Programové prohlášení vlády nepředstavuje program umírněné levostředové koalice, nýbrž dogmatický levičácký dokument, nesoucí pečeť svého premiéra, kovaného socialisty Vladimíra Špidly. Některé termíny jsou téměř převzaty z marxistického slovníku (např. odcizená společnost, společnost spoluúčasti apod.). Program takové vlády nepřivede naši zemi k prosperitě, nýbrž k bídě, zadlužení a lidské závisti.

Posílení demokratického právního státu, zabezpečení soudnictví a dodržování lidských práv jsou hezká přání. Rovněž sliby zvýšit kvalitu školství, zdravotnictví a sociálních služeb působí líbivě. Horší je to s financováním těchto záměrů. Program nové vlády možná přivede naši zemi do EU, bude to však za cenu obrovského zadlužení, chudoby a nakonec i nesplnění maastrichtských kritérií nutných pro vstup do EMU.

Ústřední slabinou vládního programu je hospodářská politika. Předpokládaný schodek státního rozpočtu na rok 2003 ve výši 150 miliard korun je nepřijatelný, neboť znamená, že každá pátá koruna, s níž erár operuje, je vypůjčená. Vytlačování soukromých investic státními dosáhne za nové vlády astronomických rozměrů. To nevytváří žádný prostor pro koordinaci měnové a fiskální politiky (k níž se vládní program hlásí), nýbrž spíše pro jejich budoucí rozklížení. ČR potřebuje skutečnou fiskální stabilizaci, nikoli usmiřování se současnými trendy.

Vzpomeňme na jemnou diskusi z let 1996-97, že když vláda seškrtá výdaje o tolik a tolik miliard korun, vytvoří se takový či onaký prostor pro uvolnění měnové politiky. Dnes žádných podobných úvah svědky nejsme, ačkoli deficity veřejných rozpočtů jsou v řádech o jednu nulu více. Centrální banka mlčí, protože nechce zasahovat do politických diskusí a rozpočtová a měnová politika si zdánlivě nepřekážejí: inflace je nízká a problémem je příliš silná koruna. Taková situace však nemusí trvat věčně.

Riziko makroekonomických nerovnováh je značné a je kriticky závislé na vývoji vnějších vztahů, inflace a kurzu. Kdyby se ekonomika dostala do recese, inflace se zvýšila nebo koruna začala náhle kolísat, bude postavení vlády (ale i centrální banky) téměř bezvýchodné. Dvojí deficity, které vzrušovaly odbornou veřejnost v polovině 90. let a měly být dokladem "transformačního selhání", jsou jen slabým odvarem neštěstí, které nastává dnes. Rozpočtová politika vlády je sebevražedná a není dobrou zprávou ani pro občany ani pro zahraniční investory.

Smutnou kapitolou vládního programu je sociální politika. Posilování moci odborů, nový zákoník práce a další návrhy jsou prostředkem ke zvýšení nezaměstnanosti. Vláda zde jde - a to je třeba přiznat - důsledně ve šlépějích Evropské unie. Je to však cesta do pekel a hospodářské stagnace. Rodinná a bytová politika, jak si ji vláda představuje, jsou příliš nákladné a vedou do pasti sociálního státu. Oddělení sociální pojišťovny od rozpočtu je parodie na důchodovou reformu a znamená zakonzervování současných poměrů.

Čeští občané se asi ještě neprobrali z volebních výsledků. Teprve teď všem dochází, že sociální demokracie poprvé od roku 1989 stoprocentně splní svůj volební program. Komunisté v parlamentu a lidovci ve vládě jsou ideálním prostředním pro naplnění všech předvolebních slibů ČSSD. Unionisté, kteří před pěti lety kritizovali Klausovy vlády za "nedůslednost" a dnes úspěšně sekundují Špidlovu samosprávnému socialismu, jsou jen ve vládě pátým kolem u vozu.

Demokracie je o střídání a obměnách vlád a volby odrazily rozvrstvení hlasů v určitém konkrétním okamžiku. To, že sociální demokraté mají příležitost uskutečnit svůj program, je logické. Politické strany podnikatelského typu, které během pěti let dokáží otočit orientaci o sto osmdesát stupňů, jsou bohužel stále součástí našeho politického koloritu. Doufejme, že škody, které nová vláda napáchá, budou co nejmenší, a že po příštích volbách dostane ČR naději na skutečnou změnu.

MAREK LOUŽEK

Autor působí v Centru pro ekonomiku a politiku

6. srpna 2002

Marek Loužek
ředitel výzkumu Centra pro ekonomiku a politiku (CEP); editor jeho newsletteru a řady sborníků. Přednáší na FF UK a VŠE v Praze. Knihy: Zapomenutá transformace (1999), Spor o metodu (2001), Populační ekonomie (2004), Rozšiřování EU (2004), Max Weber (2005)