Kdo je Alain Besançon?
Josef Mlejnek
Velice mile mne na internetu překvapil velký zájem o texty francouzského myslitele, profesora ruských dějin Alaina Besançona (1932), které jsem průběžně překládal pro Střední Evropu a Proglas, kde bohužel bez ohlasu zapadly.Bývá často označován za "sovětologa", ale to je v případě autora knihy Intelektuální zdroje leninismu (1978) neopodstatněné zjednodušení, protože jeho rozbory přesahují běžná měřítka katedrových teorií politiky. Českou republiku navštívil v roce 1991, kdy se zúčastnil konference o zločinech komunismu. Tehdy tvrdil, že se nám do budoucna vymstí velkorysost ke starým strukturám, které měly být izolovány. Bohužel v češtině se zatím objevila zatím jediná kniha, Neštěstí století (1999), ta však vzhledem k mizernému překladu jako kdyby nevyšla. Následující text je zkrácená verze mé recenze.
Čeští vydavatelé si nejspíš pomysleli, že jde jen o nějakou propagandistickou příručku naruby a Besanconův zatím poslední titul Neštěstí století (Komunismus, nacismus a šoa) předložili čtenářům pod zavádějícím názvem Nemoc století. Jako by si jednoznačné slovo "neštěstí" chtěli vyhradit pro překlad, který činí knihu vesměs těžko čitelnou a místy zcela nesrozumitelnou. Je to škoda hned několikanásobná, neboť nemůže být sporu o tom, že srovnání bolševické a nacistické ideologie a duchovní "zúčtování" s nimi je u nás více než patnáct let po pádu komunistického režimu stále aktuální, Vždyť pokud jde právě o komunismus, tak z úst většiny politiků nebo novinářů můžeme většinou slyšet jen plané moralizující apely. Především však stále chybí zásadní analýza minulých desetiletí a zejména pak jejich kontextové přečtení v rámci moderních evropských kulturních a myšlenkových dějin.
Ve svém rozboru společných rysů i rozdílů mezi komunismem leninského typu a hitlerovským nacismem uvádí Besançon příznačnou charakteristiku, v níž se o nich říká, že to jsou dvojvaječná dvojčata. Přes poněkud odlišné "zdroje a součásti", jde v obou případech o ideologii, neboli "doktrínu slibující svým přívržencům časnou spásu, která je o sobě přesvědčena, že koná v souladu s kosmickým pořádkem, vědecky odhalovaným v jeho vývoji, a která nastoluje politickou praxi směřující k radikální proměně společnosti“. Obě ideologie přinášejí také výklad dějinného směřování, v němž je za zlo označena určitá část přirozeného světa, jež musí být v zájmu dosažení cíle, ať už jde o rasovou čistotu nebo beztřídní společnost, bez výčitek a bez výjimky zlikvidována. První část knihy Neštěstí století přináší paralelní popis destrukce světa v materiální, morální a politické oblasti, která po převzetí moci bolševiky resp. nacisty probíhala prakticky podle stejného scénáře. Jestliže se likvidace Židů v Evropě uskutečnila v pěti etapách (vyvlastňování, koncentrace, "mobilní vyvražďovací operace", deportace, vytváření vyhlazovacích středisek), Besançon konstatuje, že komunistická likvidace nepřátel se v prvních čtyřech rysech shoduje s nacistickou, objevují se pouze dvě nové formy, bez nichž se nacismus obešel: soudní procesy spojené s popravami a hladomor. Utopická povaha obou ideologických projektů - odkazování na bájnou minulost a příslib neuskutečnitelné, ireálné budoucnosti - má za následek, že přítomnost postrádá svou vlastní hodnotu a je vydána napospas ideologickému "zfalšovanému dobru", které ji může bez zábran utvářet ke svému zvrácenému obrazu.
Na rozdíl od nacismu jsou zločiny komunismu více než patnáct let po jeho pádu téměř zapomenuty a on sám úspěšně přežívá v mentalitě lidí někdejšího tábora socialismu. Autor považuje v tomto ohledu za symptomatické, že náměstí většiny současných ruských měst stále zdobí Leninovy sochy. (Můžeme doplnit jeden z dalších symptomů, obnovenou imperiální sovětskou hymnu.) Dědictví komunismu však přežívá i ve francouzském historickém vědomí, a patrně opět nejenom v něm. Při klasifikaci moderních politických zřízení je stále v oběhu třídění převzaté od Lenina: socialismus, buržoazní demokracie a fašismus. V poslední "kolonce" se bez rozlišení scházejí nacismus, italský fašismus a Francova diktatura (nebo z novějších Pinochet) a specifičnost nacismu je tím zcela smazána. Přitom dělení, které navrhuje Hannah Arendtová - totalitní režimy (právě komunismus a nacismus), liberální zřízení a režimy autoritářské (Itálie, Španělsko, Horthyho Maďarsko) - pochází už roku 1951. Současný dvojí přístup k oběma totalitám - amnézie v případě komunismu, hypermnézie v případě nacismu - způsobila podle Besançona v neposlední řadě také skutečnost, že nacismus byl vojensky poražen. Nemohl se naštěstí dožít stabilizační fáze, jež byla bohužel dopřána komunismu: ten podle autorova sarkastického postřehu zažil vojenskou porážku pouze jednou - na karibském ostrůvku Grenada zhruba před dvaceti lety…
Druhou zásadní otázkou spojenou s působením totalitních ideologií je jedinečnost události, jež nese v židovské paměti označení šoa, vyhlazení, zkáza, a pro niž se většinou vžil v Americe vzniklý zavádějící název "holocaust", který v doslovném překladu znamená totéž co zápalná oběť. V části věnované hledání teologických a náboženských kořenů obou totalitních zel a především v kapitole nazvané Paměť se Besançon snaží nalézt odpověď na otázku, nakolik může být šoa vyjmuto z bezměrného masového vyvražďování charakteristického pro 20. století: "Můžeme je uložit do jednoho z hrobů na společném hřbitově? A když ne, z jakého důvodu?" Především se šo" nevyčerpává běžnou definicí genocidy jako záměrného a systematického ničení etnické skupiny, protože židovství a především skutečnost Izraele pouhé etnické vymezení překračuje. V komunistickém a nacistickém systému, jež jsou řevnivou, ať už vědomou nebo podvědomou, vzpourou proti biblickému světu spásy a jeho náhražkovou nitrosvětskou parodií, je podle francouzského myslitele těžké odlišit, jsou-li v nenávisti, která se obrací proti židům a křesťanům, "ti první nenáviděni proto, že tvoří kořen těch druhých, nebo proto, že ti druzí představují výhonky těch prvních“. Iracionální a „nadpřirozené“ záští provází u stoupenců obojí totality snaha vyhladit ze světa stopy Boha, který se radikálně liší od našich pozemských bohů a bůžků: „Ať to chceme nebo nechceme, lidský rod se i nadále dělí na Židy a pohany.“ Výklad autora poučeného analýzami totalitních systémů z pera Raymonda Arona nebo Hannah Arendtové a svědectvím celé řady obětí od Prima Leviho po Varlama Šalamova podivuhodně koresponduje s předtuchami válečných a vyhlazovacích hrůz, které ve druhé polovině třicátých let formuloval v eseji Tajemství Izraele jeho krajan Jacques Maritain. V závěru Besançon podrobuje kritice postoj křesťanů i katolické církve k pronásledování židů za druhé světové války. K dnes již otřepaným výtkám na adresu Pia XII. za jeho mlčení na konci války se vyjadřuje jen dvěma třemi větami, nepoměrně více jej zaráží, že si církev tehdy neuvědomovala, že nacismus útočící na židy napadá zároveň živý kořen křesťanství. (Trvalo jí dalších více než padesát let, než ústy papeže Jana Pavla II. dokázala židy oslovit jako „starší bratry“.) Horší však podle Besancona bylo, že dokonce přistoupila na "režim řeči" nacistů: "Z dokumentů nunciatur máme dojem, že se bere jako samozřejmost existence "rasového problému" a dělení na Árijce a ne-Árijce." Při konfrontaci se zlem však nelze ani na vteřinu přistoupit na jeho výklad skutečnosti. Tuto chybu si církev zopakovala znovu v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy připustila podobnou „diskusi“ s komunismem.
Překlad knihy, jejíž české vydání mohlo být událostí podobnou vydání Černé knihy komunismu, je v lepším případě příšerně kostrbatý, ale s nezbytnými průběžnými "dohledávkami" smyslu je silně eufemisticky řečeno čitelný. Místy je však zcela zřejmé, že překladatel ani redaktor neměli nejmenší představu, o co vůbec jde. Až poněkud komicky působí, čteme-li v názvu jedné z kapitol "židovská vzpomínka na nacismus", kde by mělo š být "nacismus v židovské paměti". Musíme hodně napínat obraznost, abychom z tvrzení "v zotročených kostelech byly bubliny vzduchu" dokázali vyčíst, že v zotročených církvích existovala v době komunismu místa, kde se dalo jakž takž dýchat. O zakladateli sekty marcionistů ze 2. století se dovídáme, že "z biblické sbírky převzal Starý zákon a část Nového zákona, která k němu byla přímo připojena", přitom je i z kontextu zřejmé, že pravdou je pravý opak: Markion ze souboru svatých knih Starý zákon a většinu knih novozákonních vyloučil! Autor výslovně odlišuje slova "šoa" a "holocaust" a několikrát zdůvodňuje, proč všude důsledně užívá to první. Překladatel si však všude svévolně zavedl "holocaust"…
Alain Besancon: Nemoc století. Komunismus, nacismus a holocaust. Z francouzštiny přeložil Svetozár Pantůček. Odpovědná redaktorka Taťána Hedvábná. První vydání. Vydává Themis, nakladatelství Tiskárny MV. Praha 2000, s. 95 s. Náklad a cena neuvedeny.
Josef Mlejnek
|