes sama smrt, které se lidé sotva ještě bojí, a hřích, který sotva ještě chápou, stále ta pravá hranice?), zdá se mi vždy, jako bychom chtěli úzkostlivě vyšetřit prostor pro Boha; - chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv na hranicích, ale ve středu, nikoliv ve slabostech, ale v síle, nikoliv tedy při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. Na hranicích se mi zdá lépe mlčet a neřešitelné nechat nerozřešeno.Víra ve vzkříšení není „řešením“ problému smrti. „Onen svět“ boží není oním světem z hlediska našich poznávacích možností. Transcendence poznávacích teorií nemá s boží transcendencí co dělat. Bůh je transcendentní ve středu našeho života. Kostel nestojí tam, kde selhávají lidské možnosti, na hranicích, nýbrž uprostřed vesnice. Tak je to starozákonní, a v tomto smyslu čteme Nový zákon moc málo prostřednictvím Starého. Jak vypadá toto nenáboženské křesťanství, jakou vezme na sebe podobu, o tom nyní mnoho přemýšlím a brzy Ti o tom napíši více. Snad právě nám zde uprostřed mezi Východem a Západem připadne důležitá úloha...


Volili jsme a budeme volit


Volby jsou nesmírně důležitá součást demokracie. A na pohled zvláštní. Televizní obrazovka nám ukazuje, jak se příslušníci afrických kmenů perou; v poslední chvíli se dohodnou a konají se volby. A na obrazovce vidíme ony proti sobě znepřátelené kmeny, jak jejich příslušníci jeden vedle druhého dlouhou dobu čekají, aby každý z nich mohl v pořádku a míru odvolit. Neuplyne čtrnáct dní a už se ti lidé znovu mydlí hlava nehlava. Proč to tak je? Zřejmě účast na volebním aktu dodává lidem důležitý pocit sebevědomí.
U nás je to přece jen jiné. Civilizační zábrany způsobují, že voliči, kteří by s chutí protivníkovi zmasírovali obličej, nechají tyto pudy v klidu a míru sublimovat v soubory nejrůznějších intrik a fíglů, které mají protivnou stranu ve volbách co nejvíc poškodit. Budeme to moci (a vlastně mnohdy už teď můžeme) posoudit, protože nebude dlouho trvat s budeme mít volby i my. Volba prezidenta ČR, která se konala nedávno, leccos napověděla. Především to, že se nesmíme nechat oblouznit pýchou týkající se toho, jak daleko jsme již na dráze civilizace pokročili. Bohužel, s nemalou dávkou nadnesenosti často zaměňujeme zdání za skutečnost. Přehlížíme-li předvolební zápasy v Česku, pochopíme, čeho se ta nadnesenost týká.
Ještě před deseti léty byla česká společnost přesvědčena, že prezidentem republiky musí být znovu volen Václav Havel. Nicméně existovala počtem i vlivem ne zcela zanedbatelná strana v čele s Miroslavem Sládkem, která nechtěla připustit, aby prezidentem státu byla osobnost orientovaná demokraticky. K dovršení hrozícího nebezpečí disponovali jedním hlasem, kterým eventuálně bylo možno zvolení Václava Havla zabránit. Česká administrativa si dokázala poradit. Několik dnů před volbou prezidenta byl předseda republikánů zavřen do arestu (čímž republikáni ztratili výhodu jednoho hlasu) a hned po zvolení Václava Havla zase propuštěn.
Tentokrát se stalo něco neméně bizarního. Prezidentské volby (15. února) zamíchaly s ohledem na blížící se volby do parlamentu brzy a rychle
vnitropolitickou situací a změnily je vlastně v jakési miniparlamentní volby. Tomu odpovídala předvolební kampaň (přestože v Česku volí prezidenta jen poslanci a senátoři, konala se málem masová předvolební shromáždění a média nezůstala pozadu) Václav Klaus – kandidát pravice –, byl klidný; jako obvykle byl přesvědčen, že opozice nemá kandidáta, který by měl proti němu vyhlídky na úspěch. Opozice byla naopak odhodlána Klause porazit. A tak přesvědčila českého výzkumného pracovníka Jana Švejnara, který již dlouho pracuje ve Spojených státech, aby na poslední chvíli odjel do České republiky a stal se českým prezidentem. Kupodivu prostředí, do kterého přijel, bylo na něj zcela připraveno; levicové parlamentní kluby se na něj vysloveně těšily – nezaujatý pozorovatel by brzy dospěl k závěru, že jde o organizovanou akci. Jan Švejnar svou kandidaturou na jistou dobu sjednotil levici a jezdil po republice a „sbíral“ hlasy jako by šlo o volby do parlamentu. V tom byl úspěšnější než jeho vítězný rival Klaus.

Klání obou táborů, levice a pravice, bylo nesmiřitelné. Brzy se oba bloky začaly předhánět v návrzích, kolik má stát platit po vítězných volbách různým skupinám voličů (hlavně mladých). Netrvalo dlouho a bylo zřejmé, že tyto předvolební sliby jsou finančně neúnosné. Ti, co sliby nešetřili, nyní je ruší nebo omezují.
Takže tyto prezidentské volby se přece jen příliš neliší od voleb, které mohl Miloslav Sládek sledovat pouze z kriminálu. Až se všechno vyúčtuje, zjistíme, že tyto prezidentské volby patří také do kategorie černého humoru…
l



Kdo koho nenávidí…

Většinu Čechů ( a jsem přesvědčen, že i většinu odsunutých Němců) tíží kromě jiného přesvědčení, že ti na druhé straně Krušných hor a Šumavy jsou naplněni neodstranitelnou protičeskou nenávistí (o tom že na německé straně vidí Čechy podobně, je těžké pochybovat). Zůstaňme však zde, u nás. Těžko je vidět do duší lidí a tím spíš do vědomí velkých skupin těch, kteří byli vyhnáni ze svých domovů. Ale celá věc je složitější: ve vědomí mnoha z nás, kteří jsme s odsunem Němců souhlasili a považovali je za ztělesnění historické spravedlnosti, je ukryta těžká, dalo by se říci kolektivní nenávist. Píše se to nesnadno; o to nesnadněji, že leckdo z těch, kterých se to týká, se jako odpověď zasměje. Považuje to za nerozumný nápad.

Těžký příkrov nenávisti vysoké politiky ve skutečnosti dusí dorozumívání lidí, kteří ještě před sto léty žili ve společném státě Mnozí z nás se domnívali, že se během doby současná nepříjemná situace napraví. Ale není tomu tak. Velká politika vzájemnou nevraživost nezmenšuje, spíš naopak. A jak bychom pak do této nepěkné situace mohli zasáhnout my, prostí lidé? Vlastně bychom postupovali proti trendu vlastní státní politiky.
Jenomže celá věc je složitější. U nás v Česku není protisudetoněmecká nenávist otázkou pouze oficiální politiky; prostoupila celou společnost. Zdá se, jako by se proti tomu nedalo nic dělat, nenávist prochází profesními skupinami i jednotlivými generacemi. V takových případech je pomoc těžká. Je však možná, i když je složitá a neobejde se bez pomoci historie. Ta se opírá o nástroje, kterých lze při tišení nenávisti použít. Nejmocnějším nástrojem je paměť.

Z časového odstupu je zřejmé, že při všech stescích a při veškerém naříkání („tři sta let jsme trpěli!“) vytvořilo Rakousko českému národu neobyčejně příznivé podmínky pro rozvoj jeho existence. Dnes už málokdo vzpomíná na oněch tři sta let utrpení a právě tak na rozvoj českého průmyslu a obchodu v rámci rakouského státu. Snadno také zapomínáme, že po první světové válce Češi slíbili vytvořit z československého státu “středoevropské Švýcarsko“a že jednání pražské vlády s „menšinami (nebyly ledajaké: Němců 3 miliony, Maďarů přes půlmilionu) bralo velmi malý ohled na potřeby těchto etnik.
Paměť působí jako velký hoblík. Měli bychom se naučit využívat ho k dobrému: k sebereflexi tam, kde je zapotřebí odstranit ježaté hroty rasismu s antisemitismu a vyzvedávat do popředí hodnoty, které vytvořili významné osobnosti a převzaly celé národy
Češi asi jen tak nezapomenou na německé osídlení českého a moravského pohraničí, jehož obyvatelstvo nám „rozbilo republiku“. Teď, když německé obyvatelstvo bylo vyhnáno za hranice, jsou velké plochy našeho pohraničí zdevastovány,. Na to bychom také neměli zapomínat, vždyť to máme před očima. Ale hlavně bychom neměli zapomínat na to, že předkové tohoto vyhnaného obyvatelstva pohraniční území zkultivovali. Budeme-li se snažit myslet především na to dobré, co sousední obyvatelstvo udělalo, je to krok vpřed k překonání nenávisti.



G l o s y

Všední den občana Zemana

Slušelo by se říct všední den majora Zemana, když jde o tak proslulou osobnost. Ale důležitější je ten všední den. Občan Zeman ho prožívá jako všichni ostatní lidé u nás před televizní obrazovkou a ani ho nenapadne, že právě na obrazovce balamutil diváky nejstrašnějšími hloupostmi a protiimperialistickými bludy, které mu, pravda, scénáristé předepsali. Proč y si měl právě občan Zeman dělat starosti? V důsledku neodpovědné dramaturgie našich televizních stanic běží tato agitka proti Západu jako všechny ostatní pořady. Teď majora Zemana nahráli na CD, kdo z nás má takové štěstí jako on? Snad ještě Žena za pultem, Muž na radnici a na Severu. Naše televizní dramaturgie si uchovává kontinuitu. Takže už se těším na pořad, ve kterém Rumcajs vypálí náchodský zámek.


Milionář nejmilejší

Jestli v tuto chvíli přijímají pana Čunka do vlády, nebo jestli v ní už je, to není nejdůležitější. Významný je ohlas, který Čunkův come back vzbudil. Od několika lidí jsem se dozvěděl, že ony čtyři miliony pana Čunka nešlechtí, ale nemá smysl tuto záležitost nafukovat, když se vyhazují do vzduchu mnohem větší peníze. Na druhé straně, víte, to, jak se Čunek vypořádal s Rómy, to je věc, kterou bohužel u nás ještě nikdo nedokázal.
Mně z toho vychází, že naše soužití s Rómy je věc natolik obtížná, že se jim (Rómům) raději vyhneme a bude-li třeba, dáme jim zabrat. Nedopustíme, aby naše vlast byla hanobena nějakými cikány. – Tato ušlechtilá ideologie zachvacuje značnou část našeho obyvatelstva. Má i své jméno: rasismus.

Mašínové dostali vyznamenání

Na vyznamenání, které dostali bratři Mašínové z rukou českého premiéra, se lidé dívají různě. Někteří jsou potěšeni, jiní pohoršeni. Budiž, tak to v demokracii chodí. Ale o to teď nejde. Jde o rozhovor. který Josef Mašín (žije v Americe) poskytl televizi. Řekl, že současné poměry jsou v Česku takové, že se mu do České republiky ani nechce. Jsou tu neobyčejně silné pozůstatky z normalizační doby, jako silné úplatkářství, nedobrá práce soudů a policie, nedostatky ve školství a mnoho dalšího nedobrého.
Nic proti tomu. My ovšem v těchto poměrech žijeme – řekněme necelých čtyřicet let. Mnozí z nás by byli rádi, kdyby se tyto poměry podařilo zlepšit – a existují takoví idealisté, kteří jsou ochotni přičinit se o to. Předpokládám, že Jose Mašín k takovým idealistům patří. Jen maličkost se odvažuji podotknout: z Ameriky mu to pujde těžko.
E.




Co by se stalo, kdyby...

Proslulá věta, vepsaná poněkud odvážně do titulku, byla v poslední době opět aktuální. V nejrůznějších diskusích a debatách jako by byla přítomna v podtextu:: „co by se stalo, kdy by nekomunističtí ministři pře únorem 1948 ještě nějaký týden posečkali a celou akci proti komunistům pečlivě připravili?“ A v podtextu tušíme ještě řadu dalších otázek. jak by se zachoval Sovětský svaz a další mocnosti?… Ve skutečných historických událostech lze až na výjimky najít na naši otázku odpověď pouze hypotetickou: možná…
V naší kolektivní paměti je toto „možná“, právě pokud jde o únor 1948. uloženo pevně a hluboce. A tak se letos vzpomínalo velmi intenzivně a jednoznačně. Viděli jsme v televizi obrovskou prokomunistickou demonstraci na Staroměstském náměstí, pochody milicionářů, slyšeli jsme památná slova Klementa Gottwalda „Právě jsem přišel z Hradu…“, jako na dlani jsme viděli rozehnání studentské demonstrace, sjezdy závodních rad a rolnických komisí, odstoupení Edvarda Beneše – vesměs v kurzu zahájeném bezprostředně po válce komunistickou strnou.
To vše není příliš hezké, pokud si člověk uvědomí, že dějiny se sice neopakují, ale že forma některých tragických událostí může být obdobná a mohou se s ní setkat i naše děti. Budou se také dívat na průvody ozbrojených milicionářů táhnoucí proti demokraticky zvolené vládě?
Nikdo nemůže dát odpověď na otázku „co by bylo“, ani dějiny ne. Dějiny však mohou být učitelkou života pro toho, kdo o takové poučení stojí. Proto letošní výročí února 1948, i když nešetřilo faktografií, bylo právě z toho hlediska, o kterém hovoříme, víceméně plané. Zdůrazňovalo tragiku událostí února 1948 a dění, které následovalo, rozpad občanské sféry, abdikaci a smrt prezidenta. Toho, co předcházelo únoru, si komentáře příliš nevšímaly – s výjimkou Tomáše Krystlíka v MF Dnes, který věnoval pozornost československé vnitřní politice před únorem 1948.
Je také čeho si všímat. Cestu k únoru dláždili nejen komunisté, ale spolu s nimi také ostatní strany (od roku 1945 vládla v Československu koalice tzv. Národní fronty (NF): Národní socialisté, slovenská strana lidová, slovenští komunisté, lidová strana, strana sociálně demokratická – ostatní strany včetně stran „předválečných“, byly zakázány).
Zdánlivě šlo v Národní frontě o široké spektrum programů, ale nebylo tomu tak docela. I při značných různicích a vážných konfliktech spojoval všechny strany NF společný ideový a praktický základ. Bylo jím vyhnání třímilionového německého etnika z Československa, což se posléze zdařilo, a uchvácení jejich majetku (podobně měli být vystěhováni z republiky i Maďaři; to se však pro nesouhlas velmocí nezdařilo). Po vyhnání Němců následovala konfiskace velkých a větších podniků bez ohledu na národnost, a některá další opatření, která všechna posilovala socialistický charakter státu.

Letošní vzpomínání na únor 1948 je pozoruhodné tím, že se vcelku soustředilo na vše, co napáchali komunisté (bylo toho opravdu dost), a vyhnuli se nedobrým akcím víceméně všenárodního rázu. Stojí proto za to připomenout, že únor 1948 byl vyvrcholením zápasu o charakter tehdejšího socialistického státu. Kdežto komunisté již od války usilovali o to, aby charakter obnovené republiky byl sovětský, národní socialisté a lidovci se snažili zachránit některé z demokratických institucí. Je to ostatně patrné z boje o to, má-li stát být veden na základě řízené demokracie jako dosud (Národní frontou), anebo má-li jej řídit jediná – komunistická – strana, že komunisté tak snadno vyhráli, nebylo způsobeno pouze silou a vlivem Sovětského svazu, ale také tím, že občanské strany v čele s prezidentem Benešem přistoupily na fikci, že SSSR je stát vyvíjející se k demokracii.



K o r e s p o n d e n c e


Od čtenáře J. W. jsme dostali dopis tohoto znění:

"Vážený pane a Tvář. Pod aktuálně se nalézá článek ´Budeme mít prezidenta?".
Je psáno s v souvislosti s volbami před deseti lety, že jeden člen opozice byl
zatčen a po volbách propuštěn, a tak mohlo dojít ke zvolení pana V. Havla.
Velmi by mne zajímalo, o koho se v tomto případě jednalo. Dále jsem na konci
tohoto článku vůbec nepochopil "čtenářů, které to nevzrušilo a celý kriminál."
Ta poslední slova celý kriminál s ničím nesouvisí a nechápu podstatu celé
věty. Prosím o její vysvětlení. Jsem kamarád pana E. Mandlera, on žije kousek
ode mne na sídlišti Novodvorská Praha 4. Děkuji moc za odpověď.

O d p o v ě ď
Milý Jirko, ne všeho, co se děje kolem nás, si všímáme, a ne všechno si pamatujeme. Tobě unikl kus nepěkné reality, kdy člen zákonodárného sboru (!) byl před prezident-
skými volbami držen ve vazbě. Šlo o předsedu české ultranacionalistické strany Miroslava Sládka. Po volbě prezidenta byl propuštěn.Těžko je tvou "nepozornost" za zlé mít člověku, jemuž komunisté umožnili tolik let kriminálu, jako Tobě.. A ještě něco: ta poslední věta mého článku opravdu těžko dává smysl. Odflákl jsem ji. Tak mi to odpusť.

Srdečně zdraví