3/23/2004

Rodinná pouta

Dušica Zimová

Nejsem právě seriálovým divákem a nechci ani rozebírat. seriály jako takové. Konstatuji pouze, že 1. díl resuscitované Nemocnice jsem si nenechala ujít, protože „stará“ Nemocnice byl od pana Dietla i ostatních zúčastněných, „majstrštyk ve svém žánru i době. Zvědavost mi samozřejmě nedala. První díl pokračování tohoto kultovního seriálu byl ovšem také to jediné, co jsem z onoho počinu viděla a i to stačilo. Při vší úctě k mnoha hercům a k jistě upřímné snaze opět všech zúčastněných. Bohužel, nepovedlo se, ač jsme to, my diváci, sobě i tvůrcům přáli.

Samozřejmě, že zvědavost stála i za mým včerejším usednutím k obrazovce, protože Prima uváděla první díl svého Nekonečného příběhu. Už jen počet dílů – 104 – sliboval docela dobrou, nastavovanou taškařici, která, když jsem si do ní dosadila mnohé, vskutku výživné herecké, režijní a scénáristické počiny naší Veřejnoprávní, slibovala hezký český silvestrovský večer. Rozumějte – večer, kdy se tak sladce, tvůrčím způsobem kritizuje.

Neříkám, že budu napnutým divákem včera rozehraných příběhů, protože platí úvodní věta tohoto příspěvku. Musím ale konstatovat s potěšením, jaké mám vždy, když vidím dobře odvedenou práci, že Prima obstála dobře.

Je radost, dívat se - v době, kdy všemožné excesy a neumětelství je povyšováno na Umění – na dobře odvedené řemeslo. Seriál je svébytný útvar a neaspiruje na srovnávání se Shakespearem.Pokud si toto uvědomíme, klobouk dolů před tvůrci seriálového počinu Primy.

Celých 50 minut jsem nemohla uvěřit, že se postavy na obrazovce nechovaly jako Marťané, že herci ani nervali kulisy, ani nebyli amatérsky neherečtí.

Že vše bylo uměřené a člověk nestrávil většinu času nevěřícným zíráním a soucítěním s nešťastníky, kteří se škvaří ve vlastní šťávě, protože- těžké je odmítnout v dnešní době výdělek.

Že se divák dokonce ani netopil ve věčných kulisách a letadlo v úvodním záběru nebylo jediným reálem, jak by se dalo očekávat.

Klobouk dolů před autory dialogů, před kamerou a střihem, před panem režisérem i herci. Myslím, že se sešli lidé, kteří na sebe slyší a nezbývá než popřát, aby to lidičkám z Rodinných pout, kteří nepůsobí ani jako zombie, ani jako uprchlí chovanci psychiatrické léčebny, vydrželo. Přirozenost bez scénáristické i herecké křeče. Uvidíme, jak obstojí hlavně podnikatelský klan. Ten to bude mít těžší.

Tak, jako jsou i v tolik opovrhované populární hudbě písničky, které si - navzdory kritikům - budou lidé rádi zpívat, protože jsou ve svém žánru dobře udělané talentovanými melodiky , tak jsou a budou seriály, které diváci vezmou za své, napříč generacemi i vzděláním. Rozdílný žánrový vkus teď ponechme stranou. Jde o úroveň toho kterého počinu.

Po shlédnutí 1.dílu Rodinných pout mám pocit, že k seriálům, které diváci vezmou za své, budou patřit. A znovu musím s úlevou konstatovat – chvála dobře odvedenému kumštýřskému řemeslu, které, jak vidno, ještě nezemřelo. Doufám a velmi bych to divákům i tvůrcům přála, aby mu časem“nespadl řemen“ a nezašlo na úbytě. Přece jen – dílů je přes stovku.

Televizi Prima přivedla neprávem zapomenutá paní ředitelka Fričová z pozice Popelky na cestu rovnoprávného člena naší Velké české televizní trojky. Z kulisové, studiové televize udělala včera Prima dobře profesionálně zvládnutý krok do vyšší třídy, v duchu svého dramaturgického zaměření.

Dušica Zimová