Marx, bolševik, kapitál a španělský král
Josef Mlejnek
Když divadelní režisér Peter Scherhaufer na počátku devadesátých prohlásil, že jeho snem je inscenace Marxova Kapitálu, chtěl tím patrně nejspíš hyperbolicky vyjádřit svoji aspiraci úspěšně zvládnout něco téměř nemožného, než prozradit jeden ze svých konkrétních tvůrčích plánů. Vždyť v případě Kapitálu jde o teoretické dílo, které se brání zdivadelnění asi stejně jako Husserlovy Karteziánské meditace. Že by se němečtí a švýcarští tvůrci Helgard Haug, Stefan Kaegi a Daniel Wetzel, kteří pod zastřešující firmou Rimini Protokoll působí v německém divadelním osvětí už pět let, chopili Scherhauferova výroku jako výzvy? Nebo chtěli vytvořit něco na způsob Vodňanského „syntetického oratoria“, tedy absurdní koláž vzájemně si protiřečících citací zmíněného díla dováděných ad absurdum? Blíže pravdě bude v případě jejich divadelní performance (nebo kvazidokumentárního happeningu?) asi druhá možnost, ale jen velice zdaleka. Na scéně tvořené velkými knihovními regály, v nichž je ovšem místo i pro dvě obrazovky i některé z účinkujících, se před námi postupně odvíjejí a proplétají osudy osmi lidí, které Marxovo stěžejní dílo různě poznamenalo, zdeformovalo. Postarší učenecky nahrbený muž s bílým plnovousem Thomas Kuczynski, který hovoří na úvod, silně připomíná samotného Marxe, ovšem po dvojím seprání nebo hodně redukční dietě. Hraje sebe sama, neboť jde o skutečného profesora ekonomie a posledního ředitele Institutu hospodářských dějin v bývalé NDR. Dělá si prkennou legraci, nebo to (on sám) myslí smrtelně vážně, když tvrdí, že každá strana jeho scénáře by vyžadovala od diváků hodinu intenzivního přemýšlení a že by úplné zvládnutí textu časově vyžadovalo devadesátinásobek Wagnerova Prstenu Nibelungů?
Smích vyvolává i tvrzení lotyšského filmaře Talivaldise Margevicse, že v Rize se na černém trhu první díl Kapitálu prodává za tisíc, zatímco Hitlerův Mein Kampf lze koupit za dvacet euro. Zaujme především svým krutým životním příběhem: zuboženého a vyhladovělého jej při poválečném návratu do SSSR, kdy jeho matka naletěla sovětské propagandě, chtěla od ní koupit za dva bochníky chleba na jednom polském nádraží selka, aby mu zachránila život. I taková je v světě směna zboží. Margevics hovoři rusky a jeho slova překládá do němčiny rusistka Francisca Zwergová, která chtěla kdysi utéci z NDR do Spolkové republiky. Kapitalistickému taylorismu se nikdy nepodařilo naučit tkalce pracovat oběma polovinami svého těla, ale bývalý gambler Ralph Warnholz, který nyní čile obchoduje s elektronikou, dokázal hrát najednou až na třech různých automatech. Dnešní pětašedesátník Jochen Noth vyvolal coby mladý „radikál“ před čtyřiceti lety skandál veřejným pálením peněz – což můžeme vidět i v původním černobílém záznamu. Nevidomý Christian Spremberg, který sní o účasti v televizní soutěži Chcete být milionářem? „naakumuloval“ kapitál v podobě dvaceti tisíc gramofonových desek a pouští divákům dobové šlágry – jedna z písní z šedesátých let odříkavé Dederonie se příznačně jmenuje Carpe diem… V jednom případě však autoři nemohli vlastnímu požadavku přísné autenticity dostát: Příběh podvodníka Jürgena Hargsena vypráví někdo jiný, neboť protagonista dlí toho času ve vězení. Způsob, jakým vylákal z důvěřivců stamiliony, popsal prý Marx právě v Kapitálu už v roce 1867.
Není zde místo pro kritiku Marxe, ať už zprava, z leva či pravoleva, nebo pro analýzu, co je u pojmů jako zboží, hodnota nebo dělnická třída či třídní boj původním Marxovým vkladem a co je dílem „deformací“ způsobených jeho následovateli a dědici. Ani by něco takového nebylo v mých skrovných silách. Sekularizovaný mesianismus (odpadlého) vnuka dvou rabínů Karla Marxe a v jeho rámci i stěžejní filozofovo ekonomické dílo Kapitál, z něhož se nakonec stal jakýsi náhražkový talmud marxistických potažmo marxisticko-leninských sekt, chtěl vytvořit alternativu k příšerné - v očích Marxe a Engelse - obludě vzniklé akumulací kapitálu a údajným samoplozením peněz zvané kapitalismus. Z tohoto úsilí nakonec vzešla těžce prohibicionistická (vůči vlastnictví) až genocidní (vůči vlastníkům) ideologie s miliony obětí. Při vší legraci i vážnosti mi v jinak divadelně velice objevném a původním představení chybělo autentické svědectví někoho, kdo přežil Kolymu, Pol Potův režim v Kambodži nebo se mu podařilo uprchnout z Castrova ostrova svobody. V khaki triku s rudou hvězdou se v závěru objevil mladý jednadvacetiletý pomatenec Sascha Warnecke, který provolával slávu Hugonu Chávezovi a samozřejmě i Fidelovi. Ještěže existuje vyváženost přímo na planetární úrovni. Zhruba ve stejné době na druhém konci zeměkoule odkázal španělský král Juan Carlos pomateného Cháveze do patřičných mezí, když mu nahlas na summitu v Chile doporučil, aby sklapnul zobák.
(Psáno pro Divadelní noviny)
Josef Mlejnek