Pravá tvář strany Zelených
Luboš Zálom
Strana Zelených je, jak se vyjadřují její představitelé, neideologickou stranou, jejíž doménou je věcný a nezaslepený přístup k řešení problémů. Nestojí prý v politickém spektru ani vlevo ani vpravo, ale snaží se brát to nejlepší z obou směrů. V koalici s ODS se Zelení, při ledabylém pohledu, zdají být spíše pravicovější stranou, která chce především sázet na trh, a jen v některých aspektech hraje, neideologicky a umírněně, na environmentalistickou notu.
Při pozornějším pohledu je však mnohem jasnější, co jsou Zelení ve skutečnosti zač. Nezáleží na tom, jak vehementně se Bursík snaží držet svou stranu v koalici a brání ji před opozicí vlastních spolustraníků. Není nic platné, že Bursík je velmi šikovný technolog moci, který dnes pragmaticky vidí v koalici s ODS šanci na rozvíjení toho, co Zelení získali v posledních volbách. Díky této pragmatičnosti zatím Zelení v pravicové koalici nenapáchali větší škody. Pragmatický přístup, který z Bursíkovy strany zdánlivě udělal takřka nejpravicovější Zelené v Evropě, však není v dlouhodobějším horizontu udržitelný - buďto Zelení, kteří zklamali své voliče, radikály poblázněné zeleným náboženstvím a naivky podobné těm, kteří před lety dali svou slepou důvěru Unii svobody, v příštích volbách neuspějí a budou muset vyklidit sněmovnu, nebo dojde k vnitrostranickému boji, v němž zvítězí ti, kteří jsou skutečně autentičtí zelení v pravém slova smyslu: radikální environmentalističtí socalisté a ekofašisté.
Podle nedávných průzkumů, ze kterých plyne, že dvě pětiny voličů, kteří v roce 2006 volili Zelené, své volby dnes lituje, by se mohlo zdát, že může dojít k první situaci. Pravděpodobnější však je, že však mezitím stihne dojít na situaci číslo dvě. Jak dlouho bude politický profesionál Martin Bursík schopen nutit stádo svých spolustraníků ke spolupráci, než bude převálcován a odstaven těmi, kteří chtějí zelenou politiku uskutečňovat bez kompromisů? Těžko odhadovat. Hlasitý nesouhlas radikálních zelených je však dobrou příležitostí přesvědčit se, o co valné části Zelených ve skutečnosti jde.
Zatímco Bursík pragmaticky kličkuje a snaží se těžit politický zisk, ústy těch Zelených, jenž na vrcholu dění nejsou, se projevuje skutečná tvář této politické strany. Ambiciózní místopředseda republikové rady Zelených, Matěj Stropnický, je dnes asi nejhlasitějším kritikem Bursíkova vedení, a jeho hvězda prudce stoupá. Je mnoha komentátory pokládán za novou krev české politiky - novou krev nezatíženou minulostí. Pokud chceme vidět, co Zelení skutečně zastávají, neměli bychom sledovat Bursíka, ale o mnoho pozorněji Matěje Stropnického. A není to věru hezký pohled. Stropnický je asi nejlepším příkladem toho, jaká je v principu skutečná ideologie strany Zelených - ideologie, která se neprojevuje přímo v parlamentu, ale která tvoří jejich myšlenkovou základnu, a která pouze čeká na svou budoucí šanci.
Nemám v úmyslu odsuzovat nekompromisnost ani hájit pragmatismus. V tomto případě nejde o váhu a jistotu, s jakou jsou názory a postoje hájeny. Jde o jejich morální obhajitelnost. O to, zda jsou zastávané postoje v souladu s tím, jak by měla společnost vypadat, jak by měl fungovat stát, a v jakém systému by měli lidé žít. Jestliže racionálně dojdeme k závěru, že naše myšlenky jsou správné a popisují život a společnost tak, jak by měly vypadat, není extrémní a neústupný přístup k jejich obhajobě nic špatného. Naopak jakýkoliv kompromis, jakýkoliv ústupek ze správných postojů je jejich obětování ve prospěch opačných a vědomě nebo nevědomě mylných myšlenkových směrů a závěrů. Jestliže víme, že to, co zastáváme, je správné, nesmíme si dovolit žádný ústupek. Americká filozofka a spisovatelka Ayn Randová kdysi řekla: "Z jakéhokoliv kompromisu mezi dobrem a zlem je to pouze zlo, co vítězí." A okřídleným se stal výrok amerického prezidentského kandidáta Barryho Goldwattera: "Extremismus při obraně svobody není neřestí, a umírněnost při obraně spravedlnosti není žádnou ctností."
Je to pouze správnost nebo nesprávnost, a morálnost nebo nemorálnost postojů, podle čeho lze soudit. Na názorech radikálních Zelených a jejich hlavního exponenta Matěje Stropnického není hrozivá a odsouzeníhodná jistota a neústupnost, s jakou je hájí, ale jen a pouze jejich obsah. V poslední době si mohli pozorní čtenáři udělat sami jasný obrázek o zelené neideologičnosti - z několika online rozhovorů na zpravodajských serverech a hrstky článků, kterými Stropnický komentoval současné dění.
"Zelení nejsou stranou levicovou, jsou zelení," tvrdí Stropnický v online rozhovoru na serveru Lidovky.cz v listopadu loňského roku. Antiideologičnost, kterou se Zelení maskují, je výmluvná. V dnešní době je ideologie pokládáno takřka za neslušné slovo, které znamená slepý fundamentalismus a extremismus. Vyzdvihuje se přístup, který má, údajně, řešit problémy věcně, bez omezení ideologickými mantinely. Nařčení z ideologické zaslepenosti je jednou z účinných zbraní v diskuzi - málokdo málokdo se proti takovému nařčení brání vysvětlením, svých postojů. Místo toho se pokusí ukázat svou věcnost, nadhled, a schopnost najít společnou řeč. Ve skutečnosti však není možné sledovat jakýkoliv postoj vůči společenským otázkám, aniž bychom zároveň nezastávali určitý politicko-filozofický, ideologický směr. Jakou ideologii skrývají Zelení za svou neideologickou maskou?
Protože klasicky liberální pojetí individuálních práv, na život, svobodu a majetek, nikdy nezískalo řádnou filozofickou obhajobu, pozici zastánců skutečných práv si pro sebe usurpovala levice, postupným prosazováním pozitivního pojetí práv a kolektivismu, zdůrazňováním nutnosti obětování sobeckých zájmů ve prospěch chudých a nespokojených. Zatímco pravice se chová velmi rozpačitě, dojde-li na práva, levice je nesmírně sebejistá při obhajobě svého kolektivistického pojetí práv. Levice se však v minulosti dopustila mnoha neomluvitelných příkoří, má na svědomí miliony lidských životů, a i levicová ekonomická politika se ukázala jako naprosto nefunkční. Vzbudit zdání, že Zelení nejsou ani levicí ani pravicí, nýbrž věcnými zastánci skutečně spravedlivého řádu, je něčím, co jim dává možnost zastávat výrazně kolektivistické myšlenky a přitom se distancovat od všech přehmatů, omylů a úmyslných ničemností všech levicových směrů 20. století. Stropnický píše: "Dědictví obětí levicových režimů na [zelené] nepadá." [3] Není však možné přehlížet ideologii. Není možné chovat se neideologicky.
V článku "Zelení v neoliberálním klamu" Stropnický kritizuje přílišnou benevolenci Zelených vůči vládním reformám. Pohoršuje se nad údajně přílišnou deregulací a odstraňování nebo snižování role státu v oblastech, které mají být, podle socialistů, ve veřejné správě. Varuje, že stát dává ruce pryč od klíčových oblastí politiky, jakými jsou nemocnice, kultura, školství - aniž by konkrétněji uvedl, kde jak stát, podle něj, příliš dereguluje kulturu nebo školství. Stropnický nestydatě přehání, a je vidět, že jakákoliv nicotná míra deregulací je mu proti mysli, a raději by viděl silnou ruku státu.
Co vlastně současná vláda tak příliš dereguluje? Školství i zdravotnictví je stále ve státních rukách, a je naprosto jedno, jestli jsou stanoveny regulační poplatky v ordinacích, nebo zda bude zavedeno státem předepsané školné (což beztak nebude). Ve skutečnosti o žádné deregulace nejde, stát drží zmíněné služby ve svých rukách stejně pevně jako dřív, pouze jinak, snad efektivněji, nastavuje pravidla státního řízení. Z hlediska principiálního zastánce svobody trhu jde v zásadě o stejný socialismus, jaký zde panoval během osmileté vlády ČSSD. Matěj Stropnický to však vidí jinak. Jeho ideálem je tvrdá regulace a státní zásahy. Zdůrazňuje, že dnes dochází k "plíživému odvolávání sociálních práv, výsledku to dlouhého a urputného boje mnoha generací." [1]
Koncept sociálních práv, zahrnující právo na bydlení, na práci, na přiměřený příjem, apod., jenž je základní myšlenkovou výbavou každého socialisty, tvrdí, že údajné potřeby jednoho jednotlivce jsou jeho nárokem, který musí být uspokojen ostatními. Lidé jsou podle tohoto konceptu pouhými obětními beránky, jejichž hlavním smyslem života je služba potřebám těm méně schopným, kteří mohou kdykoliv uchvátit cokoliv, co úspěšnější jedinci vybudovali. Socialisté, jak známo, neuznávají žádné principiální právo na majetek ani na svobodu. Jestliže se domnívají, že méně materiálně zabezpečený člověk má nárok na to, aby mu byly životní potřeby, jako je vzdělání nebo bydlení, zajištěny lidmi, kteří získali určitý majetek, znamená to, že oni na tento majetek nemají žádné právo, a může jim být libovolně vyvlastňován. Zdanění příjmů nebo uvalení regulace na prodejní ceny totiž není ničím jiným, než formou vyvlastnění.
Matěj Stropnický tak kritizuje postupné uvolnění regulace nájemného slovy: "Teď v létě došlo k ohlášení deregulace nájemného o čtyřicet procent, slabší vrstvy se sice budou muset vystěhovat, ale to je zelené, mohou jít bydlet do přírody a pak, v centrech měst přece potřebujeme několik tisíc volných bytů, kdyby se vrátil Kožený nebo Krejčíř." [1] Není možné si nevšimnout odporně socialistické rétoriky, která jako by vypadla ze slovníku Jiřího Paroubka nebo Davida Ratha, a která pokládá každého majitele bytu za zloděje, vydřiducha a podvodníka, který si svůj zisk nezaslouží, protože sleduje svůj sobecký zájem namísto zájmu chudých a potřebných.
Podobně Stropnický odmítá deregulaci školství a placení školného - i když naříká zbytečně, protože současná vláda nic takového nechystá. V on-line rozhovoru na serveru Lidovky.cz prohlásil, že hlavním důvodem jeho odmítavého postoje k placení školného je skutečnost, že jestliže musí student "během studia nutno brát ohled na následný zisk při zaměstnání, dochází příliš brzo k hodnotové deformaci studentů vedoucí k autocenzuře při volbě oboru: je nutno vybrat takový obor, který se zaplatí." [3] Vyjadřuje obavu, že toto "není cesta k vyšší vzdělanosti, pouze k vyššímu koeficientu bohatství."
Nesouhlas se školným patří zásadně k ideologické výbavě každého správného socialisty. Stropnický svým výrokem ukazuje kromě svého socialistického smýšlení ještě hlubší ideologické předpoklady. Výběr atraktivního studijního oboru podle toho, zda po jeho absolvování bude student dosahovat vyšších výdělků, je podle Stropnického znakem hodnotové deformace. Podle čeho by se měl uchazeč rozhodovat, když kritérium vybrané podle vlastních preferencí je něčím zavrženíhodným?
Jako každý socialista tak Stropnický odmítá soukromý, individuální sebezájem a implicitně vyzdvihuje "vyšší" cíle - službu pro společnost. Vzdělání nemá být podle něj prostředkem k dosahování vlastního blahobytu, ale prostředkem cílevědomého zvyšování blaha společnosti. Jestliže by si studenti volili studijní obory podle toho, zda po jeho zdárném absolvování získají lukrativní pracovní místo, kdo by studoval obory, které mají své odbytiště především ve veřejné a neziskové sféře, kdo by pracoval pro společnost? Místo zaměstnání ve státním nebo neziskovém sektoru by daleko víc absolventů hledalo uplatnění v soukromé sféře, aby co nejdříve splatili své školné, s čímž socialisté nemohou souhlasit: sobecký zájem o vlastní blahobyt je podle nich opovrženíhodný, zatímco služba společnosti je morálním ideálem. Zcela v souladu se sociálním právem na vzdělání má mít student nárok na to, aby mu bylo jeho studium uhrazeno daňovými poplatníky podle jeho libosti, aniž by na něm spočívala odpovědnost, že tato investice bude někdy návratná.
"Kvalita vzdělání kolísá" [1], píše Stropnický. S tím je možné souhlasit - on sám je toho jasně viditelným důkazem. Stejně jako tisíce jemu podobných socialistů odkojených filozofickými a sociálně vědeckými fakultami po celém světě, kteří vesměs tvoří členskou základnu levicových stran a hnutí a snaží se, coby sociální inženýři, byrokraté a komentátoři a kulturní autority ovlivňovat společnost směrem k větší nesvobodě. Jako absolvent fakulty sociálních věd, kam výklad základních ekonomických principů nepatří, není Stropnický schopen pochopit, že cena vzdělání na svobodném trhu by udávala jeho kvalitu i pozdější možnost uplatnění, a přinášela by maximální efektivitu, narozdíl od dnešního stavu, kdy je vzdělání "zdarma".
Stropnický, jakožto ideologicky pevný etatista, hájí roli státu v oblasti zdravotnictví, školství, energetiky apod., a vyzdvihuje též stát jako nepřekročitelnou bariéru na obranu vůči "nadvládě korporací" [1]. V jeho představách je možné, aby silné firmy, jimž je ponechána volnost od regulací, mohly ovládnout občany, získat nepředstavitelnou a neomezenou moc, pomocí které budou lidem vnucovat svou vůli a všemožně je tyranizovat. Ukazuje flagrantní neznalost historie, nebo nepředstavitelnou naivitu, když přehlíží, že ani v nejsvobodnějších dobách lidské civilizace, v 19. století v Severní Americe nebo Británii, nikdy trh ani náznakem nedospěl k nějaké tyranii firem. Naopak, politická moc státu se mnohokrát stala tou nejhorší tyranií - což snad nemůže popřít ani ten nejlevicovější absolvent fakulty sociálních věd.
Vůbec, veškeré deregulace, které provádí dnešní vláda, jsou pro Matěje Stropnického zlem, otevřením stavidel lidské zkaženosti, a nestydí se je nazývat "přerozdělováním směrem k bohatým" [1]. Ve svém odmítání nejrůznějších forem deregulace je velmi ideologicky pevný. Je to zásadní ukázka kolektivistického přístupu k hodnotám. Kolektivisté všech barev tvrdí, že veškeré hodnoty, kterou jsou produkovány a spotřebovávány, jsou vlastnictvím společnosti. Jejich "majitelé" jsou podle nich pouhými správci, kteří se o ně dokáží starat, a přispívat tak svým sobeckým zájmem k prospěchu všech. Přiznání nějaké formy majetkových práv produktivním jednotlivcům je podle kolektivistů pouhou benevolencí ze strany společnosti, která má přinést vyšší "dobro" - zvyšování blahobytu všech. Společnost tak má kdykoliv právo hodnoty těch nejproduktivnějších jednotlivců konfiskovat a přerozdělit mezi co největší počet lidí, kteří přece také mají na toto ovoce nárok, bez ohledu na to, zda se na produkci nějak podíleli.
Jakékoliv uvolnění regulací, snížení míry daňových konfiskací, uvolnění pravidel podnikání, je pro kolektivisty stejným přerozdělením společenských statků - směrem k bohatým, kteří už žijí v dostatku a přepychu, a další bohatství už, podle kolektivistů, nepotřebují - které nemůže být rozděleno těm, kteří mají na tyto hodnoty nárok. Kolektivisté nejsou schopni uznat, že hodnoty mohou patřit jen těm jednotlivcům, kteří je získají buďto vlastní produktivní činností, nebo směnou. Nejsou schopni uznat, že neexistuje nic jako "společenský statek" nebo "společenské hodnoty".
Označit snížení daní za "přerozdělováním směrem k bohatým" [1] znamená být ideologicky na společné lodi se sociálními demokraty nebo komunisty, bez ohledu na to, jak šikovně se Matěj Stropnický snaží skrývat za svou neideologickou masku. Výsledkem onoho "urputného boje mnoha generací", o němž Stropnický s nadšením píše, je pouze zničení pojmu právo a jeho nahrazení kolektivistickými koncepty. Je to boj, který přivedl lidstvo ke dvěma světovým válkám a téměř stu milionům obětí komunismu. Sám Stropnický je důkazem toho, jak je pojem práva dnes v povědomí nejširší veřejnosti zničen. Ve svém článku píše, že základy zelené politiky spočívají na "trvale udržitelném životě čili ochraně životního prostředí, nedělitelnosti lidských práv a sociálně-tržním hospodářství." [1] Jak může někdo mluvit o nedělitelnosti práv, a v jedné větě obhajovat sociálně-tržní hospodářství? Jestliže jsou práva nedělitelná, jak je možné obhajovat zásahy do životů lidí, kterými dnešní státy ve stále větší míře porušují práva jednotlivce? Jak je možné tvrdit, že jsou práva nedělitelná, a přitom tvrdit, že majitel bytu nemá právo poskytovat nájem v takové výši, jaký si zvolí? Jak lze hájit nedělitelnost práv, a přitom požadovat, aby občané, v rámci nesmyslného a směšného boje proti globálním klimatickým změnám, obětovávali svoje hodnoty a svůj životní standard, na který mají právo? Takovýto rozpor není možné jen tak přejít.
Stropnický, jako všichni kolektivisté, ve skutečnosti žádný koncept nedělitelnosti práv nezastává. Jestliže hájí tzv. sociální práva, nemůže zároveň hájit princip práva na majetek a na svobodu. A protože práva jsou skutečně nedělitelná, znamená to, že v principu neuznává žádná lidská práva. V jeho představách je právo pouhým sociálním konstruktem, který může být kdykoliv změněn a jeho význam je možné libovolně nahrazovat jiným, podle toho, jaký momentální cíl má být dosažen. Stejně subjektivně přistupují i oné nedělitelnosti - práva jsou podle nich nedělitelná jen v úzce vymezené rovině. Toto však znamená naprostou negaci jakýchkoliv skutečných práv a vytvoření zmatku, ve kterém je možné za právo schovat prakticky cokoliv, od práva na život na úkor druhých, přes právo na život pro bestiálního vraha, až po naprosto absurdně vymezená práva zvířat. Je podivuhodné, že většina veřejnosti tyto laciné triky a myšlenkové přemety kolektivistických zastánců "lidských práv" není schopná prohlédnout.
Ostatně, Stropnický ukázal své ideologické kořeny dostatečně jasně ve volební kampani roku 2006, kdy se snažil získat poslanecké křeslo s pomocí plakátu, na kterém byl jeho portrét stylizovaný do podoby známého portrétu Che Guevary, jehož podobiznou se na tričkách pyšní statisíce latentních komunistů po celém světě. Jak se vyjádřil v online rozhovoru na serveru iDnes, pokládá Stropnický Guevarovy metody za "překonané". Dodává však, že "mnohé z věcí, proti nimž bojoval, však jako problémy přetrvaly." [2] Naštěstí si tedy Stropnický nebere příklad z metod marxistického vraha Guevary, přijímá však to, oč usiloval, jako správné, morální, a jako příklad hodný následování - v kontextu dnešní politické reality. Zatímco tedy Guevara pro nastolení komunismu vraždil, Stropnický považuje svůj cíl snažit se jeho "ideálům" přibližovat politickou cestou.
I přesto, že se Bursíkovo křídlo snaží skutečné myšlenkové předpoklady Zelených skrývat, radikální křídlo je ukazuje dostatečně jasně. A je jisté, že voličskou základnu Zelených tvoří z větší části lidé, kteří si přejí radikální řešení údajných společenských a ekologických problémů. Najdeme zde nejzarytější, principiální odpůrce svobody, kteří se mohou směle měřit s jakýmkoliv komunistou. Strana zelených je takových Stropnických plná. A jsou to právě fundamentální postoje, podle kterých je možné poznat hlavní směr té či oné politické strany. Stejně jako sociální demokraté zůstanou socialisty bez ohledu na to, že musejí uznávat určitý tržní řád ekonomiky, a jejich ideálem i přesto zůstává socialismus, nacházejí se i Zelení, přes všechno vládního a parlamentního kličkování Bursíkova křídla, v politickém spektru mezi poměrně extrémní levicí.
Radikálnímu křídlu je vcelku jedno, zda budou Zelení usazeni v parlamentních lavicích. Chtějí zelený socialismus, ale nepotřebují k němu parlament. Vědí, že mohou stát i mimo politiku, a ovlivňovat dění pomocí neziskového sektoru a nátlakových metod, a veřejnost je bude postupně stále víc podporovat. Jak ukázal sám Stropnický svou hlasitou podporou členů hnutí Greenpeace, kteří obsadili kótu 718 v Brdech, nejsou podobné akce Zeleným nijak proti srsti.
Ať už tedy dnešní bouře ve straně Zelených dopadnou jakkoliv, její ideologický základ, skrývaný za pláštíkem neideologičnosti, je velmi dobře čitelný. Ideologie není slovo, kterého bychom se měli štítit. Měli bychom však posuzovat správnost nebo mylnost politicko-filozofických směrů. Zatímco ideologie směřující ke svobodné společnosti je bezesporu tou správnou z mnoha, směry, které si kladou za cíl potlačování svobody jednotlivce, jsou pro rozkvět lidské civilizace vážným nebezpečím. Myšlenkový základ Zelených patří do té druhé sorty - a je to natolik jasné a patrné, že jim nezbývá než svou pravou tvář důkladně skrývat.
Ve svém pojetí funkce státu a významu jednotlivce jsou výrazně etatističtí - vidí stát jako producenta veřejných statků, jako regulátora dravé kapitalistické džungle, a jako nejvyšší autoritu, takřka božské vtělení společnosti. Jsou kolektivisty - jednotlivec je pro ně pouze nepodstatnou součástí společnosti, a veškeré jeho snažení by mělo být především prospěchem pro celek, ze kterého vyplývají veškerá práva. Jimi vyzdvihovaná etika je altruistická - jednotlivec má systematicky obětovávat svoje hodnoty ve prospěch někoho jiného (společnosti, ohrožených živočišných druhů, chudých, apod.). Zelení se po ideologické stránce od komunistů nebo sociálních demokratů se Zelení prakticky neliší a je třeba pochopit, že to, co je nám nabízeno jako nová politika, nový směr, který zde chyběl, který je tím pravým mixem mezi socialismem a kapitalismem a lékem na dnešní globální problémy, je něčím, co už zde v mnoha podobách bylo. Podle toho bychom měli Zelené posuzovat a nenechat se jejich neideologickou maskou ošálit.
[1] Zelení v neoliberálním klamu. http://www.lidovky.cz/zeleni-v-neoliberalnim-klamu-dia-/ln_nazory.asp?c=A080714_074533_ln_nazory_ter
[2] Online rozhovor na serveru iDnes: http://zpravy.idnes.cz/mistopredseda-republikove-rady-sz-matej-stropnicky-f94-/odpovedi.asp?t=STROPNICKY3
[3] Matěj Stropnický: Já se nevzdám, ať si mě ódéesáci pověsí - online rozhovor na serveru Lidovky.cz: http://www.lidovky.cz/odpovedi.asp?t=STROPNICKY2&strana=2
Luboš Zálom