Pohodlnost je agresivní

Marek Loužek

Centrum pro ekonomiku a politiku

I půl století od smrti myslitele José Ortegy y Gasseta zůstává jeho odkaz aktuální


Máloco přesvědčilo svět o neudržitelnosti kolektivistických ideologií než milióny obětí nacismu a komunismu. Je proto cenné vzpomínat na osobnosti, které bránily samostatnost jednotlivce proti nástupu masových ideologií a varovaly před nástrahami davového chování. Jedním z takových prorockých myslitelů byl i španělský filozof a literární teoretik José Ortega y Gasset.

Pestrý život

José Ortega y Gasset (1883-1955) se narodil jako syn žurnalisty v Madridu. Studoval práva a filozofii v Bilbao a Madridu. Po promoci odešel do Německa, kde čtyři roky strávil v Lipsku, Berlíně a Marburgu studiem Kanta, ale i Hegela a Nietzscheho. V roce 1910 se stal profesorem metafyziky na univerzitě v Madridu. Když v roce 1936 vypukla španělská občanská válka, odešel do zahraničí.

Vedle filozofie zůstala životním zájmem Ortegy i politika. Od roku 1914 se Ortega zasazoval za republikánské Španělsko. Později byl zvolen do Národního shromáždění. V roce 1923 zřídil generál Miguel Primo de Rivera po "pochodu na Madrid" vojenskou diktaturu, která trvala až do roku 1930. Ačkoli Ortega měl jistý vliv na Primo de Riveru a jeho antikomunistické hnutí, zůstal přesvědčeným individualistou a stal se odpůrcem diktatury.

Když se po skončení občanské války v roce 1939 stal hlavou státu generál Francisco Franco, měl Ortega vstup do země zapovězen. Žil střídavě ve Francii, Holandsku, Portugalsku a Jižní Americe. Teprve v roce 1949 mohl navázat na svou výuku v Madridu. Zemřel před padesáti lety, 18. října 1955, v Madridu ve věku 72 let. Jeho pohřeb se proměnil v masovou protifrankistickou demonstraci za ideály liberální demokracie.

Vylíčit Ortegovo dílo není jednoduché, neboť autor zasáhl do téměř všech kulturních problémů a společenských témat. Zasvěceně se vyjadřoval k umění, politice, historii, sociologii i literatuře. Ačkoli jeho díla se zdají být od sebe dosti vzdálená, jsou vedena určitým filozofickým záměrem a mohou být pochopena právě ve světle jeho filozofického systému.

Podle Ortegy každý jedinec má své hledisko, z něhož nazírá skutečnost. Ta nabízí řadu perspektiv, při čemž všechny jsou pravdivé a autentické. Jediná nepravá je ta, která chce být jediná. Na tomto "perspektivismu" rozvinul své analýzy a úvahy o současnosti. Ortega připomíná radikální osamocenost člověka a apeluje na každého jedince, aby si svět vyložil sám a nenechal si vnucovat anonymní představy.

Vzpoura davů

Ortegovo hlavní dílo "Vzpoura davů" vyšlo v roce 1930, ještě před vypuknutím občanské války, kdy byl Ortega na vrcholu svého republikánského angažmá. Do češtiny je přeložil profesor Václav Černý. Jde o řadu článků uveřejněných v jednom madridském listě. Hlavní autorovou tezí je, že Evropa prožívá krizi, která se projevuje jako vzpoura davů. Dav drtí vše, co je jiné, výborné, osobité, kvalifikované a vybrané.

Pro veřejný život evropských národů je podle Ortegy typický nástup davů. Nadvláda davů se ukazuje ve všem, co je přeplněné: města plná lidí, domy plné nájemníků, hotely plné hostů. Na rozdíl od včerejška je dnes problém najít místo. Davový člověk je spíše skořápka člověka, která postrádá své nitro, svou neúprosnou a nezcizitelnou niternost, své já, které je neodvolatelné.

Vláda davů má stránku vítanou ale i stinnou. Průměrný život člověka je dnes na lepší socioekonomické úrovni než včera. Kapitalismus světu zajistit výdobytky, o nichž se našim předkům ani nesnilo. To je však jen jedna stránka společenského vývoje. Na druhé straně jedinec nezískal pocit, že je vládcem sebe sama. Prožívá zvláštní dualitu potence a nejistoty, která je typická pro moderní duši.

Ve století davů nemá člověk k dispozici prostor, kam se umístit, prostor, v němž by se mohl pohybovat podle vlastního rozhodnutí. Průměrný člověk se nakonec vzdá jedinečnosti, zřekne se osobní tvorby a najde uspokojení v životu masovém, průměrném, obyčejném. Představí si život, který se skládá z tužeb vlastních všem a bude se ho dožadovat v kolektivitě s ostatními.

Davový člověk má dva rysy: volnou expanzi životních přání a naprostý nevděk ke všemu, co umožnilo snadnost jeho života. Současní lidé zdědili po předcích geniální vynálezy, které je však rozmazlili. Dokonce Ortega tvrdí, že moderní člověk trpí syndromem "rozmazleného dítěte". Autor varuje před vírou, že zítra budeme ještě bohatší a dokonalejší a budeme se těšit spontánnímu a nekonečnému růstu. Nic není jisté. I tragédie patří k dějinám.

Život davového člověka nemá plán a plyne s dobou. Obyčejná duše si je své obyčejnosti vědoma, ale má tu drzost se své průměrnosti zastávat a dokonce ji prosazovat. Davový člověk bez překážky rozšiřuje svá životní přání a je zásadně nevděčný vůči všemu, co umožňuje jeho hladké bytí. Převládajícím člověkem je primitiv, který se vynořuje uprostřed civilizovaného světa.

Společnost je podle Ortegy dynamickou jednotou dvou faktorů – elit a mas. Nejde zde o sociální, nýbrž lidské kategorie. Do elity patří jedinci disponující speciální kvalifikací. Masou je celek obyčejných lidí: dav vytváří průměrný člověk. Do davu patří každý, kdo si nepřipisuje zvláštní hodnotu, kdo se počítá k průměru a cítí se dobře, když pozoruje, že je jako ostatní.

V letech 1937 a 1938 doplnil Ortega "Vzpouru davů" o předmluvu pro Francouze a doslov pro Angličany se záměrem aktualizovat své teze vůči mezinárodně-politickým událostem na konci 30. let. K Francouzům se Ortega obrací proto, že ve Francii se šířily ideje kolektivismu ústící do krvavých revolucí. Angličany oslovuje kvůli ztroskotání jejich pacifistické politiky před druhou světovou válkou.

Evropa a dějiny

Na rozdíl od historického materialismu jsou pro Ortegu v rámci dějin klíčové duchovní principy. Dějiny jsou podle něj klíčovou skutečností člověka. Člověk nemá jinou. V dějinách se dokázal udělat takovým, jakým je. Žít znamená být fatálně nucen vykonat svobodnou volbu, rozhodnout se, čím budeme ve světě. Nový svět přitom umožnily tři principy: liberální demokracie, vědecké experimentátorství a industrialismus.

V knize "Zánik revolucí" rozlišuje tři vývojové stavy ducha: tradiční, racionalistický a vláda mysticismu. Těm odpovídají v rozumu člověka dětství, mládí a dospělost. V racionalistickém stadiu je duševní činnost záležitostí intelektuála, jehož definice jsou výbušninou, která vyhazuje do povětří tradiční instituce. Někteří intelektuálové dokonce ani nechtějí přesvědčovat ani mít pravdu, nýbrž jsou rozhodnuti vnutit světu své představy.

Podle Ortegy skutečný lidský jedinec je samostatně myslící a jednající vždy jen v souladu se sebou samým. Člověk však nežije sám, vždy žije a musí žít ve společnosti. Je však třeba být na pozoru před společenskými mechanismy, kterého z opravdového lidského jedince dělají pouhého člena stáda. Čistý rozum vypracovává utopii. Ve vědě a literatuře má utopismus své trvalé poslání. Ale politika je realizace.

Život je obsah všeho, čím můžeme být, možný život. Ale je rovněž volbou mezi možnostmi. Okolnosti a rozhodování jsou dva základní momenty, na nichž je postaven život. Ortega se silně orientuje na člověka v dějinách. Nejen každý jedinec, ale i každý národ a každá epocha mají svou specifickou pravdu a úkol, které odpovídají jejich dějinným předpokladům.

Zdánlivě skličující, ale ve skutečnosti osvobozující je Ortegova teze v jedné z jeho mnichovských přednášek z roku 1951, že katastrofy náležejí k normálnosti dějin, jsou nezbytnou součástkou v chodu lidského osudu. Ruiny jsou strašlivé pro zruinované, ale strašnější by bylo, kdyby dějiny nebyly schopny ruin. Jako přízrak pociťujeme představu, že by se všechny stavby minulosti zachovaly.

Podle Ortegy není nejlepší, aby věci i osudy zůstaly trvalé, neměnné. Podstatou člověka není setrvávání, nýbrž pohyb. To platí jak pro individuální tak společenský život. Evropa se nachází v krizi, protože na scénu přichází nekvalifikované davy, které o sobě chtějí a někdy dokonce mohou rozhodovat. Nejhorší je, že lenost a pohodlnost ohrožují všechny životní oblasti nivelizací.

V Ortegově díle narazíme i na některé sporné momenty. Např. v knize "Evropa a idea národa" vítá jako možnou, ale dokonce pravděpodobnou státní ideu Evropy. Ačkoli přiznává, že Spojené státy evropské jsou jednou z nejlacinějších fantazií, jaké existují, pokládá za nepravděpodobné, že by společenství tak vyspělé jako evropské národy nesměřovaly k vytvoření nějakého společného státu.

Jsem však přesvědčen, že kdyby Ortega žil v dnešní době a viděl by pokusy o centralizaci o Evropy, označil by je za jednu z dalších forem ohrožení lidské svobody. Ortegova idea národa je inspirativní: vědomí národnosti v sobě obsahuje i jiné národnosti, které se vytvářely spolu s národnosti vlastní, a s nimiž žije ve formě neustálého srovnávání. Národ nemůže být nikdy sám, nýbrž jen v pluralitě ostatních národů.

Ačkoli evropské národy mnohokrát zkřížily meče, mnohem závažnější je, že jejich duše se v průběhu staletí vybrušovaly - jako meče jedny o druhé, že koexistovaly ve vzájemném soupeření, ve stálé soutěži, která je nutila "trénovat" a zdokonalovat se. Pluralita národů je pro budoucnost Evropy blahodárná. V tom je smysl Ortegova postřehu, že Evropa není věc, ale rovnováha.

Liberálně konzervativní klasik

Ortega patří k předním liberálně konzervativním myslitelům 20. století. Ačkoli si udržuje zdrženlivost k "ismům", nelíbí se mu, s jakou podivuhodnou snadností se svět shodl v napadání klasického liberalismu. Liberalismus je podle něj sociální doktrína mnohem hlubší a jasnější, než předpokládají její kolektivističtí pomlouvači. Je v něm obsažena vysoce prozíravá intuice toho, čím Evropa dosud byla.

Liberalismus je u Ortegy politický princip, podle něhož veřejná moc omezuje sebe sama, aby ve státě, kde vládne, bylo dost místa i pro životy těch, kteří nemyslí a necítí jako ona. Liberalismus je podle Ortegy šlechetný, protože je právem, který většina uděluje menšinám. Je nejvznešenějším hlasem, který na Zemi kdy zazněl. Totalitarismus podle něj zachrání liberalismus tím, že jej vybělí a očistí.

Ortega prorocky varuje před nebezpečím moderního státu. Nebezpečím západní civilizace je postátnění života, intervencionismus, pohlcení veškeré společenské spontánnosti státem. Člověk žije pro stát a vládní mašinérii, což je zásadně špatné. Davový člověk spatřuje ve státu anonymní moc, a protože se rovněž cítí anonymním (v davu), domnívá se, že mu stát patří.

V Ortegovi je přítomen i konzervativní moment. V závěrečné kapitole "Vzpoury davů" prohlašuje, že Evropa ztratila morálku. Immoralismus se stal úžasně laciným a kdekdo se chlubí, že ho praktikuje. Je iluzorní si svět zjednodušovat tak, že lidé mají samá práva a žádné povinnosti. Davový člověk nemá morálku, neboť ta vzniká z pocitu podléhání něčemu, vyvěrá z vědomí služby a povinnosti.

Společnost je podle Ortegy vždy aristokratická – ať chce či ne. Synonymem usilovného života je šlechtictví, které stále směřuje k překonání sebe sama a uznává povinnost a požadavek. Opakem je život vulgární a lenošivý, který je nehybný a je odsouzen k věčné imanenci. Davový člověk, který chce obsadit místo elit, a dokonce je už časti obsadil, bohužel nemá vlastnosti skutečné elity.

Zatímco pro aktivní jedince znamená život věčné napětí, neustálé zdokonalování, cítí se být davový člověk pánem svého života. Má ve zvyku neodvolávat se k žádné instanci kromě sebe sama. Člověk vybraný má v sobě intimní cit uznávat mimo sebe pravidlo, které jej přesahuje a převyšuje. Dnes se řízení společnosti zmocnili lidé, kteří na principy civilizace zapomněli.


Závěr

Ortegovy myšlenky nejsou ojedinělé. Roli davů v moderní společnosti zachytil i Gustav Le Bon ve své "Psychologii davu" či Elias Canetti (od jehož narození letos uplynulo sto let) v "Mase a moc". Postavení elit zdařile popsali Vilfredo Pareto či Robert Michels. Zatímco však Le Bonova pozice ústí do kolektivismu a klasičtí teoretici elity skončili v náručí fašismu, Ortegova pozice zůstává pevně na půdě svobodného jedince a liberální demokracie. Ortegu bychom měli pokorně číst i dnes.


PhDr. Ing. Marek Loužek, PhD.