Nevděčný žebrák na scéně
Josef Mlejnek
Čím k nám promlouvá před devadesáti lety zesnulý spisovatel Léon Bloy Výbor z díla francouzského spisovatele Léona Bloye (1846 až 1917) Stránky z díla již před více než půl stoletím pořídila básnířka a mystička Raissa Maritainová; předmluvy k němu se ujal její manžel, proslulý katolický myslitel Jacques Maritain. Nyní se tento výbor poměrně logicky dočkal české podoby. Bloyovo dílo má totiž ve zdejším kulturním prostředí zcela zvláštní postavení. Základem své obnovitelské a vydavatelské práce je učinil Josef Florian ze Staré Říše na Moravě. Na samém počátku minulého století spustil nevídanou věc: během několika let přeložil a vydal téměř celého Bloye. A spisovatele trpícího ve Francii prostředností publika a spiknutím mlčení Florian dokonce zval k trvalému pobytu na Moravu. Avšak Morava pro Bloye byla čímsi stejně exotickým jako Sedmihradsko s hrabětem Draculou pro jeho neuznalé francouzské publikum. Oba mužové se před sto lety osobně setkali ve francouzském poutním místě La Salettě, jenže kvůli Florianově špatné „konverzační“ francouzštině toho spolu příliš nenamluvili a těžiště jejich komunikace zůstalo v obsáhlé korespondenci. Ta před časem česky již vyšla.
Všichni mu dluží
Ale zpět ke Stránkám z díla Léona Bloye. Jejich editorka Raissa Umansovová a autor předmluvy Jacques Maritain se seznámili na samém počátku minulého století při studiích na pařížské Sorbonně. Rodina ruské Židovky z Rostova na Donu uprchla do Francie před pogromy; Jacques byl vnukem významného politika druhého císařství Julesa Favra. Oba tito mladí lidé byli rozčarováni z pozitivismu, který na tehdejší pařížské univerzitě převládal. Jejich kontaktu s Bloyem, oním „nevděčným žebrákem“, jak to dokládá Raissa v knize Velká přátelství, předcházelo jiné setkání s netuctovým myslitelem, se slavným filozofem Henrim Bergsonem. Označení „nevděčný žebrák“ -jmenuje se tak jedna z deníkových knih Léona Bloye - není v případě tohoto tvůrce žádné zdobné epiteton. Bloy skutečně žil z darů známých i neznámých přátel a proslul (kromě řady jiných) také výrokem, že každý, kdo má deset franků, mu pět z nich dluží. O Bloyovi se Maritainovi dozvěděli od slavného symbolistického spisovatele Maurice Maeterlincka, nadšeného Bloyovým románem Chudá žena. Škoda, že tato občas až barvotisková a místy nesnesitelně tezovitě napsaná kniha z roku 1897 nakonec zastínila jeho nepoměrně původnější dílo vzniklé zhruba desetiletí předtím, román Zoufalec, podle některých znalců svým stylem a hlavně „tahem“ expresionistické dílo napsané čtvrt století před expresionismem. Příliš divoké mystické víno, leč žádná dekadentní či sentimentální přiboudlina! Bloy také později pocítil potřebu se velice tvrdě vymezit proti dekadenci „konce století“, hřešící proti čistotě ducha. Avšak i navzdory zmíněným nedostatkům se v Chudé ženě nachází řada podivuhodných, básnicky přesných míst, což uznával i anglický spisovatel Graham Greene, který jinak měl Bloye zařazeného pouze coby typického katolického „výstředníka“ konce 19. století, což je dosti nespravedlivé zjednodušení. Avšak možná právě Chudá žena způsobila, že Bloy byl vnímán učesaněji, než by zasluhoval. Určitou „učesaností“ také trpí výbor Maritainových, které Bloy přivedl ke katolicismu a jimž byl v roce 1906 kmotrem při křtu.
Spory a rozpory
S Bloyem mají čtenáři často potíže podobného rázu jako s některými stránkami z díla Jakuba Demla. Co si myslet, když například v souvislosti s L. N. Tolstým spustil Bloy tirádu v tom smyslu, že ostatní národové mohu pouze sbírat drobty spadlé z francouzského stolu? Po jakémsi konfliktu s vlivnými preláty si sice stěžoval, že být to ve středověku, jistě by ho upálili (svatá pravda), avšak na druhé straně si pochvaloval, že hranice inkvizice mají „i po staletích takovou sílu, že rozpalují pitomce“! Na vině je nejspíš jeho chrličství - jako o „chrliči katedrály“ o něm hovoří jeho učitel, spisovatel Barbey d’Aurevilly.
Temných stránek v Bloyově díle si je vědoma i Raissa Maritainová; výslovně o nich také hovoří ve velice plastickém Bloyově portrétu nastíněném ve Velkých přátelstvích a považuje je za průvodní projev prorockých tenzí a hypertenzí. Bloy, autor drsných pamfletů proti Émilu Zolovi či proti „posledním sloupům církve“, měl však být při osobních setkáních mírný, plachý a ve svých přátelstvích neoblomně věrný člověk. Při občasné grotesknosti a směšnosti Léona Bloye coby „bouratele“, „krotitele zvěře“ či „pasáka od prasat“, jak se sám označoval, je třeba mít na paměti, že mu nešlo o kritiku literárního stylu jeho současníků, nýbrž o metakritiku postojů k Absolutnu, jejichž prostřednost uměl vycítit na dálku a nedokázal odpustit ani přátelům. Přítel a obhájce prokletých básníků brojil proti rovnostářství a šiboletům pokroku, proti erozi náboženského vědomí v sekularizující se společnosti.
V Bloyovi se však nacházejí i hlubší rozpory; zde jeden za všechny: v knize Krev Chudého rozvíjí mystiku peněz coby „přepodstatněného“ utrpení vykořisťovaných lidí, ale na druhé straně téměř spílá sociálním encyklikám Lva XIII. A úplně na „stará kolena“ Bloy napadal papeže Benedikta XV., který se nechtěl dát na stranu žádné z bojujících stran, odmítaje požehnat válce, pouze výlučně míru...
Plodná temnota
Otázka našich dnů: Co kromě osobního příkladu Kristova následovatele a překonavatele moderní dichotomie mezi vírou a uměním zůstává z Léona Bloye nadále živé? Spolu s jiným ze svých učitelů, francouzským kritikem Ernestem Helloem (1828-1885), dnes již také pozapomenutým, je předchůdcem sbližování křesťanů se Židy. Odmyslíme-li občas rušící dobový balast, obsahuje neobsáhlá kniha Spása skrze Židy z roku 1892, podle jeho vlastních slov jediné dílo, které by se odvážil předložit samotnému Bohu, řadu platných a jasnozřivých pasáží: „Dějiny Židů jsou v dějinách lidstva jako přehrada na řece, zvedají jejich úroveň. Jsou navždy nehybné, a nezbývá tedy, než je prostě přeskočit s co nejmenším hlukem a bez naděje, že je smeteme.“ Dnes a denně se přesvědčujeme, do jaké míry je tento empiricky ověřitelný fakt solí v očích dnešnímu rovnostářství, tentokrát již na civilizační či planetární úrovni.
Čekají nás - právě na těchto úrovních - nelehké časy. Bylo by velice snadné „napodobovat“ Léona Bloye v jeho chmurných vizích budoucnosti, v jeho katastrofismu. Autorovy obavy se koneckonců naplnily: krátce po sobě následovaly dvě světové války. Jiným, ne tak úplně nepřímým, zato žhavě současným poučením z četby Bloye může být poznání, že nelze vše zachránit nebo napravit „dialogem“ a že přílišné dialogické napřažení může naopak vést - a také vede! - ke ztrátě identity. A že je povýtce aktuální právě tuto naši identitu znovu reflektovat a definovat. Společenství trvající dva tisíce let není mrtvé mauzoleum. To si potom lépe uvědomí především ti, kdo k němu patří nebo se k němu alespoň choulí. Abychom nebyli - jedni i druzí - shledáni lehkými v konfrontaci se světem hned v několika jeho ne zrovna vábných podobách.
Výbor Stránky z díla je po dlouhých téměř třiceti letech první Bloyovou knihou, která u nás vyšla. Doufejme, že dříve než za dalších třicet let vyjde podobně případný výbor například z jeho deníků.
Léon Bloy STRÁNKY Z DÍLA Vybrala Raissa Maritainová. Předmluva Jacques Maritain. Přeložili Věra Dvořáková a Josef Heyduk. Stručnou bibliografii knih Léona Bloye a chronologii knižních vydání překladů Léona Bloye do češtiny sestavil Robert Krumphanzl. Triáda, Praha 2007, 376 stran, náklad neuveden, doporučená cena 370 korun.
Josef Mlejnek
|