Filipovo gesto patetické, marťani a zářné zítřky bolševické
Martin Mařák
Bratr Kalousek označil zcela správně bolševiky za zločince a ti ho za to ženou k soudu, zatímco předseda vlády ví, co chce a je ochoten se spolčit i s Marťany, aby toho dosáhl.
Basta, ------ karty jsou tedy na stole. To, že ČSSD se začíná spolčovat s KSČM mi vadí, neboť se tím rozšíří levicová fronta a v případě jejího volebního vítězství na nás dopadnou ještě komplexnější pokusy o ujařmení vývoje naší mladé svobodné společnosti, než doposud. Na druhou stranu si říkám, že je to tak lepší. Končí jakékoliv dohady a jednou pro vždy je to jasné. „Blairovští reformátoři“ neuspěli a logicky nastupuje konzervativní jádro mající blízko k extrémní levici. Jak sociální demokraté, tak i komunisti koneckonců vycházejí ze stejných pomatených ideálů o nutnosti řízení toho neuchopitelného celku, jímž je spontánní společenský řád a vlastně se liší pouze způsobem a mírou násilí, kterým nám je chtějí vnutit.
Přesto všechno pořád nevím, jak se k tomu mám postavit. Nedokáži si totiž představit, jakým způsobem se bude to staronové politické seskupení vyvíjet. Abych se přiznal, mám z toho přece jen jisté obavy a poznámky o tom, že Evropská unie by žádný katastrofický scénář nedovolila, mě neuklidňují. Naopak mi připadají jako projevy jisté nevyzrálosti a tedy neschopnosti důsledně si poradit se sebou samým.
Další z věcí, co mi momentálně leží na srdci, je z toho všeho rodící se pocit, že většina mých spoluobčanů má vyvinutý hluboce nekritický citový vztah k socialismu, k jakési té fantasmagorické „třetí cestě“ s lidskou tváří, a zároveň bytostně nedůvěřuje tržnímu hospodářství a jediné podstatné politické straně, jež ho u nás brání, tedy ODS. Jak jinak si mám vysvětlit tu neustále vznikající zanícenou víru v takřka nelidské schopnosti každého dalšího sociálně-demokratického premiéra cyklicky střídajícího své předchůdce? Víru, která po první fázi téměř celonárodní oblíbenosti oněch mužů prochází rozpačitým obdobím udivené stagnace, aby se díky jejich profesionální neschopnosti, či podezření z nekalé činnosti neslučitelné s výkonem vrcholné politické funkce sesypala jako hromádka karet jenom proto, aby mohla opět jakoby zázrakem vyrašit s příchodem dalšího mesiáše sociální spravedlnosti?
Činy a výroky současného premiéra by za jiných okolností plnily Václavské náměstí rozlíceným davem cinkajících klíčů, kulturní fronta by v jednom šiku organizovala nekončící protestní akce a spravedlivě roznícený hlas „liberálních“ bojovníků za demokracii by hřměl napříč republikou ze všech masových médií. Že tomu tak není, mi připadá skutečně pozoruhodné.
Je to snad tím, že se bez pomoci všudypřítomné státní regulace nedokážeme obejít? Nejsme snad schopni vzít život do svých rukou? Jako bychom se bytostně obávali toho zdravě egoistického individualismu dovolujícího opustit klanovou společenskou strukturu a vstoupit samostatně do života rozsáhlejších a složitějších vztahů velké pospolitosti ubírající se neznámým směrem. Jsme v tom tak trochu podobni nedozrálým velkým dětem, jež dávají přednost bezpečí rodinného hnízda před neznámem vnějšího světa.
Před pár dny jsem obdržel mail od jednoho z našich nezávislých politických bloggerů. Píše v něm, že se už asi na celou českou politiku vykašle. Abych řekl pravdu, ani se mu nedivím a docela chápu jeho beznaděj nad tím, co se u nás děje. Přesto nedokáži jen tak jednoznačně všechno uzavřít a říct si, že jsme skuteční pitomci a že si vlastně zasloužíme, co máme, i když je na tom kus pravdy.
Zatímco komunisti se nám pomalu vrací k řízení státu, my všichni svalujeme chybu na všechny a všechno možné.
„Začal s tím Havel!“ křičí jedni.
„Je to Klausova vina!“ volají druzí.
„Paroubek, Paroubek, to on za to může,“ budeme možná jednou šeptat, aby to nikdo neslyšel.
Nemyslím si, že by tomu bylo tak. Můžeme si za to sami tím, že ten zhoubný nádor znovu necháváme rozrůstat.
Jsme tak blazeovaní, nebo tak nepoučitelně blbí?