Lidé politikům nevěří. Právem
Mirek Topolánek
18.09.2009, Lidové noviny
Smyslem politiky je řešit problémy. Ne je vyvolávat. Z tohoto pohledu česká stranická scéna fatálně selhala. Absurdní divadlo kolem zrušení voleb nepochybně dále zvýší deziluzi a nechuť lidí k politikům. A právem.
Politici nemají lidi obtěžovat svými vlastními potížemi, ale řešit ty jejich. Těch mají občané v době krize požehnaně. Je třeba jednat. Už několik měsíců se ale neděje nic, protože česká politika je v hlubší krizi než světová ekonomika.
K pochopení dnešního marasmu se musíme vrátit do června 2006. Ne, nemyslím tím volební pat. Ten nám jistě situaci zkomplikoval. Ale vždy jsou nějaké možnosti. Tehdy byly právě dvě. Buď standardně sestavit vládu vedenou vítězem voleb. Nebo se rychle dohodnout, že bude lepší vypsat volby nové.
Obě tyto cesty však od počátku tarasil balvan. A všichni víme, kdo jím byl. Mohu s čistým svědomím říci, že jsem se všemi silami snažil o řešení, o jakoukoli rozumnou dohodu. Zkoušel jsem toleranci pro trojkoaliční vládu - ČSSD by se k ničemu nezavázala, jen by alespoň jediný její poslanec při hlasování o důvěře odešel ze sálu. Marně. Pak podporu pro jednobarevnou vládu ODS. Jiří Paroubek během hodiny otočil a cukl před už hotovou dohodou. Pak už bylo nutné sestavit vůbec nějaký kabinet, byť bez důvěry. Po jeho pádu se jednalo o vládě ODS, ČSSD, KDU-ČSL. Tu po zkušenostech s Paroubkem neschválilo vedení ODS. Nakonec vznikla trojkoalice s podporou nezařazených poslanců. Řešení, které pro mě vůbec nebylo výhodné, řešení nesmírně křehké. Ale jediné možné, pokud se nemělo dále protahovat ono sedmiměsíční martyrium a faktické bezvládí.
Paroubkovi jde jen o destrukci Popisuji to tu takto celé znovu, protože chci upoutat mysl čtenáře ke sdělení, které pokládám za naprosto zásadní: Každý politik, který se o něco snaží, dělá chyby, ale tou nejstrašnější chybou a největším zločinem politika je vše pouze negovat. Je zkrátka kvalitativní rozdíl mezi Faustem a Mefistem.
To se ukázalo i při pádu vlády. Nezpochybňuji právo opozice vyslovit kabinetu nedůvěru. Zpochybňuji fakt, že ČSSD odmítla převzít odpovědnost. Ústava předpokládá, že většina, která svrhla kabinet, se ujme vlády. Protože ale Paroubkovi šlo opět jen o destrukci, ne o konstrukci, bylo nutné hledat narychlo nějaké řešení. Narychlo, protože systémová změna ústavy připravená Senátem ležela kvůli odporu levice tři roky ve Sněmovně. Následné rozhodnutí Ústavního soudu bylo zásahem vyšší moci. I s tím jsme se ale mohli vyrovnat. Nevyrovnali. Protože ČSSD zase otočila na pětníku....
Tento smutný příběh fungování české politiky bude pokračovat. Paroubek dále roztáčí dialektický kolotoč negací. Jedněmi ústy chválí Fischerovu vládu, chce, aby vládla do června, a zároveň odmítá její záchranný rozpočtový balíček, který je prvním zásadním testem kvality jejího vládnutí. Co si z toho mají lidé vybrat?
Vůbec se nedivím, že občané politikům nevěří. Chci hledat řešení, přičemž počítám s kritikou. Jediné, o co žádám, je, abych byl souzen za své skutečné omyly, ne za kolektivní hříchy politické scény. Zvláště ne za chyby těch, kteří nic netvoří, nic neřeší, pouze straší a ničí. Za dnešní krizí je totiž i sklon házet politiky do jednoho pytle, který nahrává těm neodpovědným. Vážně nemůžeme skončit s tímhle mravním relativismem?
