Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Pásovec Makropulos nespasí

Josef Mlejnek

Drobné hříčky z novinky Divadla na Vinohradech „nového Čapka“ neudělají

V pražském Divadle na Vinohradech měla počátkem listopadu v pořadí již pátou premiéru hra Karla Čapka Věc Makropulos – „prapremiéra“ se tu odehrála před více než osmdesáti pěti lety, kdy Čapek v divadle působil jako dramaturg, a byla zároveň i premiérou světovou. Režie se ujal dramatik David Drábek, který tíhne spíše k nekonformnímu výkladu dramatické látky. V době svého vzniku představovala Věc Makropulos autorovu významnou polemiku s pozitivistickým inženýrským optimismem 19. století a s jeho sny o dlouhověkosti chápané jako jakési dobro „o sobě“. Jenomže to, jestli jsme žili dobrý život, závisí na obsahu, jaký mu dáme, a navíc, co je pouhý prostředek, nemůže být cílem. Takové je zhruba poslání hry. Zdá se, že právě v dnešní době, která by život chtěla hédonicky prodlužovat do nekonečna, představuje Čapkovo dílo významné memento. Režisér Drábek se při všem pochopitelném krácení na anatomii dramatu neprovinil nijak výrazně – podíváme-li se na středoškolský tahák, zůstalo „vše“ zachováno… I scéna je překvapivě „klasická“, pracovna-kancelář dr. Kolenatého i hotelový pokoj Emilie Marty, který připomíná prvorepublikové filmy (palmy, bizarní „masožravý“ lustr). Hlavní postavu ztvárnila Daniela Kolářová - po jejích několika velice výrazných kreacích - například v Bernhardových dramatech - zažíváme u Emilie Marty (až) Eliny Makropulos ze všeho nejvíc rozpaky. Máme pocit, že představitelka ženy desítek tváří nemá při svém spíše graciézním než živelném temperamentu na to přesvědčit nás, že její postava při vší únavě a zdánlivém bytí nad věcí v sobě nese celou divokou minulost. Ostatní postavy spíše zakřiknutě statují – což překvapuje především u Ivana Řezáče (advokát dr. Kolenatý), ale platí to jak o Prusovi (Jaromír Meduna), tak i o představitelích mladých mužských postav.

Ne tajemství, ale tajemno
Jaroslav Kepka u vyžilého a přestárlého aristokrata Maxe Hauka-Šendorfa protivně přehrává operetní pathos. Relativně nejvěrohodnější postavou tak zůstává Kristina Lucie Štěpánkové, která v závěru pálí recept osobního lékaře Rudolfa II. na „nesmrtelnost“, i když i u ní občas cítíme přehnanost a křeč. Těžko říci, do jaké míry by případnému novému výkladu Věci Makropulos prospělo větší zdnešnění, v čem a také jak, neboť pro případné šance Čapkovy hry na nesmrtelnost vidíme skoro devadesát let po jejím vzniku vážný handicap: protikladem problémů, které Čapek mistrně nastoluje a proplétá, není tajemství (smyslu života například), ale tajemno obestírající minulost operní divy a hlásání o využití (a případném zneužití) elixíru Rudolfova lékaře. Svoji bezradnost se režisér nejspíš snaží zakrýt a překrýt kratochvilnými vstupy. Objevuje se, jako narážka na R.U.R., robot, ale především obrovitý modrý pásovec jako domácí mazlíček Emilie – služka při jednom z jeho venčení zpívá dobový šlágr Jarky Mottla (z třicátých let?) Hledám děvče na neděli. Je to docela milé, ale samo o sobě – málo.
Josef MLEJNEK

Divadlo na Vinohradech, Praha. Karel Čapek: Věc Makropulos. Režie David Drábek j.h. Scéna Martin Chocholoušek. Kostýmy Zuzana Krejzková. Hudba Darek Král.

Hodnocení: 50



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 3722 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA