Gruzie patří do NATO, a jednou v něm bude
Mirek Topolánek
14.08.2008, MF DNES
Ruské tanky v ulicích gruzínských měst nám, kteří jsme to zažili, připomínají invazi z roku 1968. Nejde však jen o historii. I dnes je stále aktuální otázka, zda budeme, či nebudeme patřit do sféry ruského vlivu. Gruzínci v ní určitě být nechtějí. Chceme se my do ní vrátit? Jistě ne. Pak pro to musíme něco dělat.
Rusko si agresi dobře načasovalo. Státníci jsou na dovolených, americkou administrativu oslabuje volební kampaň a pozornost světové veřejnosti byla upřena k zahájení olympiády (kde šlo zase o demonstraci čínské síly).
O sofistikovanosti útoku svědčí bombardování ropovodu Baku - Tbilisi - Ceyhan. Rusko chce ekonomicky oslabit Gruzii a posílit svou pozici na trhu s energetickými surovinami.
V Gruzii se Moskva zjevně snaží navázat na politiku mocenských sfér 19. století. Ve skutečnosti však neexistuje žádná přirozená "moskevská" sféra. Před 40 lety do ní patřilo i středoevropské Československo.
Dnes už v této zóně nejsou dokonce ani pobaltské země. Ačkoli leží mnohem dále na východ a ještě před deseti lety je Rusko označovalo za součást "svého" blízkého pohraničí.
Důvod této změny je zřejmý. V roce 1968 jsme vlastní vinou spadali do "tábora míru a socialismu". Nepatřili jsme ke svobodnému světu pod ochranu USA a Západu. Proto Moskva považovala za přirozené a možné užít násilí. Dnes je nejen Česko, ale i Lotyšsko, Litva a Estonsko součástí NATO a Rusové je nemohou považovat za svůj záhumenek.
Svůj postsovětský revizionismus se tak Moskva snaží uplatnit na úkor Gruzie. Cílem agrese - de facto již přiznaným - je právě odstranění prozápadního režimu prezidenta Saakašviliho a jeho nahrazení Moskvě blízkou loutkou. Tím by Rusko zabránilo členství Gruzie v NATO a demonstrovalo slabost Západu, pokud by k ochraně Gruzínců neučinil nic. Zároveň jde o jasnou výstrahu Ukrajině, která má do Severoatlantické aliance také namířeno.
Gruzie chce patřit do euroatlantických struktur. O tom, do jaké sféry kdo patří, přece nemá rozhodovat geografie, ale sdílení společných hodnot. Gruzie leží na Kavkaze, je však hrdá na svou tisíciletou kulturní sounáležitost se Západem. Ostatně bílá vlajka s červeným křížem, zástava svatého Jiří, který dal této zemi jméno, je i symbolem Anglie. Gruzie má také 2 000 vojáků v Iráku, u hranic s Íránem. Není to ruská gubernie, nýbrž suverénní země, která se nebojí nést odpovědnost za bezpečí světa.
My víme, jaké to je, když vás přepadne silnější soused. Dokážeme se vžít do pocitů Gruzínců, kteří v televizi sledují záběry ruských tanků valících se jejich zemí. Díky členství v NATO však jsme dnes pro Rusko přinejmenším rovnocenným partnerem. Na rozdíl od Gruzie a někdejšího Československa tak máme na výběr. Na výběr jsme měli i v roce 1947, kdy jsme se rozhodovali, zda přijmout Marshallův plán. Tehdy jsme řekliWashingtonu ne a Moskvě ano. Odtud vedla přímá cesta do otrocké závislosti na východní mocnosti.
Dnes už česká vláda nejezdí do Moskvy pro radu, jak se postavit k americké nabídce. Přesto nám někteří opět nabízejí cestu do moskevského područí. Znovu se najdou lidé, kteří žádají, abychom kvůli ohledům na Rusko odmítli projekt, který se Rusů netýká. Protiraketová obrana, stejně jako Marshallův plán, nám slouží a Rusko neohrožuje. Odmítnutí ochranného deštníku by mělo dva důsledky. Zaprvé by se snížila naše bezpečnost. Zadruhé bychom se vetováním společné alianční obrany dobrovolně přihlásili zpět do ruské sféry vlivu. Myslím, že politici, kteří nám takový sebevražedný krok přesto doporučují, by se měli jet podívat do Gruzie a zeptat se, jak by se na našem místě rozhodli tam.
Marshallův plán, srpen 1968, radar, ruský útok na Gruzii. To jsou jasné důkazy, jak důležité je sdílet "ochranný deštník" euroatlantických struktur. Rusko k nim z mnoha důvodů nechce přímo patřit. To je nutné respektovat a snažit se s ním spolupracovat. Také Moskva však musí respektovat svobodu každé země přihlásit se k Západu. Gruzie je nám blízká a má nárok na to být součástí společenství. Věřím, že jednou bude.
