Mf Dnes 19.8.2003

Reforma veřejných financí, jejíž základní obrysy v podobě balíku zákonů prošly v prvním čtení Poslaneckou sněmovnou, je v porovnání se současným vývojem, kdy veřejné finance padají ke dnu, relativním krokem kupředu. To však v žádném případě neznamená, že by byla dostatečná, ani že lze souhlasit se všemi nástroji, které nasazuje.

Podle návrhu reformy chce vláda snížit schodek veřejných rozpočtů "při zachování sociální soudržnosti a kvality veřejných služeb". Reforma - pokud je toto slovo vůbec na místě - je málo ambiciózní. Zvýšení daňových příjmů za tři roky o 71 mld. Kč a úspory výdajů 199 mld. Kč vypadají úctyhodně. Část úspor je však fiktivní, neboť předpokládá změny "stavu", který ve skutečnosti nikdy neplatil (např. pomalejší růst platů ve státní správě). Podíl schodku veřejných financí na HDP v roce 2006 na úrovni čtyř procent HDP je stále příliš vysoký. Nechceme-li jít ve šlépějích Argentiny, měla by reforma proběhnout daleko rychleji - v roce 2006 snížit schodek veřejných financí na tři procenta HDP (bez ohledu na maastrichtská kritéria) a co nejdříve vyrovnaný rozpočet.

Materiál, který ministerstvo financí předložilo, je až překvapivě realistický v analýze současného stavu veřejných financí. Rozpočtový schodek podle něj nesouvisí pouze s transformačními problémy ani s fází hospodářského cyklu, nýbrž má strukturální charakter. Za pozornost stojí přiznání, že růst deficitu veřejných rozpočtů není způsoben hrazením ztrát transformačních institucí. Z materiálu lze rovněž vyčíst, že schodky veřejných financí prohlubuje naše členství v EU. Některé návrhy obsažené v materiálu dávají ekonomický smysl, jiné jsou nesystémové, některé dokonce kontraproduktivní. Pochybnosti vyvolává nový způsob nakládání s rozpočtovými prostředky, který prostor pro plýtvání spíše zesiluje než oslabuje. Sestříhání vládních výdajů lze obecně podpořit: změna nemocenské, zrušení či omezení některých sociálních dávek, snížení podpory stavebnímu spoření či omezení počtu zaměstnanců státní správy, to vše je správné. V řadě případů by však tyto škrty mohly být tvrdší. Největší rezervy má vládní materiál v reformě penzijního systému a v reformě zdravotnictví. Odpudivě působí registrační pokladny na tržištích a ve stáncích, majetková přiznání pro některé případy a zvýšení sazby důchodového pojištění. Konkurenční návrh ODS pod názvem Modrá šance nabízí lepší naději než vláda. Chybí však přiznání, že schodek je dnes větší problém než vysoké daně. Plánovaný růst HDP v letech 2005-2006 nad sedm procent je sice hezký, realita však bude jiná.

Podstatou reformy je fiskální restrikce, ať se to komu líbí nebo ne. Nemá-li reforma schodky veřejných financí prohloubit, pak bude krátkodobě hospodářský růst snižovat, nikoli zvyšovat. Sazba rovné daně na úrovni 15 procent je odvážná, nemusí však vést k propadu veřejných financí. Dnes jsou sazby DPH dvě, přičemž většina zboží zatím spadá do pěti procent. Sjednocení sazeb na úrovni 15 procent tak přinese navýšení příjmů z DPH, které může kompenzovat snížení daní přímých. Pokud by zavedení rovné daně z příjmu a ze spotřeby bylo bráno jako střednědobý cíl, nikoli jako náhlá revoluční změna, je takový koncept s reformou veřejných financí dobře slučitelný. Vládní "reforma" veřejných financí je směsí dobrých i špatných nápadů, kterým však chybí systémový rámec a zakotvení v realistické a nadějné hospodářské politice. Reforma musí jít jinou cestou. Na straně výdajů je to odvážné ořezání sociálního státu, na straně příjmů transparentní a fiskálně neutrální (krátkodobě mírně restriktivní) rovná daň s vyhlídkou na snížení daňové zátěže, až se saldo veřejných financí vyrovná.

Autor je ekonom

Marek Loužek
ředitel výzkumu Centra pro ekonomiku a politiku (CEP); editor jeho newsletteru a řady sborníků. Přednáší na FF UK a VŠE v Praze. Knihy: Zapomenutá transformace (1999), Spor o metodu (2001), Populační ekonomie (2004), Rozšiřování EU (2004), Max Weber (2005)