Projev premiéra Mirka Topolánka v Centru pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) ve Washingtonu D.C. 27. 2. 2008
Mirek Topolánek
Why Security Challenges In Central Europe Still Matter– Cold War Reloaded ?
K názvu mé přednášky mi dovolte přidat ještě dodatek – „Je studená válka zpět?“poněkud provokativní název své přednášky jsem nezvolil náhodou.
Podobné titulky můžeme číst nejen v českých v novinách, a to bez otazníku. Proč? Kvůli čemu? Bezpečnostně politické debatě v České republice dominuje téma amerického systému protiraketové obrany a umístění jejích prvků ve střední Evropě a jeho geopolitických a strategických důsledcích. Svou přednáškou bych Vám rád řekl, že podobné titulky nejsou nic jiného, než o dobrá práce ruských odborníků na PR, kteří vědí, že novináři se rádi chytí každého ostrého sloganu.
MDI není SDI
Základní důvod, proč MDI neznamená návrat studené války je ten, že sám tento systém je odpovědí na novou bezpečnostní situaci po éře soupeření dvou bloků. Má eliminovat jinou hrozbu, jinak definované a skrytější nepřátele. Pro studenou válku chybí soupeř z doby studené války. V té úvaze je zkrátka logická chyba, jde o “contradictio in adiecto“. Říká se, „nomen omen“, a pro protiraketovou obranu to platí stoprocentně. Systém z doby studené války nesl název SDI – Strategická obranná iniciativa. Chybějící slovo „strategický“ příznačně napovídá, že došlo k revizi cíle a tím i filosofie MDI. Dnešní protiraketový deštník má poměrně málo společného s ambiciózním projektem hvězdných válek prezidenta Reagana. Snad kromě toho, že také vyvolává bouřlivou kritiku. Jak zde, ve Spojených státech, kde se zejména zkoumá jeho efektivita. Tak ze strany evropských a ruských politiků. Ti ho – a jsem přesvědčen o tom, že neprávem – obviňují právě z vyvolávání ducha studené války. V kritice z doby před dvaceti lety a dnes je zásadní rozdíl. Sovětský svaz a jeho evropské satelity protestovaly proti SDI hned z počátku. Sověti dobře věděli, že tento technologicky náročný a nákladný projekt pro ně představuje hrozbu strategického významu. V případě MDI Moskva mlčela do té doby, dokud byly její prvky rozmísťovány na území USA, případně v západní Evropě Teprve když se začalo uvažovat o radarové základně v Česku a interceptorech v Polsku, spustila se propagandistická palba. Z toho jasně plyne, že jde o čistě účelovou kritiku. Její účelovost dále podtrhuje fakt, že samo Rusko buduje obdobné systémy. Adresátem té kritiky není ani tak vláda Spojených států, jako především veřejné mínění v evropských zemích. Proto ona silná mediální prohlášení. Proto celá řada aktivit financovaných z Ruska, které směřují k ovlivnění nálad obyvatel. Cílem je vyvolat strach. Strach, že se Česko a Polsko kvůli MDI stanou terčem útoku teroristů. Strach z ruské odvety. Strach z velmocenských choutek USA. Nutno přiznat, že tento kokteil namíchaný z appeasementu, pacifismu a antiamerikanismu funguje. A těžko se mu čelí. Protože média ve svobodném světě jsou nástrojem kritiky, ne vysvětlování.
Toto jsou však ryze politické problémy a je na nás, abychom se s nimi uměli vypořádat. Já se chci věnovat širším bezpečnostním souvislostem, které překračují možnosti MDI – a to meze fyzické i filosofické.
Tvrdá síla, měkká síla
Jakkoli protiraketový deštník zákonitě vyvolává spoustu otázek, nesmíme zapomínat na to, že jde pouze o nástroj k dosažení cíle, nikoli o cíl sám. A že cesta k onomu cíli zdaleka nemůže vést jen skrze MDI. Jako politik odpovědný za případnou instalaci protiraketového štítu na území České republiky samozřejmě pečlivě sleduji debatu, která se vede ve Spojených státech. Hlediska jako funkčnost, efektivita co se týká eliminace potenciálních hrozeb, cena, zapojení do struktur NATO, to vše bude při rozhodování české vlády a parlamentu podstatné. O tom ale dnes smluvit nechci. Jak jsem řekl, MDI je pouze nástrojem, součástí bezpečnostní politiky, ne bezpečnostní politikou samotnou. I když jde o vyspělou technologii a moderní technologie svým způsobem ovlivňují a mění naše chování a konání. Bezpečnostní politika se po konci Studené války přirozeně změnila. Místo dvou víceméně vyrovnaných a jasně definovaných bloků stojíme proti asymetrickým, více-dimenzním hrozbám, jejichž zdrojem jsou substátní či transnárodní hráči. Již v době studené války platilo, že vítězství nemůže být dosaženo čistě vojenskými prostředky. Ačkoli rozhodující pro porážku sovětského bloku nakonec bylo jeho „uzbrojení“ - především díky SDI - pro přechod k demokracii bylo důležité, že zde existovaly disidentské struktury připravené převzít moc a zahájit transformaci totalitního systému. To, že Západ podporoval demokratickou opozici, že prosadil Helsinský proces, bylo významné pro urychlení vnitřní eroze systému a pro schopnost budovat demokratické instituce bránící totalitní recidivě. Samozřejmě vše bylo snazší díky tomu, že i přes čtyři desetiletí komunismu nepřestaly země střední a východní Evropy nikdy patřit k západní civilizaci a bylo se tak k čemu vracet a na co navazovat. Dnes je situace jiná. Význam nevojenské, tzv. měkké síly potřebné k vítězství liberální demokracie – a zejména k jejímu udržení – rozhodně neklesl. Komplikuje se ale situace při jejím nasazení. Nevýhodou je, že v zemích, odkud pocházejí teroristické hrozby, zpravidla nemají demokratické instituce tradici. Výhodou je naopak to, že zatímco země sovětského bloku byly uzavřeny jakémukoli institucionálnímu vlivu zvenčí, v těchto případech tomu tak není. Máme tak možnost podílet se na budování demokratických a občanských institucí. V případě Iráku či Afghánistánu pak máme dokonce rozhodující odpovědnost za jejich ustavení a fungování. Pokud něco selhává, pak nikoli vojenské operace. Ale právě schopnost budovat demokratické instituce, fungující civilní správu, zavádět vládu práva a pořádku, zajišťovat občanům bezpečí. Respektive jde o vleklý a obtížný proces, kterým je však třeba úspěšně projít. Jinak se naše vojenská vítězství nakonec obrátí proti nám. Sleduji zahraničně-politickou debatu v rámci amerického prezidentského klání. A troufám si tvrdit, že úvahy o vyváženém užití tzv. hard power (vojenské síly, coercion) a soft power (civilní síly,persuasion) plně odrážejí změnu bezpečnostního a strategického prostředí. Protiraketový deštník tak chápeme jako součást širší politiky, která zdaleka nemá jen vojenskou složku. To představuje další popření studenoválečnické mentality, který prakticky vylučovala civilní spolupráci.
Nové hrozby, staré otázky
Hrozby, kterým musíme čelit v éře po studené válce, jsou jiné. Ale otázky, které si musíme zodpovědět, pokud je chceme účinně eliminovat, jsou stále stejné. Za prvé musíme ony hrozby vůbec správně pojmenovat. Za druhé je musíme umět analyzovat. Za třetí musíme mít dostatek odhodlání k dosažení vítězství. Za čtvrté musíme mít vytrvalost pro udržení nového statu quo. Sám terorismus není ničím novým. Ale ve světě po studené válce, kdy praskly železné obruče blokového systému, nabývá zcela nových dimenzí. Není již izolovaným jevem, a to místně ani časově. Stává se z něj permanentní globální kampaň. A to i díky moderním komunikačním prostředkům. Na rozdíl od ideologicky motivovaného terorismu z doby studené války vytváří identitu dnešního terorismu extrémní a násilný džihadismus. Ten je daleko malignější, především proto, že se neobává sebezničení a je tedy iracionální a nevypočitatelný. Je také vytrvalejší a odhodlanější než komunismus, protože čerpá sílu přímo z kulturních kořenů. Globální terorismus nemá žádnou centrální autoritu, nepotřebuje velké vojenské síly, masivní nasazení techniky a složitou logistiku, je mobilní, důsledně decentralizovaný a zakonspirovaný. Teroristé nemají svůj vlastní stát, i když některé země terorismus podporují – a musejí proto počítat s odvetou. Terorismus využívá etnické, kmenové a sektářské konflikty a třecí plochy na střetu civilizací. To mu dodává nové rekruty a zároveň poskytuje základnu a ideální krytí. Bezpečnostní situaci dále komplikuje vzestup nových mocností, jejichž režimy jsou stejně nepřátelské a podobně nevypočitatelné, jako teroristé a nelze zcela počítat s tím, že se tak jako kdysi sovětská Moskva budou chovat pragmaticky. Na druhé straně se řada státních útvarů rozpadá a drolí podle etnických a náboženských zlomů, což vytváří další podhoubí terorismu. Na základě tohoto stručného pojmenování hrozby vidím neméně rozdíly od situace z dob Studené války: Neexistuje žádná odstrašující síla, která by teroristy udržela na uzdě. Naopak. V průběhu studené války Západ eliminoval sovětskou převahu v konvenčních zbraních mocnějším úderným arzenálem. Dnes naopak teroristé mohou prostřednictvím hrozby zbraní hromadného ničení nasazených vůči civilnímu obyvatelstvu negovat naši vojenskou převahu. Neexistuje ani jasně oddělená doba míru a doba války. Hranice mezi nimi se stírají, napětí je trvalé a násilí může propuknout kdykoli, čemuž s emusí přizpůsobit charakter vojenských operací. To klade nové nároky na strategické plánování, na reformu armádních sil a nasazení jednotek. Neexistuje také řešení spočívající v pouhé porážce soupeře. Vznikající konflikty jsou zpravidla dlouhodobé, obtížně se dosahuje míru a snadno se obnovují boje. I v případech, kdy lze dosáhnout efektivního vojenského vítězství, je to teprve začátek cesty, na jejímž konci je nikoli poražená země, ale fungující demokratická společnost. Je zřejmé, že význam propojení vojenské, civilní a ekonomické síly nejen neklesá, ale roste. Je také třeba pečlivě vážit nasazení sil a rozložení rizik, nevyčerpávat se v neefektivních operacích a nevytvářet zbytečně nové hrozby. Zvláštního významu nabývají spojenecké vztahy, které kromě pomoci při vojenských operacích rozšiřují potenciál oné „měkké síly“. Hrozby 21. století jsou jiné, než za studené války. Jednou z nich je útok jednotlivými balistickými raketami vedený z území některého z oněch nevypočitatelných režimů, případně ze strany substátních aktérů. Protiraketový deštník v dnešní podobě nemění strategickou rovnováhu sil, ale je odpovědí na jednu konkrétní hrozbu. Odpovědí, která přichází po pojmenování a analýze rizika a je výrazem odhodlání mu čelit. Znovu zdůrazňuji, že nepovažujme MDI za odpověď konečnou, a to ani z hlediska vojenské, tím méně civilní síly.
MDI a střední Evropa
Česká republika si uvědomuje, že nové hrozby vyžadují nové přístupy při jejich předcházení. Proto jsme pozitivně reagovali na nabídku umístění prvků MDI na českém území. K jednání o MDI nás vedou zejména čtyři důvody: Za prvé to chápeme jako projev důvěry v Českou republiku, která se osvědčila coby spojenec včetně účasti na společných misích. A která je schopna na sebe převzít nové úkoly při společné obraně. Za druhé to chápeme jako projev naší vůle těmto závazkům dnes a kdykoli v budoucnosti dostát. Jako splátku dluhu, který nám vznikl přijetím do NATO. Chceme být zemí, která nejen využívá ochrany ostatních, ale aktivně se podílí na obraně euroatlantického prostoru. Komplexní MDI kromě toho poskytne ochranu předsunutým americkým jednotkám a spojencům. Zas třetí je tu aspekt geostrategický. Pokud by v NATO vznikly dvě oblasti obrany – s MDI a bez ní - došlo by k následnému rozmělnění aliance, k rozbití její jednoty. Z hlediska zajištění bezpečnosti by tu byly země první a druhé kategorie. Kdyby k rozmístění prvků MDI v Polsku a Česku nedošlo a USA postupovaly bez nás, vnímali bychom to jako riziko. Proto se zasazujeme o to, aby v NATO vznikl ucelený jednotný systém obrany proti balistickým raketám. Konečně za čtvrté, ale ne v poslední řadě, má MDI význam geopolitický. Střední Evropa vždy byla předmětem soupeření velmocí, v minulosti zde vznikala řada konfliktů, které zasáhly i další země. Včetně druhé světové války. Rusko, které znovuobjevuje své velmocenské ambice, těžce nese vyklizení tohoto prostoru. Selhání projektu MDI by nepochybně posílilo tlak, který na tento region vyvíjí a posunulo by nás blíže ke sféře ruského vlivu. Specifickému vztahu MDI a bezpečnostním výzvám ve střední Evropě se budu věnovat podrobněji. Jak jsem již řekl, v minulých stoletích byl tento region pro světovou bezpečnost klíčový. A zůstává jím i nadále.
Vždy, když ve střední Evropě vznikalo mocenské vakuum, měly velmoci tendenci je zaplnit, což vedlo k řadě válek. A naopak, stabilita regionu přispívala k bezpečnosti celé Evropy. Nyní je střední Evropa součástí zóny stability a bezpečnosti, kterou je NATO. Jakékoli zpochybnění, jakékoli oslabení role středoevropských zemí coby plnoprávných členů aliance vytváří zbytečně nová rizika a hrozby. Projekt MDI je potvrzením bezpečnostního postavení regionu a přispívá tak ke světové stabilitě. Zdůrazňuji, že tu nejde konkrétně o protiraketový deštník. Kdyby neexistoval a naopak se budovaly jiné systémy obrany, rovněž bychom chtěli být spolu se západní Evropou jejich součástí. Umístění či neumístění prvků protiraketové obrany musí být naším suverénním rozhodnutím učiněným s ohledem na naše vlastní bezpečnostní zájmy a spojenecké závazky. S Ruskem samozřejmě je nutné vést dialog a my ho stejně jako americká vláda vedeme. Ale nemůžeme si dovolit, aby se o MDI spolurozhodovalo v Moskvě. Právě to by znamenalo návrat studenoválečnické mentality, návrat soupeření dvou supervelmocí, principu vyvažování a odstrašování. Samozřejmě, že MDI odpovídá na konkrétní bezpečnostní hrozby. Pro nás je ale primární hodnotové ukotvení středoevropského regionu v rámci euroatlantického prostoru. Princip jeden za všechny, všichni za jednoho, který je základem Washingtonské smlouvy, má přece daleko větší význam, než jen vojenský. Aliance od svého počátku byla více než obranným společenstvím. Byla a je ochráncem společných hodnot. Nepředstavuje „pouze“ nejmocnější vojenskou sílu světa. Ta není sama o sobě cílem, nýbrž prostředkem k ochraně liberální demokracie. „Tvrdá“ vojenská síla aliance vždy sloužila k jedinému účelu: obranně „měkké síly“ občanské společnosti. Nepodceňujeme potenciální hrozbu, kterou představuje útok balistickými raketami. Ale zásadní je pro nás nevojenský rozměr jednání o MDI. Jde o rozhodnutí politické o vyjádření civilizační příslušnosti a jednotné vůle k obraně.
Střední Evropa, Evropa i NATO tuto jednotu potřebují. Hrozba teroristického útoku zbraněmi hromadného ničení je významná, nicméně jde jen o parciální část problému. Napovídá tomu mimo jiné zvýšená činnost zpravodajských služeb v regionu.
V budoucnu budeme muset jednotně postupovat nejen při odvracení teroristické hrozby, ale také při prosazování energetické bezpečnosti, řešení problému migrace, posilování demokracie ve světě a poskytování zahraniční pomoci, otázek světového obchodu a užší ekonomické spolupráce. Ostatně jedním z přínosů, který si od MDI slibujeme, je transfer špičkových technologií, vědecká, výzkumná a průmyslová spolupráce. Tedy rozvoj onoho měkkého civilního prostředí, které má protiraketový deštník chránit. Zde se kruh uzavírá: MDI není toliko výslednicí vůle po zachování jednotného euroatlantického prostoru, ale zároveň přináší další důvody, proč má tato jednota smysl. Svůj názor na vztah střední Evropy a MDI bych shrnul do jedné věty: Otázka nezní, proč by tu měly být prvky protiraketové obrany rozmístěny, ale proč by tu být neměly. Proč ne, pokud bude systém funkční a bude pracovat v jiných zemích NATO?
Tím se dostávám k samotnému závěru a konečné odpovědi na otázku: znamená MDI návrat studené války? Stručně zopakuji důvody, proč jsem přesvědčen, že nikoli: -Chybí tu soupeř z doby studené války. Systém je odpovědí na nové hrozby.
-Protiraketový deštník je součástí širší, nikoli jen vojenské politiky, jejímž konečným cílem není soupeření, ale spolupráce a pomoc zemím, v nichž mají základny teroristé.
-MDI má především obranný význam, nemění strategickou rovnováhu sil, ale odpovídá na konkrétní hrozbu.
-Prvky protiraketové obrany ve střední Evropě jsou výrazem překonání studenoválečnické mentality. Naopak selhání tohoto projektu by povzbudilo revizionistické snahy a de facto spustilo novou železnou oponu, tentokrát napříč zeměmi NATO.
Dovolil bych si svou řeč zakončit otazníkem: Proč MDI ve střední Evropě vzbuzuje takové vášně, zatímco ve zbytku kontinentu bez problémů fungují mnohatisícové americké základny včetně prvků protiraketové obrany? Proč se kritika zásadně míjí s vojenskými i technickými parametry a možnostmi systému? Není to náhodou ten nejlepší důkaz, že jdeme správnou cestou?
