Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Režisér, který svému Havlovi rozumí

Josef Mlejnek

MF Dnes 17.10.2008


Několik úvah o hře Václava Havla Odcházení, a zejména o její inscenaci v Hradci Králové, kterou režíroval Andrej Krob

V komorní scéně Beseda Klicperova divadla v Hradci Králové měla minulou sobotu premiéru nová hra Václava Havla Odcházení v nastudování jeho dlouholetého přítele a souseda z Hrádečku, letos sedmdesátiletého Andreje Kroba. Ten od památné Žebrácké opery v Horních Počernicích (1975) pracoval dlouhá léta s neherci soustředěnými v Divadle Na tahu, jehož je dosud principálem. V posledních zhruba deseti letech pracuje neméně úspěšně také s herci profesionálních scén včetně právě hradecké: po Pokoušení (1999) a Vyrozumění (2004) je to Krobova již třetí tamní havlovská režie. Jistou zvláštnost představuje fakt, že Krob v posledních třiceti letech zrežíroval prakticky všechny Havlovy divadelní kusy. To by samo o sobě nemuselo nic znamenat, kdyby nešlo vesměs o mimořádně zdařilé inscenace, invenční, a přitom po duchu věrné autorovi.

Rovnováha a balancování

Když polský dramatik Slawomir Mrožek téměř před patnácti dny vydal svou dramatickou trilogii Láska na Krymu, doplnil ji desaterem pro režiséry, v němž si vymiňoval, co všechno se nesmí při inscenaci měnit, popřípadě dotvářet. Nad veškerým děním, které předcházelo a provázelo nynější divadelní comeback Václava Havla coby autora, nazvaný příznačně Odcházení, jako by viselo ve vzduchu jakési „desatero“ nepsané, v němž bylo těžké předvídat, co si autor vymiňuje a na čem trvá. Měnila se divadla, v nichž měla proběhnout světová premiéra, střídaly se možné osoby a obsazení, aby nakonec z konkurzu vyšlo vítězně pražské Divadlo Archa.

Havel sice žádné explicitní požadavky ohledně inscenace své hry neformuloval, nicméně se do ní svým způsobem sám nominoval - v tom lepším případě jako autor glosující či vykládající dění na scéně, v tom horším jako svého druhu „metarežisér“. Druhá možnost se v pražské inscenaci projevila místy až nepříjemně. Scénické poznámky určené pro Hlas (z reproduktoru) vyznívají v podání autora místy trochu jako samožer. David Radok sice velkolepými hudebními vstupy i scénickou výpravností prokázal, že je režisérem především operním, ale pokud jde o havlovské „jádro věci“, jako by nedohlédl, že hybnou silou Havlových her je přesná kompozice, analogická té hudební. I když se Odcházení s dramatikovou dosavadní tvorbou nepřekrývá úplně, zůstává i v něm nepominutelnou rovnováha jednotlivých závaží a každé její porušení se může vymstít.

Se zmíněnou Mrožkovou trilogií má Havlova nová hra společné rovněž to, že obě bilancují určité epochy (jde pochopitelně o zcela odlišná období), jakož i to, že využívá obsáhlých citací z klasických dramatických děl, v Havlově případě jde navíc i o citáty z jeho předchozích her. V Odcházení prolínají s původním textem slova i obrazy ze Shakespearovy Bouře, a především z Čechovova Višňového sadu, které mají posílit a vyztužit poslání hry. Ale ani ony by neměly vychýlit základní rovnováhu, aby se v nich zmíněné poslání neutopilo.

Bez vily, bez stromů

O co méně výpravná a méně konformní vůči autorovým představám je Krobova inscenace, o to více je vnitřně loajální vůči smyslu díla a organicky navazuje na režisérovy dosavadní výklady Havlových her. Na scéně nevidíme žádné náznaky masivní vily v pozadí, ani stromy, které v závěru představení v Arše „vyrůstají“ na symbol, předlohou předepsaná houpačku zcela chybí. Vidíme obří písmena názvu ODCHÁZENÍ, panelákovitě šedivá a oprýskaná, předzvěst „umírání krále“ na havlovský způsob. Čteme je v opačném gardu a „perspektivně“ se zmenšují. (Jak suverénní je exkancléř Rieger na začátku, a co z něho nakonec zbude.) Několikrát v průběhu představení kolem nápisu prosviští světelné míhání reflektorů automobilu a je také slyšet suverénně řvoucí motor. Pár židlí, uprostřed scény stará vesnická pumpa, vpředu stolek s šachovými figurkami. Tóny z Ódy na radost slyšíme jen pro nezbytnou ilustraci nebo jako vtip - to když se ozývají z mobilu Riegerovy dcery.

Autor v Odcházení bilancuje jistě i svou minulost politika, účtuje s prostředím, v němž se po dvě desetiletí pohyboval, s lidmi kolem. Ve hře je i plno aktuálních narážek, šlehů přímo satirických a občas i téměř komunálních vtipností. Ale to vše je pouze látka a není moc důležité, jak autor vnímá svět politiky; a ze všeho nejpošetilejší by bylo spatřovat v kterékoli z postav inkarnace autorových nepřátel. Vlastík Klein a jeho nezadržitelný vzestup může připomínat Václava Klause, ale charakteristické znaky postavy jdou napříč prezidentským spektrem. V Krobově výkladu jde spíše o karikaturu, a to docela věrohodnou, „ódéesáka“ coby člověka deroucího se k moci. Výstižně a bez zbytečného karikování tohoto „vicepředsedu“ ztělesnil František Staněk.

Ansámbl, kde je z čeho brát Hradecké představení vůbec ukázalo, jak mimořádně kvalitním hereckým souborem zdejší divadlo nadále disponuje. Hynek Pech v hlavní roli se nemusí barokně rozmachovat do velkolepých kontrastů - úplně stačí, že na počátku z něj vyzařuje šelmovský nadhled a že v závěrečném, potupném dění se ocitá v kleštích zvnitřnělé sklíčenosti. Pavla Tomicová (exkancléřova „dlouhodobá přítelkyně“ Irena) je herečkou, pro niž jako by byla napsána tato role, jenomže to se vždy dá poznat až ex post. Kvality či nekvality postavy se musí z herce zevnitř probíjet jako elektrický proud, „světélkovat“ při filigránské přesnosti a výstižnosti všech gest a pohybů - ve vypjatých dialozích stejně jako při peskování personálu. V podání Vlastimila Čaňka není Osvald-Firs mátožný staroch, ale potměšilý mužik v rubašce, místo zahradníka je na rozdíl od předlohy zahradnice Knoblochová (Lenka Loubalová), která velice svěže představuje hlas lidu a přichází se zprávami, z nichž plyne, jakým zlověstným směrem se budou události ubírat. Eliška Boučková jako politoložka BeaWeissenmütelhofová, hodlající napsat práci o Riegerovi a posléze i o Kleinovi, nebo Radek Bár v roli novináře Jacka z bulváru Fuj či snivá sfinga přítelkyně Ireny Monika - to všechno jsou mimořádné „vedlejší“ herecké výkony. A nelze opomenout ani Martinu Eliášovou v roli Riegerovy matky: nemusí křehkou měšťanskou starší dámu podezdívat žádnou rustikálností, jak tomu naopak bylo v pražském představení.
Autor a jeho hlas v Krobově výkladu nemluví z reproduktoru, není namluven Václavem Havlem, ale hraje ho Jiří Zapletal, který se pohybuje jako „libero“ po jevišti a nepřímo promlouvá k hercům na scéně. Patrně nejschůdnější alternativa k hlasu „shůry“, byť má právě i takto pojatá postava značné rezervy. Ale i s tím Krobova inscenace nepostrádá humor, jiskru, spád i tah.

Pro mě událost roku

O čem Havlova hra je, nemá-li jít jen o bilancování? O existenciálním vyvanutí lidství do prázdna, odtud možná vzdálená příbuznost s Ioneskovým Král umírá, i když Ionesco operuje spíše s kategorií nicoty než pouhé „prázdnoty“. A je také o tom, kam až člověk může klesnout, přijdeli o všechno.

S inscenacemi Odcházení se roztrhl pytel: hraje se v Anglii, záhy bude mít premiéru na Slovensku a ještě v několika divadlech českých. Aby se brzy nezačalo říkat, že je přehavlováno! Hradecké představení bylo pro mě rozhodně událostí roku a jenom jsem se znovu přesvědčil, že Andrej Krob je režisérem věrným, ne však rigidním, nýbrž velice plastickým.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 48710 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA