Konec řádění jednoho berňáku
Dušan Šrámek
Konec řádění jednoho berňáku
Profit 2/2008
Finanční úřad Podbořany
Psaní o nešvarech a příkořích, která podnikatelům způsobují někteří lidé ve veřejné správě, připomínají většinou ono pověstné házení hrachu na zeď. O to příjemnější je potom zjištění, že i díky v Profitu zveřejněným informacím se situace zlepšila.
Před více něž rokem jsme v Profitu (v čísle 49/2006) přinesli reportáž o tom, jakým způsobem se ke svým klientům chová finanční úřad v Podbořanech. Jeho jednání jsme tehdy přirovnali k řádění inkvizičních tribunálů. Není divu – desítky podnikatelů opustily raději obec, desítky jiných zkrachovaly. Nebyly totiž schopny platit doměrky a penále, které jim finanční úřad uložil.
Konec honu na čarodějnice?
„Po vyjití materiálu v Profitu se začala situace radikálně měnit. Ty největší excesy, které doposud na finančním úřadě panovaly, jako bylo například neúměrně vysoké nasazování pomůcek naštěstí skončily,“ vzpomíná jeden z aktérů „honu na čarodějnice“, majitel stavební firmy Leo Peterka. Především přestali kontroloři tolik používat pomůcky. Podle tehdejších informací finančního úřadu totiž tvořily až čtyřicet procent všech kontrolních akcí. „Ke zlepšení přispěly i další faktory,“ vzpomíná Peterka. „Především odešly dvě největší »žáby na prameni«, vedoucí finančního úřadu Slavěna Pilátová a kontrolor Antonín Suchánek. Přitom paní Pilátová v novém působišti v Chomutově nastoupila jako pouhá ředitelka odboru. Určitě to nebylo za odměnu,“ dodává.
Vedle personálních změn podle Peterky na změnu přístupu působil i fakt, že finanční úřad začal prohrávat jeden soud za druhým. Už se sice nejednalo o desítky soudů, jako v době přípravy první reportáže, ale i tak finanční úřad zůstával být tím poraženým. Posun je dán i tím, že proběhly procesy u nejvyšších soudních instancí, a to tam, kde obecné soudy rozhodly v neprospěch daňového subjektu. Například otci současného starosty se podařilo spor zvrátit ve svůj prospěch u Nejvyššího správního soudu. Dvěma lidem už bylo dokonce odpuštěno penále, což se předtím nestalo celých deset let.
Svou roli zřejmě sehrála i skutečnost, že se podivnými praktikami podbořanského berňáku začalo zabývat i ministerstvo financí. „Je třeba přiznat, že finanční úřad v Podbořanech v některých svých úkonech opravdu pochybil. Na tato pochybení poukázalo a v rozhodování je zohlednilo nadřízené ústecké finanční ředitelství, některé úkony jako chybné vyhodnotil až Krajský soud v Ústí nad Labem. Na základě těchto zjištění byla přijata opatření jak na úrovni finančního úřadu v Podbořanech, tak na úrovni finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Na úřadě se jedná o opatření organizačního charakteru, na ředitelství v oblasti metodického řízení,“ sdělila již před rokem Profitu tehdejší náměstkyně ministra financí Dana Trezziová.
Pomsta až za hrob
Ne všechno je ale dnes v Podbořanech růžové. Je to dáno především tím, že dobíhají některé události, které rozehrávalo ještě staré vedení. „Tak mi například poslali na rozloučenou platební výměr na DPH, ačkoli to bylo již devět měsíců po prekluzivní lhůtě,“ říká Peterka. Jeden podstatný rozdíl zde přece jen byl – na základě vyhraných soudních sporů již byly výměry zkráceny z patnácti milionů korun na jeden. Dosavadní přístup ze strany finančního úřadu se ale příliš nezměnil. Onen milion nebyl sice vypočten na základě pomůcek, ale dokazováním, nicméně to bylo také to jediné pozitivní, čeho se Peterka dočkal. Na druhou stranu nebyla projednána zpráva, nemluvě o již zmíněném promeškání prekluzivní lhůty, kterou úřad přetáhl i se započtením soudních řízení.
Když Peterka žádal vysvětlení, na jakém základě byly výměry vydány, odpověděl mu finanční úřad, že byly prodlouženy na deset let od zdaňovacího období, tedy až do roku 2011. Takový výklad ale zákon nepřipouští. „Zákon stanoví, že prekluzivní lhůta, po niž lze daň doměřit, je tři roky od doby, kdy poplatník podal daňové přiznání. Pokud učiní správce daně kroky k doměření daně, může se prodloužit o další tři roky, nejvíce však o deset let,“ vysvětluje Peterkův daňový poradce Vladimír Romportl. Protože existovaly některé nejasnosti, jaké úkony prekluzivní lhůtu prolamují, upřesnil je v roce 2005 Nejvyšší správní soud. O rok později vydal stejný soud rozsudek, v němž konstatoval, že v oné tříleté lhůtě musí finanční úřad daň rovněž pravomocně doměřit. „Tuto skutečnost ovšem zdejší vedení finančního úřadu vůbec nerespektovalo,“ vysvětluje Romportl.
Když se slušnost nevyplácí
I když se tedy pomalu ale jistě podnikatelské klima mění k lepšímu, o žádný happy end se nejedná. V Podbořanech jsou dnes desítky podnikatelů, kteří zkrachovali, do smrti budou splácet nesmyslné pokuty a další platby, přičemž řádění finančního úřadu si vybralo i vysokou daň – jeden z podnikatelů se zdravotně zhroutil a skončil v invalidním důchodu.
Kuriózně nejhůře dopadli ti podnikatelé, kteří se od počátku, kdy kontroloři začali vystupovat vůči nim nekorektně, snažili nějak rozumně dohodnout. To byla chyba. Doplatil na ni mimo jiných i podnikatel Miroslav Roubal. Jeho martyrium začalo již v roce 2000. Z vrozené slušnosti si myslel, že po dobrém to půjde s finančním úřadem lépe, než bude-li od začátku psát odvolání a bouchat do stolu. „Dnes vidím, že to byla chyba. První můj pocit ale byl takový, že to přece nemohou na finančním úřadě myslet vážně. Že jde o nějaký renonc, který se musí prostě vysvětlit. A že pokud »nebudu zlobit«, tak to přijmou na berňáku jako výraz, že s nimi chci hrát fair play, a že oni začnou také. To jsem se ale šeredně zmýlil,“ vzpomíná dnes Roubal. Že přestává legrace, zjistil ve chvíli, kdy mu přišla doměrka na milion tři sta tisíc korun za každý kontrolovaný rok. Při obratu okolo tří milionů jaksi přitažené za vlasy.
Jako z jiného světa působí skutečnost, že Roubala kontrolovala paní, která si od něj koupila auto, ale při kontrole tuto skutečnost zapřela. „Svítat mi začalo až ve chvíli, kdy mi vrchní kontrolor Suchánek při jedné návštěvě finančního úřadu odsekl, že si mám koupit lístky a odjet do Austrálie. Přestože se mi později za tento výrok omluvil, pochopil jsem, jaké o nás podnikatelích mají na podbořanském berňáku mínění,“ říká Roubal.
Bezmoc jej nakonec po různých peripetiích dohnala až na ministerstvo financí. Tam ve své stížnosti dokonce uvedl, že správci daně, kteří se podepsali na jeho případu, jsou podvodníci. Ani tato silná slova mu ale nepomohla – na řezkoumání ze strany ministerstva financí čeká dodnes, již tři roky. Žádost o přezkum si podal poté, co bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka (ČSSD) odmítl petici podbořanských podnikatelů s tím, že jde o individuální spory, které se musejí rovněž individuálně řešit.
Nápravy ze strany ministerstva se nedočkal, a to i přesto, že mezitím státní zástupce zastavil trestní stíhání, které vůči němu finanční úřad v Podbořanech inicioval. Dalšímu šikanování se Roubal raději vyhnul tím, že odešel do Prahy. „Ten přístup se vůbec nedá srovnávat. V Praze mi například exekuční oddělení finančního úřadu zastavilo další exekuce do doby, než bude rozhodnuto o přezkumu. Jsem přesvědčen, že to souviselo také s tím, že měli možnost se seznámit s postupem finančního úřadu v Podbořanech vůči mně,“ pochvaluje si svůj odchod Roubal. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Z dvaceti zaměstnanců mu nakonec zbyl pouze jeden.
Podnikatelé, kteří v Podbořanech zůstali, však takové štěstí neměli. „Pokud znám jednotlivé případy, tak okamžitě probíhaly exekuce, a neprávem penalizovaní podnikatelé neměli ani šanci se domluvit s berňákem na nějakém splátkovém kalendáři,“ hodnotí Peterka.
Chcete boj? Máte jej mít!
On sám díky tomu, že se nebál jít s podbořanskými kontrolory do střetu, a díky tomu, že mu daly za pravdu i soudy, podal žalobu o náhradu škody. „Nepodal jsem ji na stát, ale na konkrétní osoby, které mne poškodily,“ vysvětluje. Žádost o náhradu škody ze strany kontrolorů sice zamítlo ministerstvo financí, ale Peterka ji předal soudu. A není sám. O náhradu škody se bude soudit i další poškozený podnikatel známý z minulé reportáže, Roman Vaňkát. I on již vyhrál všechny soudy, a proto mu nic nebrání, aby požadoval náhradu škody po těch, kteří mu způsobili problémy. „Na žalobu o náhradu škody by lidé, kteří svou při vyhráli, neměli zapomínat,“ radí poradce Romportl. „A žaloba o náhradu škody po konkrétních osobách může být úspěšná. Úředník, který rozhodl nesprávně, může být potrestán až do výše čtyřnásobku platu, pokud ale byl v průběhu kontroly upozorňován na nesprávné jednání, a přesto v něm pokračoval, může nést odpovědnost za celou vzniklou škodu.“
Podle Romportla má v podobných případech daňový subjekt bojovat s úřadem hned od momentu, kdy se mu něco nezdá. „Jestliže začne probíhat nějaká kontrola, neměl by čekat na výsledek, ale měl by hned začít kontaktovat právníky, aby mohl všechny sporné kroky ze strany správce daně okamžitě kvalifikovaně napadat. My jsme ihned začali hlídat lhůty, začali jsme sledovat, aby okamžitě z protokolu bylo jasné, o čem se jednalo, a další náležitosti probíhající kontroly. Lidem, kteří si to neuvědomují, se pak špatně zpětně brání, neboť důkazní situace je na jejich straně.“
Celý problém má podle daňového poradce i psychologický moment. „Úředník, který chce uškodit, nechápe jako slušnost, když nad nějakým jeho renoncem přivřete oči. Bere to jako slabost.“
Kriminalizace, o níž se finanční úřad v případě Miroslava Roubala snažil, se však nevyhnula ani Peterkovi. Trestní stíhání, které započalo v roce 2005, nakonec letos skončilo osvobozujícím rozsudkem. „I když to zní paradoxně, byl jsem vlastně nakonec rád, že to dostala policie. Protože v trestním řízení je důkazní situace na straně státu, věřil jsem, že mne nakonec budou muset očistit.“ Tak jednoduché to ale nakonec nebylo. Peterkovi dokonce hrozila jednu dobu vazba, a i když mu nakonec policie z údajného daňového úniku ve výši patnácti milionů snížila obvinění na milion, očistil jej nakonec začátkem listopadu loňského roku až soud. „Trestní stíhání se pochopitelně negativně podepsalo na dobrém jménu naší firmy. Přišli jsme kvůli tomu o řadu zakázek, protože naši obchodní partneři se s námi báli dále spolupracovat.“ Kuriózní na celém stíhání bylo, že daň Peterka ani Roubal nezapřeli, ale finanční úřad pouze s její výší nesouhlasil a doměřil ji podle pomůcek. Je tedy otázkou, zda se z podobného rozporu dá vůbec dedukovat jakékoli podvodné jednání.
Blýskání na lepší časy? Uvidíme...
Také Romportl se domnívá, že postup finančního úřadu v Podbořanech vůči místním podnikatelům nebyl v pořádku a že se nejednalo o pouhé kverulantství několika postižených. „Ve chvíli, kdy jsem začal zastupovat pana Peterku, se na mne obrátili další místní podnikatelé. A musím říci, že zdejší finanční úřad lidem skutečně ubližoval. Znám ze své praxe daňového poradce celou řadu finančních úřadů. Někde jsou úředníci opravdu vynikající, a i když jsou třeba přísní, tak striktně dodržují zákon a neporušují zákonná práva poplatníků. Ale tady v Podbořanech to je skutečná koncentrovaná arogance moci.“ Jako konkrétní příklad arogance Romportl uvádí, že vrchní kontrolor Suchánek, stejný úředník, který radil podnikateli Roubalovi, aby se odstěhoval do Austrálie, při jednom setkání dokonce Peterkovi řekl, že on si může v daňovém řízení dělat, co chce. „Když jsme tento výrok nechali zaprotokolovat, tak se tomu ještě chechtal,“ vzpomíná Romportl. Nebyl to jediný příklad arogance či dokonce přímého porušení zákona. Z odvolacího a soudního spisu například „kdosi“ odcizil zásadní znalecký posudek v Peterkův prospěch, díky kterému pak nakonec soud vyhrál.
„Na to, zda se situace s příchodem nového vedení skutečně změnila, si budeme muset ještě počkat,“ je ve svém hodnocení zatím střízlivý podbořanský starosta Radek Reindel. „V každém případě s námi alespoň nové vedení jedná. Nový vedoucí finančního úřadu Ladislav Braun se přišel představit na radnici s tím, že by byl rád, kdyby se komunikace mezi zdejším berňákem a radnicí zlepšila. To je obrovský posun. Bývalé vedení v čele s ředitelkou Pilátovou na naše výzvy k jednání nereagovalo,“ dodává starosta.
Úředník někdy podnikateli prostě závidí
Dušan Šrámek 21.01.2008
Daňový poradce Vladimír Romportl
Nesmíte se nechat odbýt případným dílčím neúspěchem před správními orgány, tedy finančním úřadem a finančním ředitelstvím, ale musíte v prokazování své pravdy pokračovat před soudy, nabádá poradce.
Máte dlouholetou zkušenost s prací finančního úřadu v Podbořanech. Jak byste ji z pohledu daňového poradce hodnotil?
Podbořanský finanční úřad je vyhlášen velkou mírou nezákonností, které se tam praktikují. Tyto nezákonnosti měly svůj původ v konkrétních osobách – v bývalém vedoucím kontrolního oddělení a v ředitelce úřadu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že ne všichni pracovníci s těmito praktikami souhlasili. Bohužel svůj nesouhlas dávali najevo pouze mimo protokol. Obava z toho, že by si mohli znepřátelit vedení, byla příliš velká.
V čem konkrétně tyto nezákonnosti spočívaly?
V podstatě už to začínalo v oné počáteční fázi kontroly, které se říká místní šetření. Daňový subjekt byl vyzván, aby se dostavil se všemi doklady k jednání na finanční úřad. Přitom již ze samotného názvu logicky vplývá, že místní šetření se má vést u daňového subjektu.
Byly podle vás excesy kontrolorů způsobeny spíše neznalostí zákonů a nedbalostí, nebo se jednalo o cílenou snahu poplatníkům škodit?
To nemohu dost dobře posoudit. Touto otázkou se svým způsobem zabýval i soud. Jeden můj klient totiž vedl spor s vedoucím kontrolního odboru, v němž šlo o to, zda si dotyčný úředník řekl o úplatek. I přes určité indicie však soudce nakonec konstatoval, že skutek se nepodařilo prokázat. Jak ale jinak charakterizovat proslov, v němž si před námi vedoucí kontrolního odboru stěžoval, jak je špatně placen, zatímco podnikatelé jsou za vodou, než jako nepřímou žádost o úplatek? Pokud nám při jiné příležitosti tentýž úředník na naše námitky ohledně zákonnosti jeho postupu odvětil, že on si může v daňovém řízení dělat co chce, a to bez ohledu na zákon, můžeme si o jeho motivech myslet cokoli.
Zcela zásadní je pro výsledek kontroly fáze dokazování. Jak to ve vašem případě probíhalo?
Prakticky od počátku, to znamená od podání výzvy, jakoukoliv snahu něco dokázat bojkotovali. Například panu Peterkovi zadržovali doklady nad rámec svých povinností, nerespektovali rovněž již dohodnutý termín na vypracování znaleckého posudku. Ale nejenom to – onen znalecký posudek se pak záhadně ztratil z odvolacího spisu a později i ze spisu na krajském soudu. Přitom šlo o zcela zásadní důkaz, kdy posudkem soudní znalec potvrdil, že účetnictví pana Peterky je úplně v pořádku, čímž vyvrátil tvrzení správce daně. Ostatně tento závěr nakonec potvrdil i další znalecký posudek, který si v rámci trestního stíhání nechala vypracovat finanční policie.
Co bylo hlavním důvodem toho, že jste svůj spor nakonec u soudu vyhráli?
Především to byl celkový postup mého klienta, který své přesvědčení, že nikdy nejednal protizákonně, dokázal proměnit v důsledný boj o to, aby se pravda nakonec ukázala.
Znamená to tedy, že by měl každý podnikatel v podobné situaci neprodleně a důsledně reagovat na jakékoli pochybení správce daně, i když by mu možná v první chvíli připadalo malicherné?
Jistě, člověk musí v kterémkoli okamžiku, kdy mu to zákon nabízí, využít jej k prokázání svých tvrzení, a naopak vyvrácení tvrzení správce daně. Musí se ovšem připravit i na několik let trvající martyrium, protože právo se ne vždy prosazuje snadno. Nesmí se tedy nechat odbýt případným dílčím neúspěchem před správními orgány, tedy finančním úřadem a finančním ředitelstvím coby odvolacím místem, ale měl by v prokazování své pravdy pokračovat i před soudy. Nesmí zapomenout na to, že zcela zásadní pro předkládání jakýchkoli důkazů je rozhodující prvoinstanční řízení, protože u odvolacího orgánu, případně soudu, sice může doplňovat předložené důkazy, ale ne v plné šíři. To by totiž postrádalo jakoukoli logiku, protože tím by se vlastně otevíralo celé řízení od počátku. Odvolací orgán i soud řeší primárně zákonnost postupu správce daně při proběhlé kontrole.
Někdy se ale podnikatel bojí na nějaký přehmat okamžitě poukázat, aby úředníky ještě více nenaštval a zbytečně nenarušoval případné osobní vztahy. Domnívá se třeba, že oni na oplátku budou vůči němu rovněž shovívaví. Dá se na to spoléhat?
Takový ten sousedský vztah v sobě nese jedno nebezpečí – a tím je obyčejná lidská závist. Úředník, a teď nechci být konkrétní, každý den vidí, že jeho soused podnikatel lépe bydlí, má lepší auto, jezdí na lepší dovolenou. Nevidí ale práci, která za tím stojí. Podnikatel úředníkovi do hlavy nevidí. Když je pak v rámci onoho neformálního, sousedského jednání apelováno na jeho toleranci ke správci daně, a on mávne rukou, může mu to později naopak přitížit, jako jeho osobní slabost.
Vyznat se dobře v daňových zákonech a v příslušných právních souvislostech je ale často pro podnikatele složité. Vždycky asi bude platit, že ve sporu se správcem daně bude tahat za kratší konec provazu.
Podnikatel by měl vždy zvážit, zda se v nastalé situaci nemá dát zastupovat právním zástupcem. Ten pochopitelně není vázán žádnými osobními vztahy a bude hledat pouze věcnou stránku.
Pokud se daňový subjekt setká s nějakou nepravostí vůči své sobě, je asi těžké to zvládnout i emočně. Co byste mu poradil?
Tak v každém případě případný vztek ovládnout a vzít si čas na rozmyšlenou. Ve vzteku člověk jedná nepromyšleně a často proti svým vlastním objektivním zájmům. Měl by si rovněž uvědomit, že správce daně požívá ochrany jako veřejný činitel. Ale i tady platí, že je lepší se nechat raději zastupovat právním zástupcem. Kuriózně totiž občas může asertivní chování daňového poradce vytočit správce daně. Osobně jsem třeba zažil, že na můj požadavek po naprosto přesné a úplné protokolaci toho co na jednání zaznělo, jsem se od úředníka dozvěděl, že jsem stejný lump a darebák jako mí klienti. V tu chvíli byl celý spor vlastně vyhrán, neboť tato slova nebylo možno vzít zpět, protože zazněla za účasti svědků.
Dušan Šrámek