Ukrajina: v zakletí bermudského trojúhelníku J-J-T
Josef Mlejnek jr.
Revue politika
Plynová krize skončila, ruský plyn přitéká, a Ukrajina tak Evropu opět přestane zajímat. Jistě, jde o poněkud přehnané konstatování, lze však říci, že Ukrajina nás (přesněji řečeno západní a střední část starého kontinentu) vždy zajímala méně, než by bylo třeba. Přitom se v této zemi počíná schylovat k rozhodujícímu politickému zápasu, který může zásadně rozhodnout o dalším směřování druhého největšího evropského státu – tedy počítáme-li Rusko do Evropy.
Koncem ledna 2010, neboli takřka do roka a do dne, na Ukrajině proběhne první kolo prezidentských voleb. Nutno dodat, že se tak stane pouze s jistou, patrně však velkou pravděpodobností, neboť nelze úplně vyloučit ani takové scénáře jako například vypsání předčasných prezidentských voleb v důsledku impeachmentu stávající hlavy státy Viktora Juščenka. Nicméně v tuto chvíli to spíše vypadá na prezidentské volby v řádném termínu.
Poslední prezidentské volby (jejich zfalšování ve prospěch Viktora Janukovyče) vyvolaly oranžovou revoluci, která vynesla k moci duo Viktor Juščenko a Julija Tymošenková. Jenže ještě ani nestačila opadnout vlna nadšení z vítězství „oranžových“ a oba hrdinové revoluce se začali svářit. V září 2005 Juščenko Tymošenkovou odvolal z postu premiérky a po parlamentních volbách konaných na jaře 2006 se tak dlouho vzpíral jejímu jmenování do čela kabinetu, až přivodil rozpad předpokládané vládní koalice, přeběhnutí vůdce socialistů Oleksandera Moroze k Janukovyčovi a komunistům a následné převzetí vlády právě jeho hlavním sokem z oranžové revoluce Viktorem Janukovyčem. Po předčasných parlamentních volbách z podzimu 2007 se sice Tymošenková nakonec na post premiérky vrátila, politický klid však na Ukrajině rozhodně nenastal.
Julija Vladimirovna
Ukrajinská politika je po oranžové revoluci v zásadě určována mocenským trojúhelníkem Janukovyč-Juščenko-Tymošenková (J-J-T). Jména jsou uvedena v abecední pořadí, neboť mezi jeho vrcholy nastávají střídavě vztahy kooperace i soupeření, a to ve všech myslitelných kombinacích. A dávat přednost dámě, pokud jí je tak asertivní bytost jako Julija Tymošenková, se mi prostě nechtělo. Být však Ukrajincem, váhal bych, zda si mohu takovou nezdvořilost dovolit, poněvadž právě Julija Vladimirovna patří k nejžhavějším kandidátům na vítězství v prezidentském souboji. Po celý rok 2008 favorizovaly průzkumy právě ji a Viktora Janukovyče jako dva hlavní soupeře s největšími vyhlídkami postoupit do druhého kola, v němž by mohla mít o něco více šancí Tymošenková. Soustavně se totiž snaží o posílení pozic své strany i na východní, více proruské a rusifikované, zároveň však i průmyslově rozvinutější části Ukrajiny.
Výraz „její strana“ je v ukrajinských poměrech třeba bráti hodně doslovně. Blok Julije Tymošenkové (BJuT) skutečně znamená především uskupení lidí a vazeb, které má za vůdkyni i za program současnou ukrajinskou premiérku. Ukrajinské strany nepředstavují trvalé organizace seskupené kolem nějaké ideje a programu a podporované konkrétními sociálními skupinami, neboť slouží především jako formální zastřešení oligarchických ekonomicko-politických zájmů. Janukovyčova Strana regionů hájí zájmy východní a jižní části Ukrajiny, střed a západ byl dosud reprezentován Tymošenkovou a proprezidentskou Naší Ukrajinou, jež však rovněž tvořila dosti nesourodý konglomerát. Postupem doby ale Tymošenková získávala čím dál tím víc navrch. Zatímco v parlamentních volbách roku 2002 obdržela Juščenkova Naše Ukrajina přes 23 %, kdežto Tymošenkové blok pouze 7,2 %, o čtyři roky později, už po oranžové revoluci, se Juščenko musel dívat Tymošenkové na záda, neboť Naše Ukrajina získala jen 13,95 %, kdežto BJuT 22,29 %. Za rok a půl, v předčasných parlamentních volbách 2007, se náskok Tymošenkové před Juščenkem ještě zvýšil: BJuT utržil 30,71 %, Naše Ukrajina 14,15 %. (Vítězem voleb 2006 i 2007 se však stala Janukovyčova Strana regionů, získavší vždy zhruba třetinu hlasů.)
Juščenkův pád
Lidé Juščenkovi vyčítají, že nesplnil své sliby a na řadu voličů musí působit jako ten, kdo jen vyvolával sváry a konflikty. Juščenko doplatil jednak na oslabení prezidentských pravomocí, které bylo výsledkem politických dohod uzavřených během oranžové revoluce (vstoupilo v platnost rok po Juščenkově zvolení, v lednu 2006), ale též (a zejména) na absenci soudržné proprezidentské většiny v parlamentu. Jenom ta totiž umožňuje prezidentům, hlavně těm v poloprezidentských systémech, vládnout stabilně a plnit alespoň některé pozitivně formulované sliby. Bez parlamentní většiny se prezident stává pouze tím, kdo může blokovat, brzdit, rozrušovat, a i to pod podmínkou, že se v parlamentu nenalezne dostatečná většina schopná jeho pravomoci ještě více „osekat“ či mu dokonce začít vyhrožovat impeachmentem.
Jak ukázaly poslední roky, ukrajinská politická nestabilita byla a je zároveň nestabilitou ústavní. Neshody či nespokojenost ohledně obsazení určitých funkcí se současně projevovaly snahou o mocenskou redefinici některých ústavních institucí. Již Leonid Kučma jeden čas navrhoval přechod na parlamentní systém s ním jakožto premiérem a s parlamentem voleným reprezentativním prezidentem – příznačně v době svého druhého funkčního období, s nejasnou vyhlídkou, co si on a jeho oligarchické pozadí počnou, až mu druhý mandát vyprší. Na podzim roku 2008, v době vrcholící krize mezi prezidentem Juščenkem a premiérkou Tymošenkovou o vypsání předčasných voleb, parlament (Nejvyšší rada) schválil změny ústavy ještě více omezující prezidentské pravomoci. Dodnes není zcela jisté, zda ony změny platí, nebo ne, jsou-li pozastaveny či zda je bude prezident respektovat. K velkým neznámým letošního roku patří též to, dojde-li nakonec přece jen k vypsání předčasných parlamentních voleb. Ty by totiž mohly pozměnit současné složení Nejvyšší rady, a tudíž (mimo jiné) i umožnit jisté mocenské konstelace vedoucí k dalším změnám ústavy.
Rok před prezidentskými volbami proto není zcela zřejmé, nakolik významné vlastně budou. Může se stát, že v nich sice Julija Tymošenková zvítězí, nicméně její političtí spojenci i protivníci (což jsou na Ukrajině vlastně synonyma) zboří poslední zbytky ústavních základů, o něž se dosud mohl prezident opírat. Úřad prezidenta je na Ukrajině cenný jen pro toho, kdo disponuje v parlamentu alespoň třetinou mandátů, aby mohl zablokovat případné ústavní změny (tu dnes Tymošenková má). I tak se ale (bez spolehlivé nadpoloviční koaliční většiny) může jakýkoliv příští ukrajinský prezident ocitnout ve stejné pasti jako Viktor Juščenko – tedy vyčerpat se v pozičních bojích s různými parlamentními konstelacemi a získat nechvalnou pověst toho, kdo jen zuří a boří, místo aby stavěl.
Josef Mlejnek jr.Autor působí na IPS FSV UK Praha.