Politické dědictví střední Evropy
Milan Uhde
Revue Politika 4/2007
Ať chceme nebo ne, dědici střední Evropy jsme všichni. "Dědictví, to je, co se nevyptává, je prostě tvé - a už tě má. Padne ti na krk jako těžká hlava, obloha nízko skloněná," zpívá se v jednom zapomenutém českém songu. Protože nejsem ani historik, ani politolog, ba od roku 1998 ani politik, hodlám se na dědictví podívat nejprve očima spisovatele, který vychází z intimního obzoru jedince a z příběhu, jenž by se dal nazvat dějinami jedné rodiny. Pak se teprve pokusím obzor rozšířit a intimní příběh zobecnit.*
Dědeček a tatínek
Můj dědeček z otcovy strany začínal jako řadový úředník Hypoteční banky. Za iniciativní počínání a za loajalitu stoupal soustavně vzhůru po kariérním žebříčku. Mluvil dokonale česky i německy, a jakmile zjistil, že mezi klienty banky jsou příslušníci dalších dvou národů spadajících pod vládu císaře Františka Josefa, naučil se maďarsky a polsky. Od roku 1910 stál v čele brněnské bankovní pobočky. Byla to malá provinční pobočka, ale říkali mu "pane řediteli" a titulárně skutečně jejím ředitelem byl. Když se Rakousko-Uhersko v roce 1918 rozpadlo a vznikla Československá republika, bylo mu osmačtyřicet let.
Jenže v roce 1920 významné české noviny vycházející v Brně uveřejnily ostrý článek svého redaktora. Protestoval proti tomu, že v čele filiálky bankovního ústavu, jehož pražské vedení se mezitím oficiálně počeštilo, stojí odnárodněný Rakušák Uhde, na kterého si pan redaktor údajně dobře pamatoval, jak se s klienty domlouval německy a maďarsky a za češtinu se prý styděl. Své děti posílal do německých škol a se služebnou mluvil německy. Banka si musí uvědomit, že dokud bude v čele její brněnské pobočky stát tento člověk, nebudou do ní čeští klienti chodit a po hypotečních úvěrech se ohlédnou jinde.
Pražské vedení banky se polekalo. Dědeček byl ze své funkce okamžitě odvolán. Doufal, že bude zařazen na nějakou jinou. Byl proto zaskočen nabídkou manuální práce v podzemním skladu tiskopisů. Musel se zavázat, že se nedá žádným zákazníkem spatřit. Zdůraznili mu, že mu vyšli vstříc za věrné služby. Jiný by na jeho místě dostal výpověď. Loajální úředník byl otřesen v základních jistotách. Pokoušel se vysvětlovat. Znalost jazyků pokládal za přednost. Jak měl mluvit s klientem a se služebnou, když byli Němci? Dceru poslal do německé školy, protože v české onemocněla - bylo tam vlhko a plesnivo.
Dědeček se trápil nad svým pádem do konce svých dnů. Skončily brzy. V rodině se tradovalo poučení, které opakoval na smrtelné posteli: "Děti, politika je špinavá. Držte se od ní daleko." Jenže řídit se jeho radou nebylo snadné, ba ani možné. Můj tatínek ji respektoval do zániku první československé republiky. Dvacátá léta charakterizoval jako dobu, kdy veřejný život ovládla lůza. Novinový útok na svého otce pokládal za její dílo. Nebyl dalek popisu mravní spouště, který podal Ferdinand Peroutka v Budování státu. Reprezentativní delegace žádala v roce 1921 po Masarykovi, aby se provolal diktátorem a obnovil morálku.
Tatínek byl vynikající student, právnickou fakultu Masarykovy univerzity absolvoval sub auspiciis na samé výborné a dostal za to od pana prezidenta zlaté hodinky s vyrytým věnováním a podpisem. Ale zaměstnání sháněl těžce. Naznačili mu, že by měl vstoupit do agrární strany. Pak by se jako koncipient dostal do kanceláře předního brněnského advokáta. Ale politika byla špinavá, a tak tatínek jezdil k okresnímu soudu do Hodonína jako špatně placený auskultant. Měl teoretické ambice, jenže ordinarius, který s ním počítal jako s asistentem na katedře civilního práva, předčasně zemřel a nový šéf si přivedl své lidi.
Tatínek po svém otci nebyl nacionalista, z nacionalismu a z nacionalistů si naopak dělal legraci. Měl v Brně české i německé kamarády a jako divadelní abonent střídal českou operu a činohru s německou scénou. Měl v knihovně krásně vázané sebrané spisy Goetheho, Schillera a Heineho a jeho starší sestra si vzala brněnského občana německé národnosti. Tatínek i maminka si se švagrem dobře rozuměli, chodili společně do kina, na plesy a na výlety. Jenže politika si je všechny našla, i když se jich vznícený nacionalismus a pokračující česko-německé napětí ve třicátých letech ani v nejmenším nedotkly.
Německá okupace postavila mého tatínka před dramatickou situaci: moje maminka byla po obou rodičích židovka. Prarodiče z maminčiny strany byli bez vyznání a programově usilovali o asimilaci. Dědeček byl náčelníkem v jednom venkovském Sokole, kde vládla přísně nacionalistická nechuť k židům. Pronikl dokonce do ostře nacionalistické národně demokratické strany a stal se členem jejího zemského výkonného výboru. Ze dne na den však nesměl být zaměstnán u dráhy, nesměl mít psa a nakonec dostal obsílku do transportu. Zemřel i se svou ženou na pochodu smrti z koncentračního tábora Mauthausen.
Rodina mého tatínka přemlouvala svého pokrevního příbuzného k rozvodu. Hlavní slovo měla sestra provdaná za Němce. Necítila rasovou nenávist, nýbrž strach. Věděla, že její němečtí soukmenovci jsou schopni všeho, třeba zároveň se židy vyhladit i jejich árijské životní druhy, pokud s nimi setrvají v manželství. Tatínek jejím rozvodovým radám odolal, ale politika vstoupila do rodiny definitivně a usadila se v ní pevně a vládychtivě. Od tatínka, který byl do zániku první republiky upřímný germanofil obdivující nejen německou kulturu, ale i výrobky německého průmyslu, jsem začal slýchat strašné kletby na německou adresu.
Když skončila válka, stanula rodina před novým dramatem: tatínkova sestra se i se svým německým manželem stala obětí takzvaného divokého odsunu. Lůza označující se za revoluční gardu vtrhla do jejího rodinného domku, manžela obvinila, že byl za války dozorcem vězňů a své svěřence týral, zmlátila jej do bezvědomí a domek obsadila. Manžel přitom byl od návratu z první světové války invalidní. I za druhé války byl uznán neschopným jakékoli služby. Po surovém zacházení se pomátl, utíkal v noci z domu a své ženě vytvářel těžké starosti během odsunu, kterému podléhali, a ještě větší potom.
Moje maminka i tatínek odmítli tyto starosti sdílet. Slyšel jsem oba schvalovat to, co se v češtině nazývalo odsunem a co ve skutečnosti bylo vyhnáním. Vzpomínám si, že naší německé sousedce odmítli mí rodiče podepsat potvrzení, že se za okupace chovala slušně, nevyužívala výhod německých obyvatel vůči českým při nákupu a vždy mluvila česky. Proto se signatáři přimlouvali, aby nemusela opustit rodné město a rodnou zem. Brněnští Němci se přitom za okupace chovali často nesnesitelně. Sám jsem byl svědkem toho, jak jeden z nich do krve zbil prodavače, který jeho ženu omylem neobsloužil přednostně.
Čeští lidé v našem sousedství přesto našli tolik povznesení nad dobovou náladu, že hromadně podporovali svou německou krajanku ve snaze zachovat si právo na domov. Ukázali víc nadhledu než politikové, kteří se v tu dobu předstihovali, kdo zahraje silněji na nacionalistickou a panslovanskou strunu. Mí rodiče zdecimovaní okupačním strachem z vyhlazovacího tábora vyčerpali své schopnosti rezistence a stali se zajatci poválečných proměn politického počasí: hledali jistotu, že se už nikdy neocitnou na seznamu občanů druhého řádu nebo vůbec občanů, jimž se upírá právo na existenci.
Po velkém váhání si vybrali sociálnědemokratickou stranu. Tušili sice, že nejvlivnější a nejbezpečnější poválečnou záštitou je a bude strana komunistická, ale jako právníci vyrostlí za předválečného řádu a pořádku respektujícího soukromý majetek měli k jejím cílům daleko. Po únoru 1948 však do ní přestoupili ještě dřív, než k ní byla sociální demokracie nuceně přičleněna. Na úřadě, kde byl můj otec zaměstnán, pracovalo celkem na dvě desítky právníků. Všichni až na mého otce byli národní socialisté a lidovci. Otec byl tudíž vybrán za nového šéfa úřadu a kolegům, s nimiž dotud pěstoval přátelské styky, dal pod nátlakem výpověď.
Kruh se uzavřel. Otec si toho byl vědom. Chápal analogii mezi tím, co vykonali představení jeho otce na svém zaměstnanci, a mezi tím, co učinil on. Pomyšlení na to jej pronásledovalo až do jeho posledních let. V roce 1968 sepisoval na toto téma jakési resumé určené neznámému adresátovi: vlastnímu svědomí, anebo tazatelům, kterým bylo v uplynulém dvacetiletí ukřivděno a kteří se v rámci takzvaného obrodného procesu začali ozývat. Nakonec byl otec po sovětské okupaci ze strany vyloučen s odůvodněním, že špatně vychoval syna-spisovatele, který se postavil proti socialismu. To se týkalo mě.
Býti dědicem
Mé představy o politickém dědictví, které vázlo a vázne nejen na nás Středoevropanech mluvících česky, ale které spoluutvářelo i Středoevropany mluvící jinými jazyky, pramení z tohoto intimního zázemí. Věděl jsem, že vstupuji-li do výkonu vysoké politické funkce, budu se s tímto dědictvím střetávat, přičemž jím mohu být do určité míry sám zasažen. Na první místo jsem kladl nacionalismus. Vyšlehl v devatenáctém století, kdy posloužil vzniku národních států. Chápal jsem a chápu naše pradědy, že se vůči německy artikulované ofenzívě stavěli s pomocí obrněného slovníku.
Na téma nacionalismu bývá v našich kruzích zvykem moralizovat. Jenže nacionalisté nejsou jako mloci Karla Čapka vynořivší se z mořských hlubin. Jsou to naši předkové, často lidé vzdělaní a slušní, kteří většinou byli vystaveni existenčnímu tlaku a ohroženi na životě. Moralizování je v lepším případě zjednodušující reakce na složitost a nepochopitelnost světa, v horším pokus překřičet pocit vlastní viny. Moralista soudí svého bližního bez ohledu na okolnosti, klade na něj neuskutečnitelné požadavky, sebe však rád z této procedury vyjímá. Historie mé rodiny se do té míry odehrávala na mé kůži, že moralizovat nechci ani neumím.
Jako obdivovatel umění Jaroslava Haška a jeho Osudů dobrého vojáka Švejka jsem se přitom vzpíral jeho nadšení nad rozkladem Rakouska-Uherska, který vyvrcholil ve světové válce. Nadšení pramenilo jednak z Haškových prožitků češství, jednak z jeho anarchismu a dadaistické záliby v marasmu. Historie mě poučila, že Rakousko-Uhersko navzdory všemu jazykovému a mocenskému útlaku, jemuž vystavovalo český živel, bylo poměrně příznivým prostředím pro českou politickou, hospodářskou a kulturní emancipaci. Historie však také doložila, že rakousko-uherský státní celek se nedal zachovat a jeho konec byl nevyhnutelný.
Mnozí prozíraví spisovatelé spjatí bytostně s rakousko-uherským světem - za všechny jmenuji Josepha Rotha - vyslovili obavy, že zánik této říše povede k novému výšlehu nacionalismu. Obavy se naplnily. V Československu se poměry obrátily: německy mluvící občané pozbyli někdejší privilegované postavení, mnozí z nich zrod nového státu odmítli a pokusili se dokonce o ozbrojený odpor. Masarykova republika pak četné národnostní problémy neřešila. Byly vůbec řešitelné za narůstajícího tlaku sousední diktatury? Henlein jich zneužil a Hitler a jeho druzi nastolili svou verzi řešení: genocidu.
Československo bylo po druhé světové válce součástí vítězného bloku, a mělo tedy teoretickou příležitost pozvednout své německé občany z prachu ponižující porážky. Jako spisovateli i dědici složité rodinné situace by se mi z dnešního hlediska líbilo, kdyby se podařilo potrestat konkrétní viníky, to jest pachatele trestných činů, a odlišit je od těch, kdo se jen nezřízeně báli - jako například má teta. Jenže dějiny se neřídily principy dramatických moralit. Ze seznamu osob německé národnosti určených k vyhnání byli vyňati jen účastníci protinacistického odboje. Mnozí z nich přesto přišli o majetek. Dodnes jim nebyl vrácen.
Nacionalismus se z vědomí a pocitů mnoha našich spoluobčanů nemohl vytratit beze zbytku. Mám stále před očima svého gymnazijního profesora, který nás primány v roce 1946 seznamoval se základním pohledem na mezinárodní politiku: "Pamatujte si, že kdo jde s Německem, je náš nepřítel." Profesor měl na předloktí vypálené číslo. Vrátil se před několika měsíci z koncentračního tábora, a to mu dodávalo na věrohodnosti. Ale ještě po letech v rozpravě na téma Česko-německé deklarace zazněly v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky podobné protiněmecké výroky, a to z úst několika mladých poslanců.
Přežívajícímu nacionalismu nahrává jev, který bych nazval "posedlost minulostí". Nikoli historismus, ale moralizující historizování vidím ve střední Evropě jako povážlivou překážku vzájemného porozumění. Mnozí naši spoluobčané vinou toho, že komunismus zastavil dějiny, žijí jakoby stále v roce 1945 a po něm v době, kdy se protiněmecké štvaní založené na nepřetržitých evokacích nacistického násilí stalo každodenní složkou režimní propagandy. Ale i nostalgie po Rakousku-Uhersku, hodná mého dědečka, a zpochybňování vzniku Československa vychází z posedlosti minulými ději a sklonem napravovat dějiny.
Snaží-li se někteří takzvaní sudetoněmečtí historikové vrátit historii do roku 1918 a učinit sporným zrod Československa, je to úsilí neplodné, protože neskýtá žádný základ pro výměnu názorů mezi všemi zúčastněnými stranami. Posedlost historizováním se týká i vztahu ke komunistickému režimu. Náraz, který ve veřejnosti, hlavně u příslušníků starší a nejstarší generace, způsobil prudký návrat kapitalismu do komunistických zemí, vyvolal a vyvolává pocit, že za komunismu nebylo všechno špatné. Složky společnosti, které jsou naopak laděny ostře proti komunistické minulosti, reagují podrážděně: volají po zákazu komunistické strany.
Institucionální zákrok má nahradit přirozený proces proměny totalitního tábora v otevřenou, svobodnou demokratickou společnost. Po té stránce mají zejména Němci významný náskok. Před několika desítkami let u nich proběhl takzvaný spor historiků, do povědomí společnosti vstoupil zdrcující obraz nacistického Německa z pera autorů jako Heinrich Böll a mladí lidé vznesli na své rodiče zásadní dotazy po jejich chování za totality. I komunismus se tak v Německu ocitl na okraji. V postkomunistických zemích zatím mnozí lidé nepochopili, že mohou za stalinský systém ve stejné míře jako Němci za hitlerovský.
Podráždění namísto věcnosti poznamenává tudíž delší dobu snahu o takzvané vyrovnání s komunistickou minulostí. Historizování totiž důsledně historický pohled nahrazuje povrchním moralizováním podle tohoto vzorce: Je-li někdo Němec, znamená to, že je trvale spjat s nacistickou ideologií a ztělesňuje její nebezpečí bez ohledu na letopočet. Je-li někdo Čech, znamená to, že je bez ohledu na letopočet konkrétně odpovědný za vyhnání Němců z Československa a měl by pečovat o náhradu škod, které vyhnancům vznikly.
Byl-li někdo členem komunistické strany nebo zastával její názory, je prý bez ohledu na letopočet zbaven mravně rovnoprávného postavení s ostatními členy společnosti, kteří členstvím v této straně nezhřešili. Individuální rozhovor člověka s vlastním svědomím však nelze zaměnit úředními dekrety a nařizovat jej zvnějšku. Vycházet z domněnky, že se člověk nemůže změnit a je stále týž jak biologicky, tak názorově, znamená smýšlet scestně moralisticky. Historizování je tak zároveň zábranou ve spolupráci národů evropských vůbec a středoevropských zvláště. Vnáší pokleslé emoce na místo vzájemného pochopení a respektu.
Za povážlivý jev považuji pokleslé moralizování rovněž ve vztahu k politice. Prý je špinavá. Demokratická politika se často realizuje jako zdlouhavé dohadování a hledání kompromisu mezi stanovisky domněle nebo skutečně nesmiřitelnými. Romantická představa politika jako spřízněnce dona Quijota je dětinská. Quijote byl jednak rytíř bludný vzdor všem svým moudrostem, jednak osudově osamocený. Demokratický politik pracuje v týmu, jeho obraz dotvářejí média a je mnohdy nucen handlovat. Neztratí-li přitom zřetel k věci, zaslouží ocenění. Ne vždy se mu ho dostává. Z obecné nechuti k politice těží demagogové a diktátoři.
Dnešní Evropu charakterizuje velké omezení, ba dokonce vyloučení rizik konfliktu mezi členy Evropské unie a NATO. Je to příslib míru. Žádný evropský stát nemá územní požadavky vůči státu jinému ani netouží ovládnout jeho území a zbavit jej politické, hospodářské a kulturní suverenity. Vznikly okolnosti příznivé pro důsledné a systematické úsilí o porozumění, pokud jde o sporná témata spjatá s minulostí, pro úsilí překonat plané moralizování a nároky v duchu historického práva, které z moralizování plyne. Je na čase usilovat o evropsky orientovanou učebnici dějin a vložit ji do rukou dětí a mladých lidí.
Velké poslání mají v tomto směru intelektuálové. Jejich vzdělání a povinný profesionální nadhled je víc než ostatní spoluobčany předurčují k tomu, aby mezi sebou přes dosavadní hranice vedli otevřený dialog, nevyhýbali se žádnému námětu a hlásili se při tom k významné duchovní iniciativě, kterou ve svém eseji Otázka viny projevil Karl Jaspers. Na intelektuály je třeba spoléhat, a nikoli na politiky. Demokratický politik totiž většinou nevyvíjí iniciativu nad politicky neuralgickými body, nýbrž čeká, až ve společnosti převládne jejich pochopení, a teprve když se odrazí v průzkumu veřejného mínění, přijme je za své.
Slýchám hodně často o vyhlídkách na Evropu bez hranic a na zánik národních států zrozených v devatenáctém a dvacátém století. Přiznávám, že jsem konzervativec a bojím se předbíhat dějiny byť i pouhým zbožným přáním, protože je to mimo jiné příznačné pro nejrůznější podoby utopismu a sociálního inženýrství. Ale vyhlídku na Evropu bez hranic duchovních a intelektuálních jako na příznak stále se prohlubujícího vzájemného porozumění pokládám za uskutečnitelnou a žádoucí
* V brněnském Besedním domě se na přelomu března a dubna setkalo na 250 účastníků z Česka, Slovenska, Německa, Rakouska i dalších zemí v rámci nově koncipovaného středoevropského diskusního fóra nazvaného "Dialog uprostřed Evropy". Cílem byla fundovaná debata na téma současných politických i jiných "iritací" ve středoevropském soužití, zvláště na pozadí česko-německých vztahů. V tomto bodě navazovala brněnská konference na patnáctiletou tradici česko-německých sympozií konaných až dosud každoročně v Jihlavě. Ve srovnání s nimi však přinesla rozšíření témat pojatých filozoficky, politicky i prakticky a výrazný podíl brněnského intelektuálního světa prezentovaného především zde otištěným úvodním vystoupením dramatika Milana Uhdeho a účastí spisovatele a publicisty Pavla Švandy v diskusním panelu. Impuls pro debaty druhého dne vzešel od prezidenta mezinárodního PEN klubu a ředitele Diplomatické akademie ve Vídni spisovatele Jiřího Gruši. Dalšími vystupujícími byli mj. bývalá slovenská velvyslankyně ve Vídni, dnes poslankyně Magdalena Vášáryová, bývalý velvyslanec SRN v Praze Michael Libal či ministr české vlády Cyril Svoboda a místopředseda Senátu Petr Pithart.
Milan Uhde