Podle názoru Bassama Tibiho, akademika syrského původu žijícího v Německu, stojí před Evropany tvrdá alternativa: „Buď se islám poevropští, nebo Evropa poislámští." Historik Bernard Lewis jde ve svých úvahách ještě dál. Nedojde-li ke změně současného demografického trendu, bude Evropa do konce tohoto století muslimským územím. David Pryce-Jones ve své práci Islamizace Evropy (v Londýnských Commentary č. 5, 2004) cituje Francouzského filosofa Charlese Zarka: „Ve Francii probíhá ústřední fáze obecnějšího, antagonistického střetnutí mezi Západem a islámem, které nedokáže rozeznat jen člověk úplně slepý nebo možná naivní, nebo ten, kdo ho prostě vidět nechce." Smutné je, že těch naivních, i těch kteří vidět nechtějí je velmi mnoho.

Dnešní vyhrocená situace měla svůj historický vývoj. K islámským expanzím docházelo celá staletí. Po počátečních porážkách vítězil křesťanský Západ, a to nejen vojensky. Na nebezpečí, které pro západní civilizaci představoval obrozený islám v minulém století, upozorňoval ve své knize The River War (1899) Winston Churchill: Neexistuje na světě mocnější zpátečnická síla. Mohamedánství má k zániku daleko, je to militantní víra, která si získává stále nové stoupence. Rozšířila se po celé střední Africe, na každém kroku získává neohrožené bojovníky a nebýt toho, že křesťanství poskytuji ochranu silné paže vědy civilizace dnešní Evropy by mohla padnout, stejně jako padl starý Řím. knize Podobné zlé předtuchy měl o třicet let později Hilaire Belloc v knize The Great Heresies (1938): Snad se nevrátí přechodná moc islámu a s ní hrozba ozbrojeného mohamedánského světa, jež by otřásla panstvím Evropanů - formálně stále křesťanským - a znovu se objevila jako hlavní nepřítel naší civilizace... Protože zde máme opravdu významné náboženství, fyzicky ochromené, ale morálně velmi živé, nacházíme se ve stavu vratké rovnováhy. Oběma nicméně předpokládali, že se lze na kulturní a vojenskou převahu Západu spolehnout (stačí připomenout Belloca, „my máme kulomety Gatling; oni ne".) Je pravdou že Západ si převahu udržoval po značnou část dvacátého století. Na jeho konci a v prvním desetiletí století jedenadvacátého došlo ke změnám v rozložení sil.

Dnešní militantní islamismus by se dal stručně charakterizovat jako snaha odčinit a zvrátit dávnou porážku, kterou muslimské mocnosti v minulosti uštědřila evropská (tj. křesťanská) civilizace. Prosazuje samotný islám jako jedinou sílu, která je schopná sjednotit muslimy celého světa a zajistit jim tak obnovení moci a nadvlády. Zároveň prosazuje až fanatický nacionalismus. Ukazuje se, že takto svou moc významně posiluje.

V současné době není jasné, jestli nábožensko-ideologická vášeň islamistů, hnací síla tohoto vývoje, má nějaké meze. Zatím dokáže zmobilizovat obrovské masy muslimů. Fenomén terorismu islámských fundamentalistů se stal celocivilizačním problémem s globálním dopadem. Mnozí politici i občané ale stále ještě odmítají představu že jde o střet civilizací. Velice se mýlí, nejde totiž jen o náhled na přímé vojenské střety Irák, Afganistán či policejní manévry proti teroristickým buňkám na území Evropy či USA, které se mohou jevit i jako kontraproduktivní. Ke střetu civilizací nicméně dochází. V současné Evropě dokonce i bez bombových atentátů, či střílení (a to již teroristické akce probíhají). V Evropě dnes žije na 20 milionů muslimů, to ale není konečné číslo. Vzhledem k vysoké porodnosti muslimů a nízké porodnosti, která se stala normou u ostatních Evropanů a která nestačí ani na prostou reprodukci, již samotná demografická fakta ukazují, že situace té nemuslimské civilizace je zde na pováženou.

Ideologie militantního islámu se podobá jinému nadnárodnímu systému, kterým byl nacismus a později komunismus. Stejně jako dnešní islamisté, i dřívější komunisté se považovali za účastníky apokalyptického zápasu, v němž se od každého člena komunistické strany, ať už byl kdekoli, očekávalo, že se bude chovat jako frontový voják, a teror byl považován za naprosto přípustný prostředek ke konečnému vítězství. Není rozdíl mezi Stalinovým „jestliže se nepřítel nevzdá, musí být vyhlazen" a „my se vás snažíme vyhladit" vůdce Hizballáhu v Libanonu odmítajícího vyjednávat se Západem. Pro šejka Omara Bakrího Muhammada, Syřana s britským občanstvím, který až donedávna vedl skupinu zvanou al-Muhadžirún, byli teroristé z 11. září „skvělá devatenáctka" nebo - jak vykládal - předsunutá hlídka armády „našich muslimských bratří z ciziny, [kteří] jednoho dne přijdou a zvítězí tady". Rezervy místních rekrutů, jichž islamisté využívají, jsou samy o sobě obrovské. Z 20 milionů evropských muslimů jich podle odhadu 5 až 6 milionů žije ve Francii, přinejmenším 3 miliony v Německu a 2 miliony ve Velké Británii, po jednom milionu v Nizozemsku a Itálii a po půl milionu ve Španělsku a Rakousku. Ještě před šedesáti lety byla v celé Evropě mešit jen hrstka, dnes jich je ve Francii i v Německu mezi pěti a šesti tisíci. Všude úspěšně operují muslimské nátlakové a zájmové skupiny i charity. Jen v Británii existuje na 350 muslimských organizací, z nichž je řada jen zástěrkou islamismu. Tyto organizace se snaží (a jak se prokázalo v Británii při teroristickém útoku v metru) poměrně úspěšně, bránit integraci imigrantů. Prostřednictvím náboženské víry jim implantují nepřátelský postoj vůči společnosti, kterou skandalizují.

Na Západě se později znovu objevil ještě jeden jev dobře známý ze sovětské éry: dobrovolná přizpůsobivost a sympatizanti mezi ne-muslimy. Sympatizanti levice kdysi pomohli vytvořit ovzduší nakloněné komunismu. Mnozí věděli naprosto přesně, co dělají, jiní to jen mysleli dobře; to byli ti, kterým Lenin říkal „užiteční idioti". Podobným způsobem dnes sympatizanti s islámem a užiteční idioti vytvářejí ovzduší, které napomáhá radikálnímu islámu a hrubě ničí šance na smír.

Stejně jako ve třicátých letech a pak během studené války stojí v čele intelektuálové a žurnalisté. Tiskárny chrlí knihy, které ospravedlňují všechno, co muslimové udělali v minulosti, i to, co dělají dnes. O každé sovětské agresi se kdysi mluvilo jako o aktu sebeobrany před chřestěním zbraní Západu; stejně tak dnes sdělovací prostředky píší o teroristech z al-Kajdy nebo o teroristech z Čečenska, kteří zabili děti v Beslanu, jako o bojovnících, aktivistech, separatistech, ozbrojených skupinách, gerilách - zkrátka jako o všem možném, jen ne jako o teroristech. Předstírají, že neexistuje žádná souvislost mezi islámským náboženstvím a těmi, kdo v jeho jménu provádějí teror, nebo se nás snaží přesvědčit, že vůdci Západu nejsou o nic lepší než islámští zabijáci, případně že jsou dokonce horší. Jedna forma sympatizování s islámem se skrývá za výzvy k „toleranci" a dovolávání se „diverzity"; pronikla už do celého evropského smýšlení i do evropských institucí. Zdá se, že vývoj skutečně postupuje k islamizaci Evropy.