Přichází soudní diktatura?

Marek Loužek

Spor o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové je pro mladou českou demokracii zásadnější, než se na první pohled zdá. Vstupujeme do éry soudní diktatury?

Nedávná rozhodnutí Ústavního soudu šokovala politiky a veřejnost a rozdělila i českou právnickou obec. Bohužel nejde o nudný právnický spor, nýbrž o kauzu, která vypovídá o kvalitě demokracie v ČR. Posilování soudcovské samosprávy nás posouvá k soudcovskému korporativismu a zavádí v naší zemi soudcokracii.


Soudcovský korporativismus

Korporativismus, který se šíří západní společností jako zhoubný nádor, je nebezpečný – tím spíše, že nám některé jeho projevy – např. tripartita či soudcovská samospráva – připadají tak samozřejmé. Proti korporativismu by měli bojovat nejen všichni upřímní liberálové, ale i ostatní, kdo věří v hodnotu zastupitelské demokracie a nechtějí dopustit rozparcelování státu ve prospěch privilegovaných zájmových skupin.

Mnohé profesní skupiny (lékaři, právníci, pracovníci veřejnoprávní televize, soudci apod.) neustále ujišťují o své nepostradatelnosti, snaží se posílit své postavení, vyjednávací sílu, samozřejmě na úkor ostatních, méně vlivných společenských skupin. Hlavním argumentem těchto skupin jsou specifika jejich stavu, zejména potřeba zajistit zvláštní nezávislost.

Korporativismus posilují různá sdružení s povinným členstvím (jako Česká lékařská komora, advokátní komora, komora architektů, soudcovská unie apod.). Tato profesní sdružení, která v zásadě vyjadřují soukromé zájmy svých členů, jsou posvěcena zákonem. Prakticky zavádějí omezení vstupu do odvětví, když působení v dané profesi je podmíněno členstvím v komoře, které se získává složitým systémem kvalifikací, atestací a praxe.

Soudnictví si vydobylo autonomii ve zcela unikátním a zatím nepřekonaném rozsahu. Soudci řídí sami sebe prostřednictvím samosprávy cechovního typu. Uživatelé veřejných služeb – soudů - nemají žádnou volbu, kdo konkrétně jim má službu poskytnout, u kterého soudu ji mohou poptávat. Soudci jsou de facto neodvolatelní, protože jsou jmenováni doživotně, bez časového omezení.

K posílení jejich postavení došlo právě dnes. Vyjednávací síla soudcovské lobby je tak velká, že se jí neodváží zpochybnit téměř žádný politik. Debata o zrušení soudcovské definitivy či soudcovské samosprávy se zdá být kacířstvím. Že se po odmítnutí odebrání třináctých a čtrnáctých platů kasta soudců odváží dokonce posilovat svou pozici uvnitř ústavního systému, je však na pováženou.

Neodvolatelnost soudců

V současné debatě o kauze odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu by neměl uniknout nález Ústavního soudu z 11. července 2006 k odvolatelnosti předsedů a místopředsedů soudů. Je svým způsobem ještě důležitější než samotné rozhodnutí ve věci odvolání Ivy Brožové, protože má zásadní důsledky pro fungování české justice, která tak definitivně posvěcuje svou praktickou neodvolatelnost.

Ústavní soud se odvolal na čl. 81 Ústavy, podle něhož "soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy", a čl. 82, jehož odst. 1 stanoví: "Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat", a podle jehož odst. 2: "Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon."

V červenci vypustil Ústavní soud ze zákona o soudech a soudcích § 106 odst. 1, který zněl: "Předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia Nejvyššího správního soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti."

Jestliže před srpnem tohoto roku mohl podle zákona orgán, který soudní funkcionáře jmenoval (prezident případně ministr spravedlnosti), soudní funkcionáře odvolat alespoň při opakovaném porušení jejich povinností při výkonu státní správy soudů, dnes tedy nemůže udělat ani to. Soudci nejsou od nynějška odvolatelní jinak, než pro zákonem předvídaný důvod a na základě rozhodnutí soudu.

Věta z nálezu Ústavního soudu, že "prezidentu republiky je tak svěřena v systému, který neodděluje soudní moc od moci výkonné absolutně, pouze pravomoc založit funkci předsedy Nejvyššího soudu, při čemž z hlediska ovlivňování jejího průběhu a zániku se s žádnou ústavní kompetencí prezidenta republiky nepočítá", je příliš kategorická a jednostranná. Soudcovská samospráva tak posílila téměř do soudní diktatury.

Protest Pavla Rychetského

Je pozoruhodné, že dokonce i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zveřejnil 11. července 2006 stanovisko odlišné od nálezu Ústavního soudu. Upozornil, že Brožová nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Podle názoru Rychetského se měla obrátit na Nejvyšší správní soud, který je příslušný rozhodovat v případech, v nichž někdo tvrdí, že byl nezákonným rozhodnutím správního orgánu poškozen na svých právech.

Řada formulací, které Rychetský přinesl ve svém odchylném stanovisku, je prorockých. Argumentace Ústavního soudu podle Rychetského přesahuje "do absolutní polohy vedoucí k totální separaci soudní moci". V rámci ústavně-právní argumentace teorií dělby moci jako ústavního principu a konstitutivní hodnoty demokratické společnosti je podle něj třeba přihlížet "i k jejímu obsahu, včetně uznávaného rozměru vzájemné vyváženosti a kontroly jednotlivých mocí ve státě (check and balances)".

Zatímco Ústavní soud tvrdil, že výkon soudcovské funkce je neoddělitelný od výkonu správních činností, Rychetský naopak soudí, že "dominantním a nezastupitelným principem výkonu správních činností je princip nadřízenosti a podřízenosti". Uznává, že špatný "správce soudu" může být vynikajícím odborníkem a soudcem, ale když při výkonu státní správy selže, měla by existovat možnost jej odvolat.

Je pikantní, že se od červencového rozhodnutí Ústavního soudu distancovali i další soudci Ústavního soudu, např. Vladimír Kůrka. Je škoda, že předseda Ústavního soudu neměl v rozhodnutí Ústavního soudu právo veta, protože bychom se soudní diktatuře mohli vyhnout. Skutečné problémy soudnictví, které vězí v pomalosti rozhodování, špatné organizaci práce, svévolném rozhodování (někdy bohužel i korupci), poslední nálezy Ústavního soudu neřeší, nýbrž naopak posilují.



Stát ve státě

Nález Ústavního soudu ve věci předsednictví Nejvyššího soudu z 12. září 2006 je jen důsledkem červencového nálezu. Prezidentu republiky nevytýká porušení ústavního pořádku, protože v době, kdy o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu rozhodoval, vycházel z platné právní úpravy. Poté, co však paragraf zákona o soudech a soudcích ÚS zrušil, dostalo se rozhodnutí prezidenta do rozporu se zákonem. Jinými slovy: kdyby Ústavní soud nejdříve rozhodoval o kauze odvolání a teprve pak o sporném paragrafu, Brožová by dnes nebyla ve funkci.

Ústavní soudci jsou bývalými spolužáky Brožové, takže šli žalující předsedkyni na ruku. Dalo by se dokonce hovořit o jisté podjatosti. Všichni si hráli na nezávislost, ačkoli vazby nikdo veřejně nepřizná. Tři z patnácti dnešních ústavních soudců byli v 90. letech kolegy stěžovatelky. Kariérní rošáda Brožové a Wagnerové dosud zanechává stopy jak na Nejvyšším tak Ústavním soudu.

Bylo dosaženo situace, kdy soudní funkcionáři jsou napříště neodvolatelní a mohou vycházet u toho, že vykonávaná funkce jim byla svěřena bez jakéhokoli omezení. Dojde k paralýze veškeré správní činnosti v obecném soudnictví, protože ruší vztah nadřízenosti a podřízenosti, a pro správního funkcionáře (předsedu soudu) na rozdíl od logicky i věcně nutného hierarchického pořádku vytváří pozici subjektu nezávislého.

Rozhodnutí Ústavního soudu neobstojí před principy demokratického právního státu, na něž se odvolává čl. 1 Ústavy. Vícekrát v nálezech Ústavního soudu dovolávaný princip dělby moci nemůže znamenat separaci a úplné oddělení soudní moci od výkonné, protože existují požadavky na vzájemnou provázanost jednotlivých mocí. Bohužel podle rozhodnutí ústavních soudců se česká justice mění ve stát ve státě.

Předseda soudu by měl být schopným manažerem, který je schopen při zachování úcty k názorům kolegů schopen prosadit základní úkoly soudnictví, aby plnilo své funkce a neztrácelo důvěru veřejnosti. Z pohledu platné ústavy není podstatné, zda jsou či nikoli závislí soudní (správní) funkcionáři, nýbrž zda jsou nezávislí při výkonu své funkce soudci. A to někdejší zákon o soudech a soudcích zaručoval.

České soudnictví potřebuje reformu. Nemáme-li odvahu privatizovat justici, aby klienti mohli vybírat ze služeb různých soudů jako zprostředkovatelů sporů, stojí za úvahu, zda bychom se neměli inspirovat zahraničím alespoň v té věci, kdy v řadě zemí jsou nejen soudní funkcionáři, ale i běžní soudci, jmenováni na dobu určitou. Znovupotvrzování legitimity je klíčovým principem demokratického právního státu.

psáno pro 51 Pro