Eurofederalisté na konci s dechem

Jan Zahradil

30.12.2008, Právo

Lisabonská smlouva je posledním smluvním dokumentem EU sepsaným v duchu nadnárodní federalizace Evropy. Na žádné další podobné smlouvě už se členské státy EU nebudou schopny ani ochotny dohodnout.

Nikdo už nebude ochoten riskovat neúspěch a vlastní politický kapitál v podobně nejistém projektu. Navíc právě tento projekt zrodil doposud nejsilnější a nejlépe organizovanou občanskou i politickou opozici proti neustálému posilování evropské úrovně rozhodování proti úrovni národní, doprovázenému současným růstem vlivu několika málo evropských velmocí uvnitř této (evropské) úrovně.

Většina současné politické reprezentace EU však není schopna vymanit se z těchto myšlenkových stereotypů. Proto se euroelity chovají tak nevraživě třeba vůči hnutí Libertas, které paranoidně vykreslují jako trojského koně Ruska nebo USA (to podle toho, jak se to komu hodí), majícího rozložit evropskou jednotu.

Proto je tolik nervozity a politického tlaku kolem ohlášeného záměru ODS a britských konzervativců založit po nadcházejících evropských volbách v Evropském parlamentu vlastní frakci, která by narušila federalistický monopol v pravé části politického spektra.

Stejně jako komunisté věřili, že konečným produktem vývoje lidstva je "beztřídní společnost", mnozí novodobí euronacionalisté věří, že konečnou fází vývoje Evropy je zánik národních států a jejich přetvoření do jakéhosi amalgamu typu Spojených států evropských.

V tomto ohledu - jak se nedávno ukázalo na pražském Hradě - není žádného rozdílu mezi křesťanským demokratem Pötteringem, sociálním demokratem Schulzem a zeleným CohnemBenditem. Možná se liší ve formě, možná trochu v jednotlivých akcentech, rozhodně však nikoliv v obsahu. Ten je pouze důkazem nedostatku jejich představivosti, jak jinak a přirozeněji uspořádat vztahy mezi evropskými státy a národy.

Česká vláda, resp. především ODS, se v této situaci rozhodla nehrát roli fackovacího panáka, za kterého by se mnozí ostatní rádi schovali, pokud bychom smetli Lisabonskou smlouvu ze stolu. Je to rozumné.

Koneckonců jak ohebným kusem papíru je tento "kompromis všech kompromisů", se ukázalo na nedávné Evropské radě, když hlavy členských států EU během jediného dne vygumovaly tu část smlouvy, která předpokládala snížení počtu členů Evropské komise. Přitom právě toto ustanovení bylo dlouho vydáváno za příklad budoucího efektivnějšího fungování EU.

Náš přístup je pragmatický. Federalistická politika EU je u konce s dechem, ač setrvačností ještě léta poběží kupředu. Nech me setrvačník běžet a raději se pečlivě připravujme na to, co nevyhnutelně přijde: odstředivé tendence v EU, vzestup eurorealistických a euroskeptických hnutí a stran, opětovný důraz členských zemí na vlastní národní zájmy - a v důsledku toho nutnost definovat alternativní model evropské integrace.

Jan Zahradil
Ing. Jan Zahradil
předseda europoslaneckého klubu ODS, vedoucí české národní delegace v EPP-ED
člen Výboru pro rozvoj a náhradník ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci
Místopředseda ODS, stínový ministr zahraničí
Osobní stránky