Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Norimberské zákony naruby

Dušan Šrámek

Poslanecká sněmovna právě projednává antidiskriminační zákon. Návrh prošel již v prvním čtení a v současnosti jej projednávají příslušné sněmovní výbory - ústavněprávní, petiční a pro evropské záležitosti. K čemu je však tato norma vlastně dobrá?

V první řadě je třeba říci, že se jedná o velice nepřehledný návrh, plný nejrůznějších vágních definic a výjimek, takže je vůbec otázka, jakým způsobem bude antidiskriminační zákon aplikovatelný v praxi. I když je pochopitelně konstrukce takovéto normy důležitá, pes je zakopaný někde úplně jinde – a to v samotném zákonu jako takovém.

Proti vlastnickým právům
Liberální demokracie byla vystavěna na principu rovnosti občanů před zákonem. To znamená, že žádný občan nesmí být na svých právech omezován oproti jinému občanu. Tato teze doposud zcela logicky platila pro vztah občana vůči státu, respektive jeho orgánům. Antidiskriminační zákon staví tento postulát na hlavu. Snaží se totiž vynutit práva, která má občan vůči státu, i vůči jiným občanům. A to nejde pochopitelně jinak, než za cenu omezení práv těch občanů, vůči nimž je zákon namířen. A tak pod rouškou práva na zaměstnání či nájem bytu je omezováno právo nejzákladnější – právo vlastnické. Nepustím–li Roma, kněze či skinheada do své vlastní restaurace, je to mé stejné nezadatelné právo, stejně jako když nepřijmu do pracovního poměru těhotnou ženu či homosexuála. Problém by nastal pouze ve chvíli, kdy by hospoda patřila obci či pracovní místo státu. Ostatně, co se pracovního zákonodárství týče, už dnes zákoník práce striktně omezuje důvody pro nepřijetí do pracovního poměru.

Za určité pozitivum zákona lze považovat absenci sankcí za jeho porušení, i když samo sobě tento fakt dokumentuje schizofrenii, s níž předkladatelé k antidiskriminačnímu zákonu přistupují. Každý zákon za porušení norem stanovuje i patřičné tresty, a ačkoliv to směrnice, na niž se předkladatelé odvolávají, nařizuje, sankce návrh prakticky neobsahuje. Možnost odvolat se v případě diskriminace k soudu pro toho, kdo byl diskriminačním jednáním dotčen, nemusí být explicitně stanovena jakýmkoli právním aktem. Dovolávat se soudní ochrany při jakémkoli pocitu ohrožení práv patří mezi základní postuláty právního státu, včetně návrhu na odstranění všech překážek bránících výkonu těchto práv a žádosti o přiměřené zadostiučinění, které by reflektovalo případně způsobenou škodu. Problém je však v tom, že definice v antidiskriminačním zákonu nepřímo soudům nařizuje nadřadit práva daná antidiskriminačním zákonem nad ostatní práva, v tomto případě práva vlastnická.

Pokud lze absenci sankcí považovat za určité pozitivum, a o dalších právních konstrukcích se to již říci nedá. Návrh totiž zcela proti základním principům civilizovaných právních systémů zavádí tzv. presumpci viny. Například nespokojenému zaměstnanci tak nyní bude stačit obvinit zaměstnavatele z diskriminace - a bude na obžalovaném, aby prokázal, že se diskriminace nedopustil. Činí tak navíc v ještě širším pojetí, než ukládá příslušná evropská směrnice. Realizace antidiskriminačního zákona v praxi může vést k dramatickému navýšení počtu neodůvodněných žalob, jejichž jediným smyslem je někomu se pomstít. A v důsledku důkazního břemene na straně žalovaného bez zjevných sankcí i vůči stěžovateli, který si diskriminaci doslova vycucal z prstu.

Realizace antidiskriminačního zákona v praxi může vést k dramatickému navýšení počtu neodůvodněných žalob, jejichž jediným smyslem je někomu se pomstít.

Trh řeší i diskriminaci
Ideoví zastánci antidiskriminačního zákona tvrdí, že trh není schopen řešit případy diskriminace. I to je nesmysl. Podnikatel či jakýkoli vlastník, který bude preferovat jakýkoli netržně definovaný vztah, bude zákonitě potrestán ztrátou konkurenční výhody vůči těm, kteří se řídí pouze tržními principy. Pokud někdo své preference řídí na základě rasistických předsudků, je naprosto přirozené, bude-li odsouzen morálně, případně trhem. V žádném případě by však neměl být postihován zákonem.

Antidiskriminační zákon byl současné vládní reprezentaci vnucen zvenčí – z Evropské unie. Podmínění jeho přijetí evropskými dotacemi je obyčejným vydíráním. S trochou nadsázky jej lze označit za norimberské zákony naruby. Vládní poslanci a senátoři by měli v průběhu zbývajících fázích legislativního procesu udělat vše proto, aby jeho důsledky byly v praxi co nejméně škodlivé.



Dušan Šrámek
 
  Přístupy: 3668 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA