Monument o katyňské hrůze
Josef Mlejnek
51PRO 3/2008
Svým posledním filmem Katyň nevytvořil režisér Andrzej Wajda obraz doby, která by se ho nijak nedotýkala, naopak: v Katyni byl zavražděn jeho otec a jeho matka ještě dlouho po válce proti vší naději doufala, že se nakonec přece jen vrátí domů živý.
Přes některé autobiografické rysy nám však Wajda nepředkládá svůj soukromý příběh, je schopen oné míry odosobnění, jakou vyžadují velká umělecká díla. To ostatně dokázal ve své dosavadní tvorbě v průběhu posledních více než padesáti let hned několikrát. Nicméně ani on, jak se zdá, není ve své vlasti prorokem. Soudím tak podle některých polských kritik, které filmu vytýkají pomalý začátek, roztříštěný děj nebo „čítankově“ málo kritický odstup od tragické, ale zároveň i neslavné stránky polské historie. Je to podle mne stejné, jako kdybychom Michelangelovým freskám vytýkali nepřítomnost sugestivních boschovských detailů. Přitom epochální filmy s podobně strhujícím napětím mezi velkými a malými dějinami jako Katyň se v poslední době dají spočítat na prstech jedné ruky. Ani hudba Krzysztofa Pendereckého není soundtrack hbitého music-makera, ale společně s tím, co se odehrává, jako by tvořila druhý pól magické magnetické podkovy.
KAM UTÉCI?
Film začíná úspěšně završeným čtvrtým dělením Polska na základě paktu Ribbentrop-Molotov v roce 1939: na velkém mostě se setkávají lidé utíkající ze západu před německými nacisty s těmi, kdo prchají z východu před ruskými bolševiky -- jedni i druzí zjišťují, že utíkat není vlastně kam.
Jsme svědky přátelské konverzace příslušníků wehrmachtu s vojáky Rudé armády a záhy poté následuje obraz,
jak ruští molodci odstraňují a „dělí“ vyvěšené polské vlajky: červená část může provizorně symbolizovat přítomnost sovětské moci, zatímco tu bílou lze použít na onučky. Už na mostě se setkáváme se dvěma hrdinkami filmu: s Annou (Maja Ostaszewka), která s osmiletou dcerou Nikou jde s bicyklem hledat svého muže Andreje (Artur Zmijewski), kapitána od hulánů, a s ženou generála, jež utíká před Rusy a Annu před cestou na východní stranu mostu varuje. Anna se s Andrzejem nakonec setká mezi vojáky připravenými k transportu, ale prožije si okamžik hrůzy, když v improvizovaném lazaretu u kostela tuší pod pláštěm hulánské uniformy pozůstatky svého muže: je to ale Ukřižovaný, kterého někdo (kdo asi?) urazil z kříže, na němž pak zůstala viset pouze bezvládná ruka. Jde o znovu oživenou symboliku, nebo jen o narážku na Polsko coby trpícího „Krista národů“? Nebo to má jen znamenat, že Bůh si zakryl tvář? Wajdovo drama není dokument, neboť k nám promlouvá prostředky filmového umění, ale bez dvou zásadních dokumentů se přece jen neobešel. Oba ovšem do děje přirozeně
zapadají a jsou více než výmluvné: německý filmový týdeník z roku 1943 odhalující katyňský zločin bolševiků a sovětský poválečný týdeník připisující sovětské zvěrstvo nepochybně stejně zvěrským nacistům. (Prokurátor Ruděnko měl v Norimberku dokonce tu drzost, že požadoval, aby Katyň byla vpočtena mezi nacistické zločiny, ale to bylo nejspíš už moc i na jinak dost povolné Spojence.)
KATYŇSKÁ LEŽ
Paní generálovou žijící v Krakově, který byl součástí tzv. Generálního gouvernementu, se nacisté snaží přinutit, aby přednesla jimi vnucovanou tendenční řeč o Katyni, ale ona statečně odmítne. Po válce vidí v týdeníku promítaném pod širým nebem sovětskou „katyňskou lež“ a veřejně se snaží proti ní protestovat. Někdejší poručík Jiří (Andrej Chyra) ze zajateckého tábora ve Starobielsku (nyní ovšem již major loutkové Lidové armády) ji odvádí pryč a dialog, který se mezi nimi odehrává, představuje jedno z klíčových míst celého filmu. On přežil, neboť ho získala ke spolupráci NKVD ještě před masovou popravou jeho kolegů. Na katyňském seznamu se objevil nedopatřením proto, že svému veliteli poskytl v chladu svetr se svým jménem. Major se brání: „někdo musí přežít“, „mrtvé nikdo nevzkřísí“, málem že nedodá nějaké to „musíme si pomáhat“ na polský způsob. Odpovědi vdovy po generálovi jsou nepříjemně úsečné, ale přesné jako sama pravda: „Myslíte jinak, ale děláte totéž co oni. Jaký to má smysl?“ To nemá být jen soud nad válečnými zradami, ale nad celým následujícím čtyřicetiletím komunistického Polska. Představitelka generálské vdovy Danuta Stenka (rovněž významná divadelní herečka) své postavě vtiskla přesvědčivost nejen noblesními gesty, ale i jemně komickými polohami poněkud přepjatého a typicky polského „honoru“.
ZEMĚ Z TROSEK
Nezapomenutelných noblesních vrcholů má Wajdova Katyň ovšem hned několik: když například Andrejova matka, již podivuhodně ztělesnila Maja Komorowska, přijímá urnu s popelem svého muže, univerzitního profesora, který zahynul v Sachsenhausenu, a utěšuje se, že její syn určitě žije, neboť přijít o muže i o syna je nepravděpodobné a příliš kruté. Sovětská likvidace polské inteligence v Katyni má paralelu v likvidaci Krakovské univerzity nacisty – zde jde prakticky o hraný dokument, neboť německý zmocněnec v projevu, po němž následuje rozehnání a pozatýkání univerzitního pedagogického corpusu, říká ve filmu prakticky totéž co
jeho živá předloha téměř před sedmdesáti lety. V ženských představitelkách Wajdova filmu se, jak výstižně napsala ruská básnířka a disidentka Natalia Gorbaněvskaja, soustředila celá polská paměť o katyňském zločinu.
Ve výčtu heroin nesmí chybět Irina (Agnizszka Glińska), která sice nemůže pohřbít svého bratra, poručíka letectva, ale chce alespoň umístit na hřbitově desku s datem pravděpodobného úmrtí: jaro 1940.
Mezitím se v poválečném Polsku nesmí už ani to -- země tábora socialismu, posunutá Stalinem o dvě stě
kilometrů na západ, má pochopitelně svá data, podle kterých ke zločinu muselo dojít na podzim 1941, a navíc ho spáchali nacisté. Polský „dům strachu“ tak začíná úspěšně růst od základů: účastnice Varšavského povstání Irina končí ve vězení. Než se tak stane, stačí vyšetřovateli vmést do tváře: Chtěli byste během pěti minut dosáhnout toho, co se Němcům nepodařilo za pět let? Naproti tomu její sestra, ředitelka školy, znemožní Anninu bratranci Tedeuszovi, který byl za války „v lese“ neboli v odboji, dodělat si maturitu, neboť v životopise uvádí „nesprávné“ datum otcovy smrti v Katyni. „Tato země se zvedá z trosek, a kdo ji obnoví, když se vy necháte postřílet?“ argumentuje s železnou logikou ředitelka.
S tím, co bychom čekali na začátku, se setkáváme v samotném závěru filmu. Masové hroby, svazování
rukou obětem a rána z pistole do týla. Žádná čestná smrt před popravčí četou. S mrtvolami na vůz nebo rovnou do jámy. Monotónní hrčení motorů uzavřených nákladních aut přivážejících polské důstojníky na smrt, která vypadají jako neohrabaní černí brouci, mechanické nabíjení pistolí a výstřely. Téměř všichni jdou na smrt s modlitbou na rtech; kdo se moc cukal, dostal pytel přes hlavu. Andrzej se nevrátil, ale jeho svědectví zaznamenané ve zmáčeném zápisníku šťastnou shodou okolností k jeho blízkým dorazilo. Co s námi bude? ptá se v něm pár hodin před smrtí. Jsou to jeho poslední slova.
CO JSTE ČEKALI?
Proč Stalin nechal povraždit dvacet tisíc polských důstojníků? Proč neskončili jako jejich „šťastnější“ druzi nebo o něco později jejich ženy v gulagu? Němci by s tímto „lidským materiálem“ nepochybně naložili nejspíš stejně jako s profesory z univerzit. Mstil se tím za porážku v roce 1920, při níž sehrál coby velitel neslavnou roli? Spíš jeho kreaturní uvažování provázené schopností vidět hodně dopředu neodolalo pokušení zbavit jednou ranou Polsko výkvětu jeho inteligence. Nacisté se při jiných příležitostech chovali stejně, ale kdyňské vraždění nepadá na jejich vrub. To bylo před šedesáti lety, ale pokrok se mezitím nedal zastavit ani v tomto ohledu: v Kambodži před třiceti lety znamenal předem rozsudek smrti už pouhý fakt, že oběť nosila brýle.
Proč Wajdův film nedostal letošního Oscara? Vysvětlení může být několik. Jednak je málo hollywoodský (žádné spaní s Němci nebo Rusy, žádné chlapecké plivání na nebe), jednak jsou v něm za zločince Rusové – vlastně až na jednoho, důstojníka, který si nedělá žádné iluze o sovětské moci a nabízí Anně v zajetí to, čemu se dnes říká fingovaný sňatek, jsa přesvědčen, natolik zná sovětský režim, že její muž už nemůže být naživu. Jako žena sovětského oficíra by totiž měla větší šanci přežít. Nakonec jí pomůže alespoň utéct do Generálního gouvernementu.
O Katyni se ve světě dosud ví stále velmi málo a stejně jako popírači šoa neboli holocaustu existují i popírači
Katyně v tom smyslu, že odmítají připustit, natož přiznat ruské autorství zločinu. Není dílem pouhé blažené nevědomosti, že recenzent ve švédském deníku Dagens Nyheter v minulých dnech napsal, že Wajda v rozporu s historickou skutečností činí za Katyň zodpovědnými Rusy.
Natočí Andrzej Wajda (1926) po Katyni další film? Podle toho, jak vášnivě kriticky v jednom z rozhovorů hovořil o Varšavském povstání ze srpna 1944, lze vyslovit hypotézu, že se pokusí vytvořit podobnou fresku i o něm, ale určitě s jinými akcenty. Známý obraz: nacisté dobíjejí povstalce a ničí město, zatímco rudoarmějci trpělivě vyčkávají na druhém břehu Visly. Ale co jste čekali? namítá Wajda. Povstání bylo připravené špatně a muselo být poraženo. Stalinovi pak spadly do klína všechny argumenty. Kdo zničil Varšavu? Vláda v Londýně. A kdo ji obnoví? Varšavská vláda dosazená Sověty. A tak se také stalo.
Josef Mlejnek