Socialismus ve jménu ochrany spotřebitelů

Jiří Schwarz jr.

Liberální institut

Kam až zajít v módním tažení za ochranu spotřebitele?

Že stát (či EU) stanovuje standardy kvality či přikazuje, nebo naopak zakazuje uzavírat jisté smlouvy, na to už jsme si zvykli. I regulaci cen známe, ať už ve formě regulovaného nájemného nebo stanovení maximální možné ceny peněz (tedy úroku). Ale zavírat do vězení obchodníky, kteří se rozhodnou zvýšit ceny? To je už opravdu příliš...

Slovenská vláda ve středu schválila s drobnými připomínkami novelu zákona, která umožní zavírat do vězení obchodníky, kteří nepřiměřeně zvýší ceny v souvislosti s přijetím eura.

Návrhy změny Trestního zákona podle slovenského ministerstva spravedlnosti posiluje prvky slovenského právního řádu zaměřeného na ochranu spotřebitelů.

Ochrana spotřebitele má přitom dvě možná ekonomická zdůvodnění. První je, že spotřebitelé nejsou schopni správně odhadnout rizika spojená se spotřebou jistého statku, i když mají k dispozici dostatek informací. Tento směr bychom mohli označit jako paternalismus - někdo osvícený ví lépe než my, co je pro nás dobré. A tak nám to vnutí. Jistě netřeba dlouze rozebírat nedostatky tohoto přístupu. Kromě spousty ekonomických zdůvodnění lze dodat i jedno úplně jednoduché: co je komu po tom, co dělám, mám-li dostatek informací a nepoškozuji-li svým chováním ostatní?

Druhou možností je, že spotřebitelé nemají z důvodu informační asymetrie dostatek informací. Tento přístup je už smysluplnější, ačkoliv také není bez problémů. Tak například samozřejmě můžeme stanovit úrokový strop s odůvodněním, že tím ochráníme spotřebitele. Takový krok ovšem povede třeba k tomu, že nebonitní rizikoví klienti přijdou zcela o možnost získat legální půjčku a začnou se obracet na černý trh. Nejen, že nakonec zaplatí více, ale v důsledku ilegality vyvolá takové jednání vedlejší škodlivé efekty. Více k tomuto ve studii Role úroku a dopady jeho regulace na trh s úvěry.

Slovenský zákaz zvyšování cen pod pohrůžkou vězení však nepatří do ani jedné kategorie. Slovenský ministr spravedlnosti jím rozšiřuje ochranu spotřebitele i do dříve nevídaných oblastí. Nebo spíše dříve (před rokem 1989) vídaných, dnes už se ale s podobnými pokusy naštěstí často nesetkáváme. Opět by se dalo vymyslet mnoho ekonomických důvodů, proč je krok slovenské vlády nedomyšlený. Jenže jakmile se člověk pustí do diskuse na této úrovni, tak se tím dostává ke cost-benefit analýze, jejíž výsledek je vždy nejistý. Navíc tím připouští principiální právo vlády diktovat podnikatelům ceny za jejich zboží a služby.

A co si budeme povídat, vláda takové právo zkrátka nemá! Začnu-li podnikat a nabízet někomu své služby, vytvářím pouze novou alternativu k těm stávajícím. Když nastavím ceny příliš vysoko, nikdo ke mně nebude chodit. Neexistuje ale jediný člověk, kterého bych svou špatnou cenovou politikou poškodil. Státu do toho tudíž vůbec nic není. Stejně tak když se někdo rozhodne využít přechodu na eura a zvýší ceny, nebude trvat dlouho a lidé si to uvědomí. A jednoduše začnou chodit jinam! Podnikatel však toliko nabízí, nevnucuje. Mělo by tedy být jeho právem stanovit takové ceny, jaké uzná za vhodné. I když budou nevhodné.

A ještě malý dovětek: možná by opravdu krátkodobě bylo v zájmu spotřebitelů, aby se dalo Ferrari koupit za tisíc korun. Ale opravdu jen krátkodobě - do doby, než by se prodalo poslední Ferrari skladem. Další by už prostě nikdo nevyráběl. Ony ty ceny tu nejsou jen tak pro srandu králíkům. Ani pro srandu Slovákům.